DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2024.

Věřit, že svět bude v pořádku, ne jako v Kauflandu, ale doopravdy, jako svět, který má spoustu chyb, plný lidí, kteří mají spoustu chyb, ale přesto jsou obdarováni milostí.
Věřit, že nebesa nespadnou, svět se nezboří, ani když jednou neuděláš všechno na 100 %, když nenapíšeš drabble, když si jen uvaříš čaj a nebudeš dělat nic.
Věřit, že duben bude vždycky patřit fantazii, i když nezvládneš číst a komentovat, i když budeš jen pozorovat z dálky, i když nebudeš.
Věřit, doufat, mít naději.
Psát ne pro body, ale pro radost.
A nebo klidně nepsat.
Všechno se smí.
Jen nezapomenout snít.

"Stepující stonožka pro Malujícího motýla. Červený drát na zelený knoflík."
"Co?"
"Červený drát na zelený knoflík!"
"Nemyslíš modrý drát na bílý knoflík?"
Horečnaté šustění.
"Promiň. Myslím černý drát na žlutý knoflík."
"Eeehhh..."
"Promiňte, pánofé..."
"Ano, Hansi?"
"Fy jste... směnili příručku?"
"Ne..."
"Protoše čerfený drát je ponorka, motrý drát vzducholoď a černý kosmická loď. A selený knoflík je Grenoble, bílý je jeskyně Lascaux a žlutý ani v příručce není."
Ticho. Dlouhé, bolestné ticho.
"Hansi?"
"Ja?"
"Já chci, aby bylo po válce."
"Já taky, pánofé. Co kdybychom to pro dnešek odpískali?"
"Tak tohle je nejlepší nápad za celou válku. Dobrou, Hansi."
"Doprou."

Klíštěcí sportovní lezci, kteří se na Všezvířecí olympiádě umístili v kategorii drobných členovců na historicky nejlepších pozicích, to přehnali s oslavami.

Celou noc sosali Bloody Mary a ráno byli tak napití, že nechytili vlak, kterým měli odcestovat. Všichni členové psího baseballového týmu jim utekli.
Nakonec museli vzít zavděk méně pohodlným ježčím autobusem odjíždějícím za soumraku.

„Někdy mi moji svěřenci vážně pijí krev,“ komentuje událost trenér klíštěcích lezců. „A to mám jenom hemolymfu.“

„Trenér by neměl dělat zlou krev,“ brání se jeden z lezců. „Vždyť jsme ani nepáchali žádné výtržnosti v opilosti. I když jen proto, že z cizího krev neteče.“

Spokojeně se skláněl nad hrncem, když zaslechl nezaměnitelný hluk motoru. Vzápětí se do kuchyně vřítil Sirius v černém motorkářském oblečení, které zářilo novotou, s helmou v podpaží. O té helmě vedli mnoho vážných rozhovorů, než ho Severus donutil ji nosit.

"Co tomu říkáš? Nakupovali jsme s Dorou."
"To, že se oblékáš jako zastydlý puberťák, je mi známo, ale co to máš na nohou?"
"Motorkářské boty. Krásné, viď?"
"Otřesné."

Později v posteli Severus Siriuse z nového oblečení pomalu svlékl.
Chvíli se zamyšleně díval na jeho nahé tělo, načež sáhl pro motorkářské boty a s úšklebkem mu je natáhl zpět na nohy.

Rozloučili se s Muriel a Ješuou na letišti v Madridu.
O hodinu, patnáct kilometrů a cestu taxíkem později, seděli Crowley s Azirafalem na lavičce uvnitř nádraží Atocha. Za jejich zády bujelo čtyři sta druhů tropické zeleně v několika nemalých, geometricky vytyčených plochách.
Ve vzduchu bylo cosi magického, známého. Rajského.
Ten nápad vzešel od Crowleyho. Zadostiučinění v podobě toho, co Azirafal zbožňoval. Osmnáctihodinová cesta vlakem z Madridu do Paříže, se všemi zpožděními, nefunkční klimatizací, ztracenými návaznými spoji.
Spolu. Sami.
„Co bylo s tím párovým orgánem, anděli?“
Azirafal se usmál
„Tedy… lidská srdce. Opravdu jsou jaksi propojená. Byl jsem u prvotních návrhů.“

The grove looked like all four seasons lived there next to each other.
The children started to pick flowers to weave them into crowns.
Some even splashed in the babbling brook.
Only when one of them reached to pick an apple from an impossibly autumnal tree the cleric caught their hand.
"Whoever you are," he spoke to the air. "Show yourself. We mean no harm. We just want to pass through."
The trees seemed to hold their breath for a heartbeat.
"Your hands are full of blood," the grove answered. "Your mind is poisoned by war. The children deserve better!"

“Co se tak couráš, je pátek, zítra je sobota a víkend je před námi.”
Hlouček chlapců se hrnul ze dveří školy, zatímco jeden z nich viditelně zůstal pozadu.
“Moc se mi nechce na víkend. Mám být u táty…” začal vysvětlovat.
“U táty?”
“Oni se s mamkou rozvedli. Máma říkala, že není žádný anděl, tak za to asi mohl on.”
“A proto k němu nechceš?”
“Né, je docela fajn. Ale tam kde bydlí, je to docela peklo…”
Vtom se se za nimi vynořil muž se zakrouceným knírem a vysokým límečkem. Zavanulo to po síře.
“Tak Damiene, pojď. Už na tebe čekám.”

Díval se na fialově lesknoucí se strop krasové jeskyně.
"To je..."
"Jo, hořčík."
"A proč tu vlastně jsme?"chtěl vědět velmistr.
"Protože je to zajímavé,"Crevan stočil hlavu ke svému příteli, světlo baterky sklozlo níž.
"Čokoládu?"
"Jistě!"

Pak zaslechli to dunění. V jeskyni je to špatný zvuk.
"Voda. Musíme pryč."

Lezli plazivkami. Velmistr se tam skoro zasekl.
Pak lano a sráz po kterém se valila, jeskyním bahnem hnědá, voda.
Crevan znal cestu.
Vedl je ven.
Kaňony.
Voda co jim podtrhávala nohy a adrenalin, co bušil v žilách.
Vypotáceli se z podzemí do noci.
Hvězdnatá obloha.
"Ta nespadne."
"Ne."
Společný smích.

Díval se na ně, když se dohadovali na válečné radě. Kardninál vířil po místnosti, srovnával všechny velitele svým výborným řečnickým úměním. Zavrhl své oficální róby, po dobu války je nahradil vojenským oděvem. A stal se velitelem za nejž vojáci ochotně umírali.
Pohled kapitána jeho mušketýrů byl podmračený, jen občas se usmál. Třeba když kardinál srovnal Bassompierra.

Stejný pohled mu kapitán věnoval, když ho následovali při inspekci pozic. Ludvík si uvědomil, že je to pohled někoho, kdo miluje.

Myslel si, že je to jednostrané.

Pak se ohlédl za sebe.

Stáli vedle sebe na hrázi.

Kardinál se usmíval.

A král jim záviděl.