Deník Anne Frankové

V jedné z amsterodamských škol se mezi studenty jednoho dne objevila nenápadná dívka, oblečená mnohem skromněji než ostatní. Měla na sobě tmavé šaty s bílým límečkem a nesla si koženou tašku. Usedla tiše do poslední lavice.
Do třídy vešla učitelka.
„Dnes si budeme povídat o známém nizozemském spisovateli Ceesi Nooteboomovi. Původně se jmenoval Cornelis Johannes Jacobus Maria Nooteboom...“
„Toho znám! Chodil o tři třídy níž než já!“ vyhrkla neznámá dívka.
„To přece není možné, to je už starý pán! Kdo vlastně jsi?“
„Anna Franková.“
„Ale vždyť jsi mrtvá. Co děláš ve škole?“
„Živé děti tu být můžou a já ne?“

Tahle byla blond, modrooká, jmenovala se Ilse. Skoro dokonalá, ale moc velký nos. Bála se mě. To bylo dobře. Nakonec jsem si to užil.
Tahle byla ještě lepší. Nos akorát, cizokrajné jméno Rosana, ale divné protáhlé oči a pořád se hádala. Vždycky chtěla víc a neuměla se smát, jen slzy uměla dobře. Taky šla.
Co tahle? Rebeka se jmenovala, myslím. Měkká, poddajná, myslela si, že to bude stačit. Nestačilo.
Krysztyna. Vybledlá Polka, divně mluvila, měla ohavný přízvuk, takhle němčina znít nemá, wissen Sie. Taky ne.
Žádná mi nezůstala.
Všechny shořely.
Dnes jsem však potkal Annu.
U příkopu.
Možná neshoří.
Uvidíme.