DMD č. 24. pro 24. 4. 2012. Téma: Sledují tě

Nesoutěžní. Varování: Drastické. 15+
Pokračování drabblete: Ona
Díval se na ni.
Trochu vyděšeně.
Proč to nepoznal dřív?
Vycítila jeho pohled.
Oči se střetly.
Vyděšená.
Taky.
Povolila stisk.
Lehce to zabrnělo.
Rány se uzavřely.
Pomohla.
A teď.
Vypadala...
Odevzdaně.
Pokusil se zvednout.
Hučení v hlavě.
Mžitky před očima.
Naštěstí neomdlel.
A ona...
Byla u něj.
Nelogicky mu myslí šlehla představa proměny.
Přiklekla.
Vyděšené oči.
Její tělo.
Věděl co musí udělat.
Jako všichni.
Zabít.
Upřený pohled.
Nádherné oči.
Nedokázal to.
Ani ona.
Hluboký nádech.
A ona...
Lehla si.
Zavřela oči.
Nastavila krk.
Nechápal.
Zaváhal.
A poslechl.
Polibek.
Nečekaný.
Málem sykla.
Kousnutí.
Vzdychla.
Zuby pronikly kůží.
Sál opatrně.
Jako nikdy předtím...

„Já už prostě nemůžu,“ povzdechla si.
„Co se děje?“
„Ta pozornost mě vyčerpává.“
„To je daň za slávu. Řešíme to všechny,“ řekla konejšivým hlasem.
„Ale já nemám chvilku soukromí. Došlo to tak daleko, že mě sledují tajně. Ve dne to ještě jakž takž jde, ale v noci… cítím na sobě ty jejich upřené pohledy,“ oklepala se. „A aby toho nebylo málo, tak mě fotí a ty fotky pak zveřejňují. Bez souhlasu! Chápeš to?“ povzdechla si nešťastně.
„Hele, jsme slavné a lidé k nám vzhlížejí. Musíme se podle toho zařídit.“
„Ale ty jejich lačné pohledy…“
„Polárko?“
„Hmm?“
„Zkus na to nemyslet.“

"...a máme tu pár číslo osm: Molly Hooper a Sherlock Holmes."
Vyvolaní vyběhli do záře reflektorů, zaujali postoj a čekali. Sálem se rozezněla hudba a oni se vznášeli po parketu v rytmu waltzu. Perfektně nacvičená sestava je nesla z jednoho okraje parketu na druhý a Molly se v Sherlockově náručí cítila jako opravdová královna. Vytočili pivotu a Sherlock ji vedl do záklonu, aby ji pyšně předvedl všem přihlížejícím...
Vtom hudbu přetrhl potlesk a smích a Molly zděšeně otevřela oči.
"Působivé vystoupení, slečno Hooperová," poznamenal suše její nadřízený, doktor McBride.
"Nyní však raději předveďte studentům tu pitvu, kvůli které sem přišli."

Světlo, tma. Ráno jídlo, večer jídlo. Mezitím klid. Většinou. Někdy se objeví oni. Nedá se to odhadnout. Občas se neobjeví několik dnů. Pak jsou tam najednou dlouho, až už se zdá, že nikdy nezmizí. Obrovští. Všudypřítomní. Vyplní celý svět venku. Když jim chceme uniknout, schovat se, začne to bušení. Hluku se nedá uniknout. Bum, bum, bum. S každou ránou se otřese svět. Nárazy jsou někdy slabší, jindy tak silné, že všechny zmateně hledáme cestu do úkrytu, ale nemůžeme ji najít, bušení všechno přehluší. Oni se pak vždycky zvětší, přiblíží. Pozorují nás.
Neonka mávla ocasem a zmizela za řasami olepenou skalkou.

Do poradny pro duševní zdraví pohádkových bytosti přišel zbědovaný čaroděj. Vzhledem k jeho stavu byl přijat přednostně.
„Ahoj,“ usmál se lékař na pacienta, „tak copak tě trápí?“
„Copak? Ne, vy to nechápete. To oni mě trápí!“
„Oni? Asi ti zcela nerozumím,“ řekl zdvořile doktor.
„Teď! Támhle za květináčem, neviděl jste? Ne? Jsou všude, lepí se mi na paty, chtějí mě zničit!“ vysvětloval kouzelník.
„Takže ty tvrdíš, že tě někdo pronásleduje.“
„Ano!“ zakřičel čaroděj, „Ty malé modré bestie!“
„Gargameli, příteli, já myslím, že by ses měl postavit svým démonům čelem,“ usmál se doktor, „Uvidíš, že ti to pomůže.“
Nepomohlo. Vždycky zdrhli.

