Slibuji na svou čest

Provizorní parket uprostřed louky duní muzikou. Zajíci, srnky a drobní opeřenci v úžasu zírají z roští. Tlapku k spáru valí bulvy.
Za latrínou zvrací v předklonu drobná blondýna v modrých šortkách. Hlavu jí přidržuje vyčouhlý mladík. Obratně se vyhýbá blitkům. Levou rukou přidržuje dlouhé prameny medových vlasů, pravou podpírá dívčino čelo.
„Nešlo to vyhrát.“
„Ale já se fakt snažila,“ kuňká Eva a zvedá k Markovi oči. Pouští hlavu a tiskne ji k sobě.
Levice sjíždí z krku níž.
„Koukej na ně,“ sedmnácté kolo a ani se nezapotí.“
„Jsou to mimozemšťani,” usmívá se a tiskne rty k jejím. Chutnají po zvratcích.

„Ještě zbývá vypsat třetí hlídku! Dobrovolník?“
Třetí hlídka je nejhorší, to ví každá světluška. Vyhaslá kamna, zima, tma jako v pytli.
Všechny holčičky zvedají ruce.
„Zbláznily jste se?“
Kristina nadskakuje na lavici, jednou rukou objímá Dáňu, druhou divoce mává nad hlavou.
„My to zvládneme!“
Dáňa souhlasně přikyvuje.
„Proč?“ nechápe vedoucí.
Holčičky se zakření: „Je pátek! Ve vesnici je diskotéka. O třetí hlídce se vrací vedení!“
Kristina se nakloní a zašeptá tak, že to slyší celá jídelna: „Vlní se, potácí, líbají se a zpívají!“
„Nejlepší tanečníky vozí na kolečku!“
„Nejlepší?!“
Světlušky vykulí oči: „Musí být nejlepší, proč by je jinak vozili?!“

Můj byl. Jinak bych se nenavázala. Tahal béčka, já za ním vlála jako ocásek.
Ne že bychom se nehádali. Nestačíš? Zůstaň doma. Můžeš štrikovat ponožky. Nebo vyšívat.
Vyšívala jsem často. Teď na Jižním traverzu. Nohy se mi klepaly tak, že zvuk plašil zvěř ve skalách.
„Polez.“ „Nepolezu.“ „Máš na to!“ „Kur…“
Čím si mám utřít nudli, když levou mám ve spáře, pravou se křečovitě držím chytu. Ne, nebylo to madlo. Spíš nehťák. Nohy nepřestávaly vibrovat. Uzounká římsa pode mnou. I mravenec blbec leze a já zbuchnu jako hruška.
Toužila jsem vzlétnout. Zařvat nahoru: „Nech mě o samotě. Jsem v pohodě.“

„Kam jedete?“
Kristina pokrčila rameny: „Do Jizerek. Nebo možná do Krkonoš.“
„Bude tam někdo zodpovědný?“
Dívka pokračovala v balení.
„Někdo nad osmnáct?“
„Je to důležité?“
Nacpala do batohu poslední Májku.
„Bude tam Petr!“ usmála se. „Nevíš, kde mám mikinu?“
Matka zbrunátněla. Na krku jí naskočily obávané rudé fleky. Kristina chytla batoh a dala se na ústup.
„Kde máš tu mikinu?!“
Rychle skočila do pohorek: „Nepotřebuji!“
Tkaničky si zaváže venku.
„A už jsem si vzpomněla. Nejspíš jedeme na Šumavu!“

„Nejspíš?!“ zařvala její skvělá maminka, skautka, obdivovatelka Mirka Dušína a hrdá držitelka tří orlích per. „Každý hovno ví, ale všichni se chystaj!“

„To se mi snad zdá! Holka pitomá, copak sis nemohla dát pozor?“
„Mami, já ho mám ráda!“
„Já taky, ale kvůli tomu jste si snad nemuseli uplést mimino! Je ti sedmnáct, jak chceš odmaturovat s prckem? Kde budete bydlet a kdo vás bude živit?“
„Než se narodí, budu plnoletá. A maturity jsou v květnu, to už budu v pohodě.“
„V šestinedělí? Jak dlouho jsi vlastně…?“
„Od prvního turnusu. Začátek července.“
„Aspoň že Petr neutekl. Nebude další děcko bez táty. Nějak to uděláme.“
Vrhla jsem se jí do náruče.
„Už máte jména?“
Cosi jsem zakňučela.
„Kristova noho!“
„Super nápad, mami. Kristina!“

„Přestaňte!“
Na louce za táborem pobíhala skupina dětí i vedoucích, všichni vyzbrojení sklenicí od okurek.
„Nechytejte koně do lahví!“
Zastavili se. Několik lučních kobylek využilo šanci, odrazilo se ode dna a zmizelo v podupané trávě.
„Ale…“ copatá dívka pohodila hlavou.
Hlavní vedoucí jí sebrala sklenici: „Chudinky, zavřené v neviditelných stěnách!“
„Chtěli jsme je jen pozorovat!“ namítl brýlatý mladík a položil ruku kolem dívčiných ramen.
„Přírodu musíme chránit! Najděte si jinou zábavu!“

Na stany se snášelo šero a o zábavu nebyla nouze. Za devět měsíců jsem přišla na svět já, Kristina.
Naši říkají, že jsem táborové dítě.
Holka zrozená pro oddíl.