DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Královna chystala ďábelský plán. Musí se té holky zbavit, než její skupinka vzbouřenců způsobí problémy. Její syn, on a nikdo jiný, bude jednoho dne vládnout.
Povolala každého. Kdo byl živý, musel jít bránit zemi. To ale stačit nebude. Potřebuje někoho silnějšího. Potřebujte mrtvé. Nemůže je nutit, ale pokud se k ní rozhodnou přidat, bude neporazitelná. Zbaví se každého. Starého krále, mladé Dívky deště, všech odpůrců i několika nebezpečných příznivců.
Ale nebude to jednoduché. Potřebuje artefakty tak mocné, aby přivolala zemřelé. Hrabě von Drichen prý má meč Vyvolávače mrtvých. Problém je, že to nebude zadarmo. Moc a úspěch vždycky něco stojí.

Rozlehlým prostorem se linul jemný sypavý zvuk. Police se táhly do nedohledna všemy směry, zaplněny přesýpacími hodinami. Poklidnou atmosféru doplňoval pravidelný klapavý zvuk. To se vysoká, vyzáblá postava procházela síní a sbírala hodiny, jejichž čas už téměř vypršel.
Když Smrť dokončil obhlídku, vydal se na Zeměplochu jako obvykle sbírat duše.
Poslední hodiny ho dnes zavedly na malý městský dvorek, kde si běžně hrály děti.
„HMM,“ kostlivec se neubránil překvapení.
„Ale... já myslel, že když jsem neumřel jednou, neumřu už vůbec!“
„DO NEDÁVNA JSEM BYL TÉHOŽ NÁZORU,“ prohodil Smrť a prohlédl si zombie, postávající zmateně nad svým tělem, odděleným od hlavy.

Vždy jsme s Tím druhým říkali, proč po nás mrtváci jdou. Já tvrdil, že nemají Toho druhého rádi. On že nemají rádi mě. Počítač tvrdil, že doplňují energii konzumací nejstravitelnější potravy v okolí, tedy živé tkáně. Pro naší smůlu jsme nejbližší dobře stravitelnou a energeticky výhodnou krmí v širokém dalekém okolí byli my dva.
„To víš, živí jíst musí, mrtví můžou,“ posmívalo se mé alter ego vždy, když mne pronásledovala parta mrtváků klátivým krokem.
Jednoho dne ho dokonce napadlo při probíhání obchodem, který strašně smrděl zkaženými jídly, mně mou pravou rukou posypat grilovacím kořením. Prý „ať si kluci nechají šmakovat.“

Poutnická hůl dopadla.
Znova a znova.
Bodala hrotem opáleným v ohni.
Tlející maso opadávalo.
Skeletoni chrastili kostmi.
Orezlé zbraně padaly na zem.
"Díky bratře Jene," křičel mnich, "Díky Bože!"
Okamžik postál.
Namočil špičku hole do svěcené vody.
Vykročil.
Větší díl práce ho čekal.
Nejtemnější háj hvozdu.
Kruh nemrtvých.
Rozrazil ho jako povodeň.
Chrlil modlitby jako kletby.
A pak nastalo ticho.
Nemrtví byli zničeni.
Uprostřed kostí vzlykala dívka.
Klečela s tváří v dlaních.
Ó Bože!
Snad se i modlila...
Pomohl jí vstát.
A...
Zkameněl.
Potrhané hadříky sklouzly.
"Bratře..."
"...oni mi slouží, ale ty..."
"...ty mě budeš milovat!"
Nezaváhal.
Miloval.
Jen ji.

Venku už se stmívá, Alex se pomalu probouzí. Oblékne si „novou“ košili (našel ji včera vyhozenou v popelnici) a vyrazí do práce.
Šourá se městem, lidé se jej straní a nadávají mu do bezďáků, ale Alexe to netrápí - už si zvykl ...
V práci zaleze do své kukaně, zkontroluje všechny kamery. Z budovy se trousí pár posledních lidí, už je skoro prázdno. Na stole leží noviny, co tu nechal kolega. „Alespoň mám co číst ...“ pomyslel si.
Měl tuhle práci rád, nevyžadovala fyzické námahy ani kontakt s lidmi. Ale hlavně, připomínala mu život. Nikdo si tu zatím nevšiml, že je vlastně zombie ...

