Aldorma

Ryko našel Leandra a Irenu v klidnějším zákoutí sálu. Místo zelených šatů oblékla tmavomodré, zdobené kousky křišťálu, zatímco Leandros zvolil purpurovou a zlatou. Den a jeho manželka noc.
Stála k němu zády a než si ho všimli, zahlédnul Leandrův výraz. Díval se na Irenu něžně a obdivně, okouzleně a zároveň jako by viděl každý detail, dobrý nebo zlý. Ryko se zarazil. Poprvé v životě si uvědomil, že Irena našla někoho jiného, kdo ji miluje.
A co mám já? Marysu, se kterou mě spojuje chtíč a to, že se vzájemně potřebujeme.
V tu chvíli byl vděčný, že nevidí do tváře Ireně.

Ryko našel očima mladou královnu, která právě tančila s králem.
„Aleera ale nemá ambice vládnout,“ hlesl. „A rozhodně je ráda, že se dostala pryč od své rodiny.“
„Já taky netvrdím, že je v tom zapletená,“ odpověděla Marysa. „Ale pamatuješ, jak vypadala, když sem přijela, rozklepaný uzlíček nervů. Kdyby přišla o Simeona a objevil se tu některý z jejích bratrů, myslíš, že by se mu postavila na odpor.“
Ryko sevřel hůl. „Musíme si promluvit s Leandrem. Musíme zjistit, kdo je ten špeh.“
Marysa o krok ucouvla. „Politika je tvoje práce.“
„Ty mě v tom necháš?“
„To si piš. Mám svojí práci.“

Ryko stál na balkoně pod stropem velkého sálu a sledoval počínající ples hluboko pod sebou. Vzhůru se k němu nesla kakofonie hlasů a hudby, ale zatím mezi ně nechtěl sestoupit.
„Co ty tady, mezku?“ ozvalo se za ním.
„Neměl bych se ptát já tebe?“ opáčil unaveně.
Marysa se opřela o zábradlí vedle něj a odfrkla si. „Myslíš, že mě baví sledovat, jak se užíráš kvůli Její Výsosti? Mám zprávy. Do sharmské delegace někdo nastrčil špeha z Theosu.“
„Proč?“ zamračil se Ryko.
„Protože pokud by se našemu malému králi něco stalo, může se Theos pokusit skrz královnu vdovu ovládnout náš trůn.“

Chvíli se s Irenou mlčky dívali do tmy. Její poslední věta v něm probudila zrníčko naděje a tak se odvážil vzít ji za ruku.
„Zítra si na ples vezmi zelené šaty. Ta barva ti sluší.“
Irena se mu vytrhla.
„Chci, aby mezi námi něco bylo naprosto jasné, Ryko. To, co se stalo a nestalo, a to, co se mohlo stát, je všechno deset let v minulosti. Jsem vdaná a svého muže mám ráda. Od tebe nechci nic, ze všeho nejméně radu, jak se mám oblékat.“
Zavrávoral, jako by ho udeřila. Pak se otočil a odkulhal pryč. Její tiché počkej přeslechl.

„Proč jsi přijela?“ zeptal se Ryko.
„Protože mě Simeon pozval.“
„Nemusela jsi, mohla ses vymluvit.“
Vlastně ani sám nevěděl, co chce slyšet.
„Chtěla jsem vidět Simiho, jeho ženu a chlapečka. Chtěla jsem vidět i jak se daří Tristu. Ale hlavně jsem deset let slýchávala zvěsti o tristenolském markýzi, který je tvrdý jako křemen a chladný jako led. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli je to pravda, nebo jestli v jeho očích uvidím aspoň záblesk Ryka Nimana, kterého jsem znala.“
„A uviděla?“
Usmála se, uvolněně a spokojeně. „Ryko Niman přežil horší věci než deset let míru. Myslím, že není ještě připravený odejít.“

