Slibuji na svou čest

„Děcko si zaslouží znát tátu.“
„Je to skunk. Snad to malý nebude po něm!“
„Když ho nezapíšeš, nikdo ho nedonutí platit alimenty.“
„Uživím nás sama!“
Ječely jsme na sebe, tenhle týden poněkolikáté.
Máma pokrčila rameny. „Hormony na pochodu.“
Brácha sbalil raketu a zmizel, já se zavřela do pokojíčku a plácla sebou na postel. Břicho už mi dost překáželo. Podložila jsem ho spacákem. Voněl ohněm.
Když jsem šila první dva, měla jsem peří i v kalhotkách.
Vydržely nám jednu noc. Tu skrýš na Suškách znalo víc lidí a péřáky byly vzácné.
Další už šly snáz. Chtěli je všichni.
Na plíny bude.

Prababička zemřela už dávno. Zůstaly po ní kožichy. Ošklivé, tlusté, vypelichané. Babička je odmítá vyhodit, jsou prolezlé vzpomínkami.

„Mami, jsi si jistá, že v tom nejsou moli?“ ječí Kristina.
Matka pokrčí rameny: „Nekřič, probudíš sousedy!“
„Kdepak moli!“ bručí babička.

Je první zimní neděle. Tři postavy zabalené do vrstev chlupatých vzpomínek se kolébají zahradou. Tak jako všechny předešlé roky. Lavička čeká. Hra začíná.

Babička nadzdvihne kámen, vykouzlí cigaretu, zapálí si. Úsměv zhasne. Když děda zmizel za kopečky, přestalo ji bavit hrát na schovávanou. Máma se zadívá k zalesněným hřebenům na obzoru. Její kopce zmizely, stejně jako Petr. Zůstala jsem jen já.

Byla žena jménem Marie.
Narodila se na počátku století a slíbila na svou čest, jak dovedla nejlépe, milovati vlast svou, Republiku československou, a sloužiti jí věrně v každé době.
K tomu jí dopomáhal Bůh.
Marie porodila tři dcery. Jen nejstarší stihla vstoupit od Junáka ještě před válkou. Ačkoliv nacisti v roce 1940 nacisti organizaci rozpustili, Anna, Hana i Jana byly duší i tělem připraveny pomáhati vlasti a bližním.
Bůh se nedíval.
Jejich dcery složily slib. Plnily povinnosti vlastní a zachovávaly zákony skautské. Komunisti oddíl zrušili.
Dcery jejich dcer přislíbily sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době.
Zatím dobrý.

Meziválečnou levicovou avantgardu uhraju na Wolkra. Koneckonců Nikola Šuhaj má taky sociální kontext. Bohatým bral a chudým dával. Ach jo. Kecy kecy o půlnoci.
Kdybych opravdu zformulovala vlastní názor a pohovořila o roli literatury v socialistické společnosti a o jejím vlivu na čtenáře, to by byl šrumec.
Červeně fajfkuju otázku a beru do ruky další papír.
23. Próza s tematikou venkova v období socialismu. Ježkovy oči.
Venku se poslední sluneční paprsky odrážejí v oknech protějšího paneláku. Mám hlad. Chce se mi čurat. Chce se mi utéct zpátky do hor. Toužím se stát poutníkem s lehkým srdcem.
Takhle tu maturitu neudělám.

Jako jediná zůstala na břehu. Je nahatá, bez ostychu vystavuje holé tělo a koupe se ve slunci. Oči se lesknou, kůže září a odráží jednotlivé paprsky.
Světlušky výskají a křičí. Mydlí si mastné vlasy a s hlavami plnými bílé pěny skáčou ze stavidla.
Kráska se protáhne, jazykem oblízne rty. Smyslně se prohne v zádech a vtančí do rákosí.
Kristina sedí na molu a máchá si nohy v rybníce. Kartáčkem drbe špinavou ponožku.
Váhavá plavkyně obratně vklouzne do vody. Za krkem má vytetované dva půlměsíce.
Hladina se rozvlní. Krista zařve.
„Pozor, holky, plave k vám anakonda!“
Vypraná ponožka letí do bahna.

