Mass Effect

There were so many of them, crawling up and around Shepard as she stepped into the nursery. So, so many little Krogans. Most were Wrex's kids, and some, improbably, his grandchildren. Krogans matured quickly, and wasted little time. 

"Story," one of the bigger ones chirped, tiny hands pulling at her pant-legs. "Story!" 

An avalanche of similar demands followed, until aunty Shep had settled into the human-comfortable chair by the beds. Dozens of eyes blinked, eagerly. 

"Tell the one where you and uncle Garrus-"

"No, the squid one!" 

"No, big scary robot!" 

Clearing her throat, she began. "Once upon a time..."

Shepard can feel it, under her skin; the lack of herself.

She has no idea how they stitched her back together (like a ragdoll, she thinks, tracing the outline of her scars in the mirror), but you cannot come back from the dead without a few souvernirs. And of course, they didn't finish the job.

Sometimes she wakes up in the middle of the night with bloody fingernails, but not a mark on her body. Maybe it's rapid healing. Maybe they put her brain together wrong. Maybe both.

All she knows is: It's inside her; the itch she can't scratch.

The screen flickered, giving Shepard half a second of false hope before the next picture appeared. She swallowed a groan, glancing over at Garrus. That semi angular bone helping his face betray nothing was called a vaehex. She hated that she knew that now.

"Next: Capular horn," Mordin continued, eagerly. "Very important! Helps Turians protect liver, also lungs."

Space, someone save her.

Another slide. "Heartbone. Name difficult for humans to pronounce. Rough translation-"

"Horn," Shepard sighed. "Something, something horn, right?"

Mordin frowned. "Funny. But remember: do not break." He eyed Garrus meaningfully. Could an exoskeleton blush? Mordin coughed, meaningfully. "Again."

"You know," Garrus said, sliding a sleek glass cylinder across the board, "Turians are famous for their poetry."

"I do know that." Shepard raised her eyebrows. Another thing Turians were famous for was their clarity of communication, but here they were.

"I'm just saying." Garrus let go of the cylinder. "We know our way around words."

"Is there a point here?"

Garrus inclined his head toward the board, and looked up at her, expectantly. "Mate," he said, with some desperation, when Shepard did not respond.

"You don't know how to play chess, do you?"

"Please have sex with me again."

Sheppardová, Kaidan a Jenkins seskočili u malé říčky, vytasili zbraně a vyrazili porostem směrem ke kolonii.
„Pozor na pohyb, hlídejte si štíty,“ varuje Sheppardová. Kaidan si zkušeným pohybem zkontroluje generátor. Jenkins sebevědomě běží vpřed, míjí vysokou skálu…
…je provrtán sérií kulek a kácí se k zemi, mrtev.
„Kontakt!“ křičí Sheppardová a utíká do krytu.
„Dvě létající platformy a nějaké postavy mezi stromy!“ oznamuje Kaidan a obětuje palbu; oba malí droni, kteří dostali Jenkinse, vzápětí vybuchují.
„To vypadá…“ Sheppardová sleduje postavy které je zaplavují přívalem munice, „to jsou Gethové!“
„Ti přece nikdy neopouští Závoj!“
„Tihle o tom asi neslyšeli!“ odsekává Sheppardová.

"Naše senzory ukazují, že galaxie Andromeda je neobydlená, ale je možné, že situace se do té doby změní. Iniciativa proto vypracovala protokol pro první kontakt s případnými mimozemskými rasami, na které můžeme narazit. Dokáže mi někdo říct, co je prioritou?"
"Začít s nimi komunikovat a ujistit je o našich mírumilovných úmyslech."
"Správně. Ačkoliv budete vybaveni zbraněmi, můžete je použít proti inteligentním rasám pouze v okamžiku, kdy jste vy či vaše posádka v ohrožení života. Dokáže mi někdo říct, co je další prioritou, pokud se nám podaří navázat kontakt? Slečno Ryderová?"
"Uh... Zjistit, jestli jsou s námi sexuálně kompatibilní?"
"Slečno Ryderová..."

Kovové dráty se zarývají do masa. Slyšíš křik v neznámém jazyce, paniku, strach. Tvůj mozek praská ve švech, neschopen pojmout tok informací, pro jejichž přijetí nebyl stvořen.
Planety v rychlém sledu, monstrum zahaleno v rudé.
Blíží se... Jsou skoro tady... Proč nikdo neposlouchá? Proč nikdo nevěří?
Skrývají se v hlubinách vesmíru a jediným důkazem je děsivá vize v tvojí hlavě.
V jiné galaxii, o mnoho let později:
"Přísahám, SAMe, jestli mi ještě jednou řekneš, že klesá teplota nebo že můžu vydolovat místní minerály, tak si ten implantát vyrvu z hlavy!"
"Tato akce se nedoporučuje."
"Tak mi přestaň bouřit v hlavě!"

„Tohle je šílenství!“ křičela doktorka Liara T´Soni udýchaně; snažila se udržet rovnováhu na roztřesené římse a zároveň držet krok s bláznem, který ji vysvobodil z pasti. „To nemůžeme, měli bychom raději zůstat na zemi!“
Skála vedle nich explodovala v záplavě žhavé lávy a roztavených kousků kamene.
„Povinně zůstávají jenom mrtvoly,“ zazubila se na ni Jane maniakálním úsměvem, „my živí to naštěstí máme dobrovolné.“ S těmi slovy popadla Liaru za rameno, strhla ji sebou do sprintu a společně skočily ze skály pět metrů vzduchem…
… rovnou na otevírající se rampu záchranného vznášedla. Joker měl opravdu perfektní načasování.
Sopka za nimi konečně explodovala.

Velvyslanec Udina se samolibě usmíval, když propustil rukojmí, které držel před sebou jako živý štít.
„Já tě znám, Shepparde,“ jeho tón překypuje opovržením, „ty nikdy zbytečně nezabíjíš. Nezastřelíš mě, stejně jako jsi nezastřelil nájemné vrahy, kteří po tobě šli, nebo ty teroristy ze Cerberusu.“
John Sheppard, paragon, pomalu sklání pistoli, ale v jeho výrazu je něco tvrdého.
„Máte pravdu, velvyslanče,“ nemůže se obránit lehkému úšklebku, „já vás nezastřelím. Ale víte, mám takříkajíc… zlé dvojče.“
Vedle velvyslance se náhle rozvlnil vzduch a taktické maskování skrývající další postavu se rozplynulo.
„Řekněte sbohem, velvyslanče,“ zazní chladný tón Jane Sheppardové, renegátky, a stiskne spoušť.

"Bude to jako znovu se narodit, co?" řekl její bratr s úsměvem. "Pár let se prospíme, a pak budeme někde úplně jinde... Nová galaxie. Nový domov."
"Nová šance. Pro nás oba. I pro tátu."
Objala ho.
"Uvidíme se na druhé straně, bráško. Nezaspi!"
"Po 600 letech si budu určitě chtít protáhnout nohy, neboj!"
Naposledy se na sebe podívali a pak se za nimi zavřely dveře kryo komory.
Když pak stála mezi troskami, ohněm a zoufalstvím, napadlo jí, že některým zázrakům se má člověk podívat na zoubek dříve, než se do nich vrhne po hlavě. Její bratr se stále ještě neprobudil.