„Vidíš, kam jsi za ta léta dospěla,“ řekl Ryko. „Sharmská královna, jedna z nejvlivnějších žen v Tezárii. A já jsem pořád tam, jde jsem byl před válkou.“
„Nejvlivnější muž v Tristenolu?“ nadhodila.
„To se pleteš, nad sebou mám ještě toho spratka, který tě pozval a ani mi o tom neřekl,“ ušklíbl se. „A není to někdy málo, mít moc a přepych a nic víc?“
„Co bys chtěl víc?“
Vzpomněl si na sen, který se mu zdál krátce předtím, než se dozvěděl, že přijede Irena. O poklidném společném životě, o dětském smíchu a probuzení do vůně skořice. Nahlas ale neřekl nic.

„Když oblehli Kent, poslal jsem Simeona se Samuelem a Marysou pryč. Na Maurent. Doufal jsem, že tam najdou pomoc.“
„Ale ten přece vypálili Dauthovi vojáci.“
„Přesně tak.“
Irena si zakryla ústa rukama. „Samuel padl… že ne… prosím, řekni, že neumřel tam…“
Jeho mlčení bylo odpovědí samo o sobě. Místo odpovědi přejel rukou po květinách, které se pnuly po zdi. Purpurové květy byly na noc zavřené.
„Tyhle jsem ti kdysi dával pro Maurent. Jestlipak tam ještě rostou?“
„Nevím,“ hlesla, „od války jsem tam byla jen jednou. Ale vzala jsem si jich pár s sebou do Sharmy. Rostou tam na mojí besídce.“

„Vaše Výsosti.“
Polekaně se otočila, vydechla, aby se uklidnila, ale pak si uvědomila, že je to Ryko, a do jejího postoje se vkradlo napětí.
„Sharmská královna,“ pronesl tiše. „Jak se to vůbec stalo?“
„Ty nevíš?“
„Ne podrobnosti.“
Sklopila oči a pousmála se. „S Leandrem jsme se přátelili už když jsem byla v Sharmě jako děvče. Když se tady začalo schylovat k válce, šla jsem ho žádat o pomoc. Vychvalovala jsem Simeona jako posedlá, líčila jsem všechny jeho ctnosti… Musela jsem znít jako zamilovaná do dvanáctiletého kluka, který nakonec jejich pomoc nepotřeboval.“
„Tak proto jsi nebyla na Maurentu…“
„Jak to víš?“

7. žněn
Sluha se ráno zpozdil se smetanou. Vyčinil jsem mu, aby si na takové věci nezvykal.
Dopoledne se tu ukázal Tlustej Tom, chtěl mi lézt za Drahouškem. Vypráskal jsem ho, i když jak toho špinavce znám, přileze zas. Ale tentokrát o půl ucha menší.
Služebná viděla, že jsem si ze rvačky taky odnesl pár škrábanců, a hned mě běžela ošetřovat a podstrojila mi kousek ryby. Nechal jsem jí, kdo by odmítl pstruha, že? Dokud se neobjevila Drahoušek, to jsem služebné rychle utekl. Kam bychom to došli, kdyby Drahoušek viděla, jak na mě služebná mluví jako na nějaké prťavé kotě?

Ples na počest sharmského krále a královny se měl konat až další den, proto se všichni šlechtici po večeři odebrali na kutě. Ryko se dlouho převaloval, a i když ho noha nebolela, nedokázal najít pohodlnou polohu. Nakonec vykulhal na terasu, aby si pročistil hlavu.
Postavu, otočenou zády k němu, uviděl přesně ve chvíli, kdy začala odbíjet půlnoc. Na hranici světla a stínu, včerejška a zítřka, toho, co je, a toho, co mělo být, stála jako zjevení z nějaké staré pověsti Irena. Tentokrát se ale nejednalo o sen nebo halucinaci, byla tady ona sama, z masa a kostí.
A byli sami.