„…barevný šál…“ Kristina stojí po ramena ve vykopané jámě a mává nad hlavou krumpáčem.
Les mlčí.
Na obličej jí dopadne stín.
Hlas přejde v sípání. „…ve chvíli té, kdy umírám,“ se zadrhne v krku.
Nad ní stojí chlap. Mastné vlasy, strniště, špinavé oblečení.
Stojí a zírá.
Krista se přimáčkne ke stěně. Je vlhká a voní rozkladem.
Chlap udělá krok a skloní hlavu. Rozšíří se mu zorničky.
Ticho rozseknou kroky.
Od tábora přibíhá Dáňa. Třese se. Zrychluje.

Každé tábořiště má svůj přízrak, tichého vesnického blázna. Tenhle byl neškodný, pravidelně chodil k rybníku zalévat rákosí. Ale, vsadili byste na to svůj život?

Miluju táboření na sněhu. Postýlku uhlazenou lopatou, s pahrbkem místo polštáře. Sílu ohně, chránícího smečku. Bezpečný kruh vybraný na zmrzlou zem. Zepředu hic, zezadu temnota.
Smrkové kmeny dohořely, dolina ztichla. Holky už došuškaly, jen z levého stanu chrápe Marek.
Kroutím se ve spacáku. To musím vydržet, nechci dělat rozruch. Jenže mimino tlačí. Na močák. Sakra. Kluci to mají jednodušší, já se do flašky netrefím. Rezignovaně tahám pohory z noh spacáku, tkaničky strkám nepořádně dovnitř a štrachám se ven.
Dokonalá tma a ticho. Okouzleně zírám na nebe.
Děkuju.
Bude to cesta. Od Smutného sedla přes Tri kopy na Pachoľa.
To dám.

Dáňa leží, zírá na stanovou plachtu a otevírá pusu naprázdno. Chce se jí zpívat, vyprávět vtipy, křičet, nadávat, hlasitě se smát. Kouše se do rtů, aby nezapomněla.

Terezka poslouchá, jak lžíce škrábou o dna ešusů. Hlasitě si zpívá, aby přehlušila kručení vlastního staženého žaludku.
„Můžeš toho nechat?”
Dneska jsou řízky. Zařve a bouchne do stolu.

Tři orlí pera nejsou pro rozmazlené fňukny.

Nejhůř je na tom Kristina. Žerou ji komáři. Leží uprostřed lesa schovaná pod celtou. Padá soumrak. Jehličí divně skřípe. Suché větve praskají. Nejradši by se s brekem rozběhla do tábora.
Samota jí vážně nevadí. Jenže, co ten strach?

„Nejsem nemocná. Jen těhotná! Kdybych vám to já husa neřekla, ještě byste to na mě nepoznali!“
Koukali na podlahu.
„Neblbni, ty Roháče jsou fakt do kopce,” ozvala se Eva.
„Nejsem pitomá! Ale nebudu sedět celý svátky doma a brečet. Pořád jsme snad jedna parta!“
Ticho houstlo v dusno. Už jsem neměla blízko k slzám. Tak jsem se na ten přechod těšila. Nic mi není. V nejhorším to prostě zabalím.
Nevydržel to Marek. Gentleman jako vždycky.
„Tak snad pomůžeme. Pár kilo navíc unesu. Kdyby to fakt nešlo, já s tebou dolů dojdu.“
Stálo to za pokus. Krivý Roh na zlomené srdce.

Vyměřit. Vykolíkovat. Vykopat díry.
„Dáňo? Kolik? Jak hluboké?“
Dáňa odloží rýč. Po těle jí stéká lepkavý pot.
„Čtyřicet čísel, celkem osmnáct.“
Kulatiny. Pokácet, donést, uříznout, osekat, zapustit, zasypat, utemovat.
„Hotovo!“ Kristina má dlaně plné mozolů, strhané záděry, krvavý puchýř na palci. „Jdeme na překlady.“
Udělat záseky, zdvihnout, přitlouct hřebíky. Latě na střechu. Natáhnout plachtu a bočnice.

„Holky! Tenhle roh je křivý!“
Přijela Milena.
„Rozebrat, zlikvidovat, předělat!“ sype rozkazy. „Nebudu se na to dívat celý tábor!“

Kristina žuchne do trávy. Rozcuchaná, špinavá, hotová.
„Vstávej!“
Leží, hystericky se směje se, tečou jí slzy.
„Nejde to. Jsem úplně odepsaná, jako ten debilní roh!“