Lučné vrchy

Trnilam věděl, že musí spěchat. Pokud na něj netvor zaměří plnou pozornost, nedokáže se mu ubránit. Přemístil se zaklínadlem do chodby klesající k Tmiji moře. Hned vyčaroval štítové kouzlo proti přeludům. Borlan řval hrůzou a bolestí kousek vpředu. Tedy žil. 

Zatím.

„Myslíš, že to, co jsi se svým kumpánem provedl, někdy napravíš?“

Otočil se a spatřil svou dávno mrtvou babičku. Pohrdavě si jej měřila. „I kdybys zabil tisíc netvorů, nikdy neodčiníš, cos provedl.“

Další přelud? Tohle ťalo do živého… 

„Třeba ano, třeba napravím!“ zavrčel a zpevnil štítové kouzlo.

„Tak se snaž!“ Babička se rozplynula.

Ano. Netvor si jej už všiml.

„Netvor?“ Vajgor se zatvářil pochybovačně. „Vím, co jsem viděl.“

Trnilam si povzdychl. Netušil, proč někteří lidé lpí na svých představách natolik, že jsou schopni přehlédnout očividnou skutečnost. Pro klid duše věří báchorkám – a realita je pak zahubí.

Vajgor mluvil dál: „Ale pokud chceš Lučné vrchy zbavit dávného prokletí, pak máš můj slib.“

Výborně. Musel ho ovšem varovat: „Možná to nepřežiješ.“ 

„Pro dobrou věc je třeba přinést oběti.“

Trnilam raději odvrátil zrak. Kdyby ten člověk věděl, co má v plánu, možná by mu i plivl do tváře. Raději proto odvedl řeč:

„Musíme pro tvého přítele, hádám, že mu moc času nezbývá.“

Trnilam vyskočil na nohy.

„Víš, co na tebe zaútočilo tam dole?“

Vajgor se zamračil. „Moji sousedi. Zešíleli. A ano vím, co to způsobilo. Výpary z hlubin podsvětí. Všichni v Lučných vrších přece slyšeli, kterak se lidé kdysi schovaní v této jeskyni začali požírat. Samotná země se pak vzbouřila…“

„Ne,“ přerušil jej Trnilam. „Lidé touží po spravedlnosti, která potrestá viníky. Ano, chceme slyšet pohádky, kde dobro nakonec zvítězí. Ale tohle není ten případ. Dole nejsou žádné spravedlivé výpary z hlubin, nýbrž netvor, který tě poplete přeludy a pak roztrhá a sežere. To je dávnopár. Slib mi, že mi jej pomůžeš porazit.“

Tmiji moru provázela špatná pověst. Právě tam povstalo největší prokletí Lučných vrchů - hubitel lidí, dávnopár. Přesto se našli hlupáci, kteří podzemí dobrovolně navštívili. Třeba jako jejich sousedé. 

Jenže, když Vajgor zavolal, že potřebuje pomoct vynést zraněné, Borlan neváhal. Hned skočil do rozšklebeného otvoru.

„Kde jsi?“ Zavolal, když sestoupil níže.

„Tady!“

Kus dál se mihotala záře pochodně. Zahnul vpravo, pak vlevo, světlo se nepřiblížilo, ani nevzdálilo.

„Vajgore?“

„Mají tě, příteli.“

Než se těm slovům stihl podivit, oddělilo se od stěny několik neforemných stínů. Některé připomínaly cákance, jiné měly tvar zdeformovaných lidí. Všechny se po něm natahovaly ostrými drápy. 

A světlo zhaslo.

Muž se na Trnilama zamračil

„Vůbec nevím, kdo jste. Pokud chcete kupčit s lidským životem, pak musím Borlana zachránit sám!“

Otočil se a rozběhl přímo ke vstupu do Tmiji mory. „Borlane!“ zařval.

Trnilam zaklel. Ano, možná ten chlap v sobě nesl spoustu životní síly, ale prozíravosti moc nepobral. Trnilam by mohl použít znehybňující kouzlo, ale čarování by jejich polohu prozradilo více, než kdyby troubil na roh. Raději proto zakřičel:

„Stůj! Zabiješ jeho i sebe!“

Ani se ten hlupák neotočil.

„Kdo nás z Tmiji mory vyvedl, já nebo ty?!“ zakřičel ještě víc.

