DMD č. 20. pro 20. 4. 2022. Téma: Nechat na holičkách

K nečekanému zvratu došlo při fotbalovém zápase mezi siamskými kocoury a kocoury sphynx. Na konci druhého poločasu za nerozhodného stavu 1:1 přihrál sphynxí fotbalista svému spoluhráči, ten však zamířil k vlastní brance a vstřelil gól. Brankář byl natolik šokovaný, že se ani nepokusil zasáhnout.

Zmatení byli i komentátoři, než si všimli, v jakém dresu bezsrstý fotbalista hraje. Ukázalo se, že si hráč před zápasem jenom nechal zkrátit srst.

„Svůj sestřih zásadně nechávám na holičkách,“ vysvětlil fotbalista. „A kadeřnice někdy rády stříhají víc, než je třeba.“
Radikální změny image hráč rozhodně litovat nemusí. Zajistila totiž jeho týmu postup do čtvrtfinále.

Polní pych bývá problém. Občas zločinec přiběhne, slupne část vaší úrody, další část si v kapsách odnese a hledejte si ho.
Když ho tedy nechytnete při činu.
Rezka na lumpa nevyběhla. Místo planého vyhrožování (výprask nebyl povolen) jen navštívila jeho... malý domeček.
„Wilcox. Už zase,“ hlásila ráno svůj objev majiteli sadu.
„A proč jsi ho nezatkla?“
„Později. Teď se to nehodí.“
„Proč?“
„To byla podzimní jablka. Ještě nejsou zralá. A zapil je kozím mlékem, co máte v chládku.“
„Tak bude mít břichabol a stráví pár dní na záchodě. A co?“
„Zjistí, že se na tom záchodě nemá do čeho utřít.“

Bílá mě řeže do očí, nechává mě na holičkách leda tak tělo, co by už tak rádo spalo, nechává mě na holičkách mysl, která nic kloudného nevymyslí, neschopná se odpoutat od žen s nůžkami, co jsou vlastně kadeřnice, snad jenom nějaké záhadné přístroje a nástroje na holení, jenže co na nich nechat? Nebo koho, čeho? To takhle na střední, nebo možná ještě na základkolevelu i když to základka nebyla, tak jsme měli náramnou srandu z toho, jakoukoliv otázku nahrazovat "čeho?" a další věci, co jsme z nich vyrostli a nechali za sebou jako prázdnou slupku od korýše, v hlubinách dějin.

Tunelem se rozléhalo udýchané chroptění, promíšené se zvukem běžících nohou. Ve tmě poskakovala dvě světélka baterek, jak dva chlapci utíkali, hnáni dopředu neviditelným pronásledovatelem.
Vtom jeden z chlapců upadl. Druhý na nic nečekal a proběhl poslední desítku metrů, která ho dělila od vstupních vrat. Neforemný tvar ve tmě zavířil nedočkavostí a ještě zrychlil.
Chlapec se ze všech sil opřel do zrezivělých vrat.
“Neeee! Nenechávej mě…” ozvalo se z tunelu.
Vrata se neochotně podvolily a s rachotem se dovřely. Hbitě zasunul závoru a sesul se k zemi vyčerpáním.
Z tunelu se ozval výkřik a poté zvuk trhaného masa.
Hlasitě se rozeštkal.

Zatímco Drchnička Rolní odrážel svou dýkou kordy čtyř francouzských revolucionářů, Černá zmije a Baldrick nepozorovaně vyklouzli do chodby.
„Není od nás pěkné, že jsme v tom Drchničku nechali samotného,“ namítl Baldrick.
„Pro mě za mě, můžeš se tam vrátit a pokusit se je otrávit svým dechem hyeny se zubním kamenem. Kdyby to nebyli Francouzi, možná by to i zabralo,“ odpověděl Černá zmije, „ale pokud jde o mě, mně ten česnekomil s máslem místo mozku chybět nebude.“
Doběhl k východu, vzal za kliku, ale… dveře byly zamčené!
„Kde sakra může být klíč?!“ sykl.
Baldrick pokrčil rameny. „Myslím, že ho má Drchnička.“

Lioness sat once again with Wolf and Swan. Mouse was there too, tinkering with an artifact, asking questions here and there.
"I can't remember any more," Lioness tossed her hands up.
"Tell me," Swan prompted. "What really made you do it."
"I was... scared. Of being left out in the cold. Hung out to dry," her voice was just above whisper.
"We don't leave our people behind. We would have pulled you out of there."
She nodded.
"And we won't stop until we fix this."
"...and if we can't?"
"We won't abandon you, no matter what. You KNOW that, Lioness."

Vladimír, 00:03: Styska se mi.

Ondřej odhodil telefon i sebe zpátky do peřin. Užíval si plnými doušky – odpoledne doušek žižkovské kávy, večer doušek divadla, potom doušek Michala, doušek vína sem, doušek vína tam.

00:39: Vratis se jeste dnes?

Váleli se v posteli jako v sedmém nebi.
„Píše tvůj farář?“ roztíral Michal prstem kapky kolem Ondřejova pupíku.
„Jo.“
„Odpovíš mu?“
„Ne.“
„Já myslel, že si ho chceš nechat.“
„Nemrdá tak dobře jako ty.“
„Takže mě si necháváš jenom kvůli mrdání?“
„A tý tvý výborný trávě,“ vydechl Ondřej obláček a představil si jiné galaxie.

01:11: Nemuzu bez tebe byt.

„You left me to die!“ he spits through the phone lines, his pain almost tangible in his voice.
Gerri takes a deep breath before answering. She has told him exactly what to do to survive in his father's company, she has guided him through the maze like a little child. „Don't be melodramatic, Roman, it's hardly the end of the world.“
„How can you...“ He struggles with his words. He's probably drunk and drying his tears with fifty-dollar bills. „How can you say that? I fucking loved you.“
The past tense stings.
„Love is not enough, Rome.“
„But why not?“

Korunní princ miloval dlouhé lovecké výpravy do pohraničních lesů. Jeho královským rodičům to - překvapivě - vůbec nevadilo. Moudře mu dávali dost volnosti, aby vyvážili pečlivou přípravu na den, kdy převezme trůn. S láskou pěstovali princovu sílu i ducha.
To by stačilo k pochopení proč, když se princ přiřítil z lesa, na koni a s kuší, se zaprvé na setkání s budoucí chotí těšil a za druhé měl obavy, jak zapůsobí!
"Drahá matko," svěřil se královně, "nevypadám s těmi vousy zanedbaně?"
"Žádný strach," odvětila a dvakrát tleskla. Zpoza paravánu vykráčely, s lavórkem a břitvami, nejlepší královské lazebnice. "Můžeš to nechat na nich!"