Poznámka/upozornění: Kdo mě naladil na tragickou notu?
Lidi se začínají shlukovat.
Dívají se před sebe, pozorují.
Jsou zvědaví, tak lidsky a tak nemístně zvědaví.
Sledují ji.
Jeho možná taky, i když ji víc.
Sledují ji.
Ona je vnímá a nevnímá zároveň.
Ztracená v sobě, ztracená ve svých pocitech.
Beznadějně ztracená v té chvíli.
Pohlcená událostí.
A oni sledují.
Sledují ji.
Sledují, jak zčásti kleká, zčásti padá na zem.
Sledují ji.
Zosobněnou zdrcenost.
Sledují ji.
Jak se vrhá k chlapci.
Jak ho hladí po vlasech.
Jak se rozpláče...
Policie rozhání dav čumilů.
Lidé odcházejí. Cestou pryč se ohlížejí.
Sledují ji.
Jak se k němu přitiskne.
Neunikne.
Sledují ji.

Téměř stejnojmenná píseň mi hrála už v noci v hlavě. Tak co jsem mohla dělat...
První, co seržant Wilfred uviděl, když se konečně probral, bylo lhostejné oko mrtvé krysy. Opodál ležela těla dalších dvou, které zabil. Ta zdánlivá podoba jen prohloubila jeho zoufalství. S desátníkem Rexem sloužil v Myší policii Smalltownu deset let. Liliput a mluvící polní myš nebyli pouhý jezdec a zvíře. Byli parťáci, dokonale secvičená, závratně rychlá a téměř neviditelná dvojice. Čas od času ideální špióni pro gullivery v New Yorku. Vždycky odvedli svou práci dokonale. Až dnes. Wilfred se jen ztěžka zvedal ze země zabahněné krví. Srdce ho bolelo tak, že si přál, aby nůž přibodl ke dveřím Modrovousova bytu raději jeho.
Na drabble navazuje Sedlo.

Probudíš se ještě před zvoněním budíku. V pokoji je pološero, nábytek se nejasně rýsuje na podkladu vytapetovaných zdí. Je to zvláštní – posadíš se v posteli a snažíš se zorientovat. Přehodíš přes sebe župan a nohama se neochotně dotkneš studené podlahy.
Nejsi v pokoji sám.
V koupelně pozoruješ svůj odraz v zrcadle. Náhle za tebou něco kmitne. Je to jen mžik – otočíš se a je pryč.
Jdeš do kuchyně a u té příležitosti zaslechneš na parketách cupání. Kolem kotníků se zavlní neslyšný pohyb. Z lednice vyndáš mléko, otevřeš ho – a pár medových očí, který tě celou dobu sledoval, napjatě rozšíří zorničky.

Ať děláš, co děláš, neustále tě pozorují. Smějí se ti, slzí pro tebe, cítí s tebou, nenávidějí tě, ale nikdy na tebe nepřestanou upírat zrak. Osnuješ královraždu? Oni to vidí. Sháníš dohromady bandu vzbouřených psanců? Oni se dívají. Vyznáváš pod balkónem lásku své milované? Nebo se jí vzdáváš a pomáháš jinému ji získat? Oni hltají každé slovo, každý vzdech. Když přemítáš, jestli zahodit své žití, snaží se vysát nejhlubší záchvěvy tvé mysli. Chtějí vidět tvé nahé nitro.
Zraňuje tě to. Drásá ti to duši až na samu podstatu.
Ale stejně se znovu nalíčíš, nasadíš si klobouk a vyjdeš na jeviště.
>Divadlo

Stiskneš kliku (co když tam nikdo nepřijde? A co hůř, co když tam někdo přijde?!) a vejdeš (jsou tu lidi! A dívají se na mě! Úplně všichni!!!). KLID!
Tu vlnu paniky musíš potlačit. Ne, nemůžeš vlézt pod stůl, krize se takhle neřeší! A navíc jsou tam stejně kabely.
Tvař se příjemně a uvolněně, pijánko. Uvolněně, povídám, ne jako retard!
Nervózně polykáš; sucho v krku se ale drží jako přilepené a srdce se ti podle všeho pokouší procpat ušima ven a zdrhnout. Chceš taky.
Nádech (klidklidhlavněklid), výdech (bože, proč já jsem sem lezla?!), jedem!
„Dobrý večer, vítám vás na své přednášce...“