Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
„Slyšeli jste taky to vytí?“ pronesl potemnělým hustým lesem zatajeně Rosťa a stisknul zuby i pažbu pušky. „Svobodníku Hanáku, bojíte se snad pár hladovejch vlků?!“ otočil se k němu zamračeně kníratý poručík Kůra, velitel roty.
„Niebojí, šak my sma hladnejšie ako niejaký tý vlci,“ rozhrnul řady a předstoupil před lehce zsinalého kamaráda granátník Račiak.
„Pane, signál!“ ozvalo se opodál.
„Šššt! Neslyším!“
Noc protlo slabé soví zahoukání, …a pak znovu.
„Máte pravdu vojáku, …tím pádem jsou rudoarmějci dost podnapití na to, abychom si nádraží vzali silou!“ poručík odjistil zbraň: „A chlapci – dejte do toho všechno, bude to náš…
…Poslední Vlak Domů, “
Sobotní dobrodružství se stalo víkendovou rutinou a náporem na Linusovy nervy. Zvláště když ho organizoval Lucy.
Mladinký antikrist nachystal nebezpečné trasy, provazové můstky přes propasti, na jejímž dně hučela divoká řeka, cestičku skrz ohnivou stěnu či doupě spících obřích pavouků nebo smrtelně jedovatých hadů.
Nebyly reálné, to všichni věděli, ale vypadaly tak skutečně, že se jich bál i sedmiletý autor.
Tehdy bylo na dospělých, většinou Arthurovi, (přece jen byl magická bytost,) aby se jako volavka, vydal vpřed, přilákal na sebe pozornost nebezpečných tvorů a ostatní mohli nepozorovaně proklouznout do bezpečí, kde ho pak očekával radostný výskot dětí a Linusovo objetí.
Každý odpočinek někdy končí, a tak se Zdirad s Tabitou z trávy zvedli a jali se pokračovat v procházce. Došli k rybníku bohatému na ryby i vodní ptactvo. Pročež spatřili scénu, jak přilétla velká volavka a ve vodě si ulovila rybu.
Zdirad se zamyslel. Ó, jak se ten pták má! Takhle lehce přijít k rybě. Nahlas však svoji myšlenku raději nevyslovil. Za chvíli půjdou kolem rybí restaurace. A on jako chudý student nemá na to, aby Tabitu na nějakou rybu pozval. Má maximálně tak na limonádu, možná zmrzlinu.
Proto jen praví:
"Připozdívá se. Měli bychom už zamířit ke svým domovům."
Volavka mi hrozně nesedla. Takovou krizi jako dneska jsem dlouho nezažila, ale nakonec tu něco je a možná to ani není špatné.
Někde nad Vídní možná právě letěly volavky. Nebo jiné ptactvo, co se stěhuje z místa na místo, pravidelně a logicky, v rytmu roční doby. Možná tam byly. Anebo bylo dnes nebe úplně vybílené. Tam dole na tom pranic nezáleželo.
Judita zatajila dech, když na peróně našla svoji cestovatelku. Klobouk hodila Kosťovi do náruče, popadla kytici a rozběhla se.
Violetta zůstala na místě, ale postavila svůj kufr na zem, a nechala se vášnivě obejmout.
„Chybělas mi!“
Z výše nad Juditinou hlavou sledovala pana Volkonského, kterak se volným krokem blíží, pak se v uctivé vzdálenosti zastavuje a jediným kývnutím zdraví.
„Já vím.“
Raději zdůrazním, že Kosťa a pan Volkonský (nebo Volkonskij, záleží na preferenci psaní) jsou jedna osoba. Kosťa mu říká Judita, pan Volkonskij je pro Violettu.
Nedokázala jsem navázat dnešní drabble na žádnou svojí linku, aby to nebylo totální prvoplánové bjb. Když jsem zkoušela najít nějakou inspiraci, narazila jsem na příběh prof. MUDr. Jana Volavky na stránkách Paměti národa a natolik mne zaujal, že jsem se rozhodla udělat drabble z něj.
Doporučuji ale celý příběh, je to fakt síla.
Praha, 1945
válka
opuštěné dítě
smrt
holokaust
Je mu deset a je doma úplně sám. Maminka musela do transportu. Jeho k sobě nikdo nechtěl a on nechtěl s ní do Terezína. Nemusel, táta není žid.
Všichni kamarádi, kteří šli, jsou pryč. Asi jsou mrtví. Stejně jako babička s dědou. Tátu nepustili z vězení, kam je oba zavřeli, když se pokusili odjet vlakem do Turecka. Uvidí někdy Turecko? A uvidí ještě někdy tátu? Byl s ním ve vězení tři neděle. Nikdy nezapomene, co tam viděl! Ale pak ho vrátili k mamince. Měl štěstí.
Bude ho mít i zítra?
Nepřijde si pro něho zítra gestapo?
A co bude jíst?
Nebojte se, pro Volavkovi to všechno dobře dopadlo.
Kdyby mu někdo před pár dny řekl, že bude chlastat s partou Kumánů, byl by mu upravil fazonu.
Jenže jestli se něco naučil, bylo to, že člověk se musí přizpůsobit momentální situaci.