Hadi patřili k poušti.
Byl div, že s nimi nikdy neměli problémy.
Jeden z těch zázraků, které je ani nenapadlo oceňovat.
Dokud se od nich jejich neviditelná ochrana nevzdálila.
Z reptání a pohoršení se stalo úpění o holý život.
Pokolikáté už?
A On slyšel. Vždycky slyšel.
Bronzová socha znamenala naději.
Stačilo jen zvednout ve víře oči.
Kdo pohlédne, bude žít.
A přesto bylo dost těch, kteří svou šanci promarnili.
Poušť zůstala posetá izraelskými mohylami.
Svět úpí o život a On slyší i dnes.
Kříž dává stejnou volbu.
Život za pohled víry.
Smrt pro ty, jejichž oči zůstanou upnuté k zemi.

Na statku v Podlesí hospodařil starý Havrda. Sebrali ho o žních, stejný den jako Járova tátu. Přijeli si pro něj na pole a odvedli ho tak, jak byl, jenom v klobouku a podvlíkačkách. To ještě netušil, že od toho dne zůstanou ty podvlíkačky jeho jediným majetkem.
Odvezli ho do Valdic a už se nikdy nevrátil. Ani když o rok později dostal zápal plic a umřel. Spálili ho a popel přišel bůhvíkam. Neměl pohřeb, nemá ani hrob. Vdově to oznámili, až když bylo dva týdny po všem.
Když můžou být s takovým pohrdáním trestáni mrtví, co asi musí snášet ti živí?

Podával se čaj o páté, k čaji pravé lutonské sušenky a mléko.
Hraběnka Brown se naklonila ke komořímu, a pokynula rukou, obtěžkanou zlatými prsteny.
Pak zavelela:„ Dnes mám narozeniny, všichni se musí bavit! Pozvěte je do salonu.“
„Všechny?“, ověřoval si komoří.
„Všichni se musí bavit!“, potvrdila hraběnka,„vy, kuchařka, kuchtička, vozka, lokajové, komorná, sekretářka i zahradník.“
„Ale hraběnko, vaše sekretářka byla dnes záhadně zavražděna,“ namítal komoří.
„Nevadí, přeneste ji sem, ať je tu s námi. Neusnula jenom?“
-„Neusnula, zesnula.“
-„Nevadí, přesto může na čaj o páté jako pravá dáma.“
Když pak dorazil inspektor Křepelka vyšetřit vraždu sekretářky, také dostal čaj.

Být posledním nezkorumpovaným policistou v policejním sboru indiánské rezervace byl dost nevděčný úkol. Kolegové na něj hleděli jako na idiota se sebevražednými tendencemi. Do některých akcí ho nikdo nechtěl za parťáka ani za nic. Policista Volný pád to vnímal, přesto dál umanutě trval na dodržování postupů, bránil překrucování důkazů a vůbec se tvářil, jako by všem policajtům v téhle prohnilé rezervaci osobně nevládl šéf podsvětí, náčelník Rudá vrána. Věděl, že za to dříve nebo později schytá kulku, ale nemohl si pomoci. Od smrti Sherry v něm zemřelo všechno kromě jeho svědomí. Poslední živé svědomí mezi policajty má bohužel svoje závazky.

Jako každého vás zpočátku žene touha po tom uniknout smrti. Touha stará jako lidstvo samo, jako život sám. Strach ze zapomnění, strach z bolesti (ani jedno přímo nesouvisí se smrtí, to se ale člověk obvykle dozví až příliš pozdě). A když už jste pak živí a mrtví dost dlouho, přijdete i na jiné výhody. Mrtví neplatí daně, mrtví neplatí za popelnice, mrtvému nepošlete fakturu, mrtvého nemůžete přimět jít za plné vstupné do kina na hranou Krásku a zvíře! Všeobecně se ale doporučuje platit alespoň něco. Neplatiči mají totiž i v nadhrobí pořádně špatnou pověst.
Zdraví Váš Finanční úřad
(sledujeme vás!)