Konečně zastavil. „Co teda mám slíbit, cizinče!“ zasyčel zlověstně.

Trnilam pozoroval muže, kterého vynesl z Tmiji mory. Zmatený, vyděšený chlap a přesto…

Pohledem zachytil pampeliškové chmýří. Pomalu mu klesalo před obličejem. Lehce mu dosedlo na rukáv. Vánek chmýří opět zachytil a odnesl nad louky. Trnilam na okamžik tomu poletujícímu semínku záviděl. Zatoužil taky odletět daleko od jeskyně. Od závazku… Může? Rozhodl se, že ano.

Chlap se nadechoval k další hloupé chybě. Očividně vůbec netušil, jak velký střípek životní síly s sebou nese. Tak velký, že toho netvora okamžitě přiláká k sobě, jako světlo noční hmyz…

Trnilam jej proto raději ve slovech předešel: 

„Mohu ho zachránit, ale něco mi slíbíš.“

Obrátil se za hlasem. Vedle něj dřepěl muž v hnědé tunice. Popelavě bledý obličej mu částečně zakrývala kápě. Rozpoznal pouze ostrou bradu, úzké rty a drobný nos.

„Co mu hrozí? Není přece dole.“

„Hrozí mu to stejné, co napadlo nás.“

„Oni vyjdou ven?!“ Vyskočil na nohy.

„Ne, naláká ho to dovnitř.“ 

„Borlan by nikdy ..“

„Skutečně!?“ přerušil jej výkřik jeho přítele. „Hned ti jdu pomoct!“

Vajgor vytřeštil oči. Popoběhl a skutečně viděl Borlana mizet v jeskyni. 

To snad ne! Borlan ho přijel odradit od sestoupení dolů a nakonec neočekávatelně sám skončí v temnotě prokleté Tmiji mory? 

Co se tu vlastně děje?

Prudce se otočil. Sice stále nic neviděl, ale s překvapením si uvědomil, že nákaza odezněla. Dokonce v ústech znovu cítil i zuby. Jakoby se švihnutím proutku všechny bezbolestně vrátily na své místo. Nerozuměl tomu. 

Neměl čas nad tím dumat.

„Kdo jste?!“ sykl.

„Dlouho nás nezvládnu chránit,“ řekl místo odpovědi neznámý unaveně. „Musím nás kouzlem přemístit ven. Ano?“

Samozřejmě, že ano! Myslel, že už se odtud nedostane a zatím… Než stihl promluvit, oslnilo jej denní slunce. Zamžoural do jasu okolo a zhluboka vydechl úlevou. Ve velké dálce slyšel svého přítele, jak ho volá.

„Neodpovídejte mu. Prozradíte se a jeho stejně nezachráníte.“

Vůbec ničemu nerozuměl. Co se s jeho lidmi stalo? Kdo nebo co je ovládá a hlavně, jakým prokletím na něj zaútočili? Cítil, jak se mu podivná nákaza šíří dál a dál. Nejprve mu znehybněl jazyk, následně začal špatně polykat, v břiše mu trnulo a do hlavy vystřelovala prudká bolest. 

Jeho sousedi se opět pohnuli. Paže napřažené k útoku, ústa rozevřená ve šklebu, krok za krokem zmenšovali kruh okolo něj. Syčeli, vyhrožovali, nadávali. Neobratně se ohnal mečem. 

Najednou padla tma. 

A ticho. Naprosté ohlušující ticho.

Jen nedaleko cosi vrzlo. Kousek za ním.

U ucha mu zašeptal neznámý hlas:

„Musíme rychle vypadnout.“

Tvrdá rána do tváře ukončila váhání. Švihl mečem a kruh útočníků se rozevřel. Ovšem neulevilo se mu. Poznal, že mu úder vnesl do úst jakousi nákazu. Hlodala, kousala, štípala. Cítil, jak se mu zuby začínají uvolňovat. Záhy plival zežloutlé stoličky, řezáky, špičáky do dlaně. Zděšeně hleděl, jak mu další a další zuby padají z úst na zem a odlétávají k nohám jeho sousedů,

A oni se pro ně začali shýbat. Zvedat je a cpát do pusy. Do svých dásní. Mezi své zuby.

„Sečtěte se, každý má jeden,“ syčel soused Goran.

„Dostaneme taky oči?“

„A jazyk?“

„Ano, dokud s námi nesplyne.“