Jindřich potřese hlavou (čehož hned vzápětí lituje) a uklidňuje točící se hlavu i žaludek pohledem na zrcadlově klidnou hladinu rybníka.
"Hele, Rusalka!" mžourá do hvězdami poseté temnoty ve snaze zaostřit na ladnou, bíle pableskující siluetu. "Vám ukážu Čechy!"
Než ho stihnou zadržet, vrhá se do vody, navzdory tomu, že neumí plavat.
Když ho, notně střízlivějšího, za pár minut vytáhnou, podá jim opeřence.
"Proměnila se, mrcha. Ale máme snídani."
Podloubí na náměstí nabízelo útěšný stín. Kuchařce chyběl krok do lezky ke dvorku a kuchyni, když se otevřely domovní dveře.
"Margo, pěkný den!"
"Dobrá paní," sklonila se a přikrčila kolena, "požehnejte, prosím."
"To nechejme na jindy, až přijdeš do našeho domu," odvětila bystře starší žena a podezíravě přimhouřila oči.
"Co je to?"
"Paní, já..."
"Patnáct let jsem nepozřela maso, ale rozum jsem neztratila. Říkáš, že Domenge poručila o postu na stůl drůbež?"
"Ne tak docela..."
"Margo!"
"Je to volavka, paní," pípla kuchařka, ale myšlenkou na svou velitelku sebrala síly.
"Být mnich, řeknu, že co mi prodal rybář, je zaručeně rybou."
Mirepoix (Mirapeis), 70. léta 12. století.
Dobrá paní Jacma je teta naší Biatris, starší sestra Biatrisiny maminky Domenge. Je rovněž katarskou představenou, starší v komunitě, svěcenou Dobrou křesťankou, která může udělit požehnání věřícím. Ti žádostí o požehnání vyjadřují svůj úmysl připojit se v budoucnu k Dobrým křesťanům (katarům).
Katarští představení se stranili masa a živočišných produktů obecněji, věřící tyto zásady přísně nesledovali, stejně jako nedrželi přísně ani katolický půst.
Nicméně odedávna se postní pravidla zejména v klášterních komunitách upravovala a ohýbala dle potřeby, takže někdy se za postní rybu označovalo jakékoliv zvíře žijící ve vodě. Jsou tak doloženi postní delfíni, sviňuchy, kachny, ale třeba i bobři. Takže volavka žádnej problém :)
Jo a ještě dodejme, že Mirepoix znamená v překladu něco jako "Koukej, ryby!", aneb místo, kde se dařilo rybolovu na řece Hers.
Seděla na místě, kde kdysi praštila Zelenozubou Jenny pánví do obličeje a bezmyšlenkovitě točila v ruce otrhanou sedmikráskou.
Slečno, kdy se přijdete podívat na maminku?
Toničko, kdy se u nás zastavíš?
Zítra bude potřeba převaz.
Pozítří musíme připravit novou várku masti.
Ovce budou brzy rodit, potřebují dohled.
Měly bychom zas zajít do dřevorubecké osady.
Dost.
Ostrý skřek ji přinutil zvednout hlavu. Opodál stojící volavka koukala přímo na ni. Nejdřív jedním okem, pak polkla rybu a loupla po ní i druhým okem.
Jak to říkala slečna Klíšťová? Udržet rovnováhu je ten nejtěžší pohyb na světě.
Nastal čas. Zítra jim to řekne.
Tonička se musí rozhodnout, jak se svými dvěma usedlostmi naloží, nemůže pořád lítat sem a tam, stejně pak není nikdy nikde včas. Je čas získat zpět ztracenou rovnováhu. A tradiční rozhodovací prostředek je otrhávání okvětních plátků sedmikrásky.
On je ve válce v daleké zemi Sachsen-Anhalt, ona ve službě v Praze během epidemie moru. Slova jejich lásky ale přesahují jejich strádání i hranice obou světů.
Experimentální poezie, inspirovaná internetem. Děkuji za inspiraci Strix.
Pro lepší orientaci: Tučně je vyznačeno, co píšou oba, obyčejně, co píše ona, podtrženo je, co píše on.
Formát, co jsem chtěla (viz obrázek), nešel vložit do těla drabblu, a konečný použitý formát není rozpoznatelný na mobilu. Proto je tu textová verze v těle drabblu pro kontrolora, aby nemusel ručně počítat slova, a printscreen pro mobilní uživatele, kteří nevidí tučné a podtržené části v těle drabblu. Vyberte si, co se vám líbí víc. :)
Na kukuřičném poli, nedaleko potoku, žila byla volavka. Opatrně našlapovala svýma dlouhýma nohama do bahnité hlíny okolo rostlin, orala v ní zobákem a lovila myši. Po blízké silnici se mezitím hnaly kolony aut, ale to jí nevadilo. Chodila sem lovit každý den a byla na ruch zvyklá.
Jednoho dne ale přijelo veliké auto, které jí chtělo celé pole sníst. Pomalu ukusovalo úrodu a po chvíli za ním přijelo druhé, které hlínu míchalo, čímž zahrabávalo i poslední jedlé plody.
Nešťastná volavka nejdřív zkázu z dálky pozorovala, ale když si uvědomila, že jí stroje úplně všechno snědí, rozletěla se s pláčem pryč.
