Lučné vrchy

Trnilam dosedl vedle Vajgora. Jeho spojenec ležel v trávě a stejně jako on musel být k smrti vyčerpaný.  Oba krváceli z mnoha ran. Ani jeden z nich neměl sílu to řešit.

„Je to pryč?“ zeptal se Vajgor pomalu, snad usínal.

„Uvěznil jsem to..“

„Jestli jsi nás opravdu zbavil toho prokletí, vykonal jsi čin hodný panovníka,“  zamumlal Vajgor.

Trnilama tím zaujal. Vlastně to nebyl špatný nápad. Vládnout celému kraji znělo lépe, než se krčit v Tmiji moře... Však Šalachar zvládne jejich tajemství ohlídat i sám.

Oba usnuli a takto je večer nalezl Borlan. 

Další den začala pro všechny nová etapa života.

Trnilam málem zemřel. Naštěstí Vajgor nalákal netvora na sebe a poutací kouzlo ve schránce zafungovalo. Netvor se snažil z jeho moci vymanit, ale balil se v čárech jako kořist v pavučině. 

Teď už jen dobalit schránku trvalejší kouzelnou sítí... Ano, Vajgor tam uvízne a zemře. Co už.

Trnilam poznal, že netvora něco oslabuje, co hůř, zabíjí! Vajgorova pálivá moc? To nepotřeboval. Neboť mrtvou hrůzu z hlubin už v případě potřeby zpět nepřivede. 

Strčil paži do schránky. Nahmatal Vajgora a přemístil jej před jeskyní. Past netvora dlouho neudrží. Rychlé upletl skrz víko čarovnou síť. Zbytkem sil poklop kouzlem přiklopil.

Dokázali to.

Trnilam dopadl na zem a rychle okolo sebe vyčaroval zábranu. Jenže kouzelnou bariéru netvor záhy rozsápal. 

Kdo uteče vyhraje. Vajgorovi proběhla myslí jedna z otcových rad. Hned ji zapudil. Hloupost! Přece v tom Trnilama nenechá.

Vyskočil ze schránky. Netvor čekal jen na to. Vajgor se ani nenarovnal a už na něj stvůra útočila. Natlačila jej zpět do kamenné schránky. Stáhl ji tam s sebou. Vajgor rozpálil ruce a zanořil je do přízračného těla. Netvorovy pohyby zrychlily, jakoby mu žhnoucí dlaně způsobovaly zranění a on se marně snažil ze sevření vymanit. Trnilamova past zapůsobila. 

Škoda jen, že Vajgor uvízl na dně. 

Vajgor se usadil do kamenné schránky, Trnilam se zatím pomocí kouzla schoval. Vajgorovi se nelíbilo, že je z něj návnada. Navíc se cítil vyčerpaný, jako kdyby zestárl o dekádu. Leč dal slovo. Borlan žije a on musí splnit svou část dohody.

Náhle něco tvrdě udeřilo do skalní stěny. 

Spatřil rozmazanou šmouhu. Rychlou, silnou, plnou tlam a různých výstupků. Hrůza z Tmiji mory je tu! 

Jeskyně se zachvěla a na místo, kde s Trnilamem nedávno hovořili, popadaly velké kameny. Kdyby nedřepěl ve schránce, zemřel by.

Jenže co hůř. Dávnopár nezaútočil na něj, nýbrž na Trnilama. A s tím jejich plán nepočítal.

Když se Trnilam vrátil do jeskyně, Vajgor seděl na masivním kamenném víku.

„Musím tě připravit,“ oznámil Trnilam. Vložil na Vajgora dlaně. Soustředil se. Mohl využít svou sílu, ale rozhodl se, že vysaje Vajgora. Muž tento střet stejně nepřežije a on bude potřebovat každý ždibec energie. Třeba i jen pro útěk. Vytáhl z muže několik let života a proměnil je ve schopnost na chvíli prohlédnout přeludy. Přidal také odolnost, aby netvor Vajgora hned nerozsápal. 

„Teď schránka.“ 

Vybídl Vajgora, aby se také dotkl kamene. Opět využil jeho síly a několik let zaklel do schránky. Netvora by to mělo vtáhnout a snad udržet.

Trnilam pohladil osekaný vnitřek protáhlé kamenné schránky. Připomínala mu masivní rakev. Borlan venku platil všem třem kameníkům a Vajgor Trnilamovi koukal přes rameno.

„Nechci, aby Borlan zemřel,“ ozval se za ním.

Trnilam se otočil. „Pošlu ho pryč.“

Vojgor si povzdechl. „Nikdo se nesmí o naší domluvě dozvědět, ani o mém tajemství,“ dodal.

„Nic neprozradím,“ souhlasil Trnilam a vykročil do sluncem zalitého dne.

Soustředil se a začal kouzlit. Tiše a přesto doufal, že jeho čáry netvor z podzemí uslyší. Snadno pronikl do mysli řemeslníků. U Brolana se musel snažit víc. Všem vnukl touhu odejít do vesnice, nic nevypovědět a nevracet se.

Trnilam se s nikým podobným nesetkal. Právě Vajgorova schopnost, zdá se, vábila netvora, jako pivo láká vosy. 

„Vajgore,“ řekl proto opatrně, „takovou dovednost jsem ještě u nikoho neviděl. Spolu máme šanci tu hrůzu porazit. Můžeme vyhrát, pokud si mě netvor nevšimne a budu jej moci překvapit.“

Jenom mu dělaly starost přeludy. Za jeho mládí existovaly přívěsky s korálky se schopností vykvést. Vůně těchto květů dokázala nositeli ochránit mysl. Poskytovala obranu i před přeludy. Jenže tady nic takového nesežene. 

„Neboli mám být návnadou…“ přerušil tok jeho myšlenek Vajgor.

Trnilam na muže zamrkal. Očividně podcenil jeho intelektuální schopnosti.

„Ano,“ odpověděl po pravdě.

Posadili se.

Trnilam chvíli hledal slova: „Vím, že je v tobě něco víc, než v Borlanovi…“

Vajgor přikývl. „Umím to od mala,“ přiznal opatrně.

Trnilam zmateně vzhlédl k Vajgorovi, ten si to však vysvětlil po svém. Z vaku vytáhl kovovou nádobku s držadlem. Vzal měch, naplnil ji vodou a sevřel v rukou. Trnilam se nadechoval k dotazu, když si všiml, že se z vody začíná kouřit. Zamračil se, neboť věděl, že nikdo v okolí nekouzlí. Když voda začala vřít a Vajgor stále svíral kovovou nádobu, nechápavě zamrkal.

„Dokážu, aby mé ruce hřály i žhnuly… moje malé tajemství,“ vysvětlil Vajgor tiše.

Jeskyně na úbočí kopce se ukázala jako slepá, a tak pátrali dál. Nakonec vhodný podzemní prostor objevil Borlan. Větší vstup ústil v chodbu, jež klesala do bludiště pod Lučnými vrchy. Přesně tohle potřebovali. Borlan se následně vydal do nedaleké vesnice najmout kohokoli na výrobu schránky. Trnilam mohl snadno vše urychlit a schránku vytvarovat kouzlem. Velmi jej svrběly ruce, aby čarovné schopnosti využil, leč věděl, že jakékoli kouzlo by mohlo netvora přivolat. A na to zatím nebyli připraveni.

S Vajgorem konečně osaměli.

„Pane Trnilame,“ Vajgor mu pevně pohlédl do očí, „ocenil bych, kdybyste mi sdělil, co po mně vlastně budete chtít.“