DMD Bonus č. 04 pro 13.4.2025

Plukovník býval štíhlý a rovný, jeho bílá uniforma za slunečných dnů zářila a volala si o pozornost, jako nevěstin šat, „Zasnub se s armádou!“, jako šatičky na křest, „Dej armádě život!“, jako bílý paškál, „Obětuj se pro armádu!“. Ženy slýchaly a pár oktáv jiné volání, které vycházelo z jeho očí, z úsměvu, jenž narušil vážnou tvář. Nebyl to však plukovníkův vzhled, který lámal srdce, ale jeho dopisy. Nejprve ty, které psával rodinám branců, kterým povolával jejich syny a muže na nekonečných sedm let. A pak ty psané týmž rodinám, že jejich syny a otce povolal ten, který stojí úplně nejvýš.

Seděla u stolu, když to uslyšela. V rohu místnosti se někdo smál. Šeptali si jakoby nevěděli, že ona slyší každé jejich slovo.
„Nikdy ho nemilovala." Řekl ten první. Druhý se uchechtl. „No jasně, vztah na objednávku." Byla to žena a mluvila jakoby to byla samozřejmost, že něco takového udělala, jakoby jí znala.
Sklonila hlavu k papíru, pero se chvělo. Nesměla reagovat. Ne teď. Zvěsti se šířili jako praskliny na starém domě - pomalu, ale neúprosně. Uvědomila si, že se tu už necítí v bezpečí.
A tak zvedla hlavu, nasadila úsměv a pokračovala v práci, jakoby se nic z toho nikdy nestalo.