Historické RPF

„Drahý Theo,
...
A modlíme se spolu každý den, předčítám jim z Bible a oni naslouchají, v očích pohled plný důvěry. Chodí se mi zpovídat, ačkoliv ještě nejsem řádným knězem. Jsem šťastný, neboť mě má práce naplňuje, nejen láskou Boží, ale i láskou těch prostých lidí, kteří mi svěřují své osudy.
...
Dnes ráno, když jsem šel po blatech na krátkou procházku, bylo nebe ocelově šedé s mraky místy protrhanými, takže jimi dopadaly do korun stromů dlouhé stříbrné paprsky slunce. Vypadalo to jako dotek Božích prstů. Jak se mraky trhaly, paprsky sílily a byly čím dál zářivější.
...
Pošli prosím dalších 50 franků...“

„Chtěl bys ještě kousek, viď?“ Ale já už nic nemám. Dal jsem ti celou svou svačinu. Je zbytečné loudit.“ směje se chlapec na svého psa. „Ne už nic nedostaneš. „A nezdržuuuj,“ říká dovádivým hlasem. „Musím na trh pro zeleninu, maminka už čeká.“
Je krásný den. Sluníčko hladí. Maminka mne také pohladí a pochválí.
Doma se umyju a převléknu. Pak ještě musím do té tmavé, zatuchlé, studené zpovědnice, kde lavička trochu vrže. Pan farář říká, že sténá pod tíhou mých hříchů. Dnes ale nebude! Nemusím se bát. Celý týden jsem byl hodný a poslušný. Jenom jsem se trochu loudal při jídle.

Vrba si zachmuřeně poposedla. Už tu byl další.
Na stole před ní ležely dva papíry. S povzdechem si vzala ten první a začala si pro sebe číst.
Nebyl to zrovna pěkný život, jak zjistila. Ale jak si vzápětí uvědomila, v té době ho jen málo lidí mělo pěkný. Trochu se otřásla při poznámce o přísném otci a jeho výchově. O prozrazeném tajemství. Pětkrát přepočítala jeho věk, kdy nastoupil k dragounům. Ale ani jednou se nespletla. Byla tu smrt matky, rozebraný majetek, vězení, zemědělský život, manželka, děti...
A pak tu byla ta Osvětim...
A z toho se každý člověk musí vyzpovídat.

"Co tak smutně mistře?" otázala se řeholnice kata sedícího na obrubníku.
"Raději jděte dál," odbyl ji Jaroš nevrle.
"Samozřejmě můžu jít, ale taky mi můžete říct o vašem soužení," nedala se jeptiška
"To můj zpovědník. Řekl, že když už nejsem řádný člověk, nebude mne zpovídat."
"A nechtěl byste se vyzpovídat mně?" nadhodila jeptiška.
"Víte líp než já, že to církev nedovoluje," zahučel kat Jaroš.
"Myslím, že v případě nás dvou, by mohla udělat výjimku. Cožpak vy si na mne po tak krátké době už nevzpomínáte?" podivila se jeptiška, vyhrnula si rukáv a odhalila bělostné předloktí a na něm vypálený cejch.

Umíral. Rána na boku byla moc velká, a spolu s krví z něj unikal i život. Než však jeho oči úplně vyhasly, zahlédly ještě cosi, co nad nimi na nebi přeletělo. Vypadalo to jako žena na koni.
Brzo bylo po boji. Louka, ještě ráno posetá pampeliškami, byla nyní posetá mrtvými válečníky. Dříve žluté květy, byly nyní rudé prolitou krví.
A když přeživší válečníci zmizeli za obzorem, snesla se z nebe dívka na okřídleném koni. Uchopila do svých rukou mrtvého bojovníka, a vznesla se s ním k nebesům.
"Dneska bude mít Odin radost." pomyslela si Valkýra a dál stoupala k Valhalle.

Opatrně na ni sáhl. Byla nádherná, tak nádherná, že se mu slabě třásly prsty, když se jí zlehka dotýkal. Ohlédl se v obavách, že někdo z jeho společníků uviděl tu krátkou chvilku nejistoty, ale ne, naštěstí ti slaboši stáli jen ve dveřích a neodvážili se vejít dál. Je jeho, jen jeho, alespoň teď, alespoň na kratičko, protože on je tady pánem. Ona mu teď svým způsobem náleží, třpytivá a krásná, jeho poklad nad poklady. Očima i rukama polaskal její tvary, na malý okamžik zaváhal, zatajil dech před tou chvílí… A pak si zastupující říšský protektor nasadil Svatováclavskou korunu na hlavu.

V ústavu v Saint Rémy měl Vincent pokoj, ve kterém mohl malovat. Jeho stěny byly bílé, ale ve svých představách a na obraze je vymaloval žlutě, protože žlutá mu dodávala pocit bezpečí.
Na malování tu měl klid a mohl se soustředit na výjevy, které zachytil venku, a pak je zpaměti malovat v bezpečí zdí pokoje. Maloval pro sebe, pro potěšení z tvorby. Přesto nikdy nepřestal posílat svá plátna Theovi do Paříže, nikdy se nevzdal naděje, že jeho dílo někoho zaujme.
I přes své neúspěchy vytrval a každý den namaloval nový obraz. Když došla plátna, maloval na zadní stranu těch hotových.

Černý dým se v dusivých kotoučích vznášel nad tržištěm Bakara. Stoupal z barikád zbudovaných z gum a všeho, co stavitelům přišlo pod ruku. Řada Condorů se pomalu probíjela městem. Uvnitř bylo horko k zalknutí a místa ani tolik, aby se člověk mohl poškrábat na zadku. Štěrbinami dovnitř vnikal prach a dusil stejně urputně jako kouř. Ani ho nevnímali, polykali ho už hodiny. Vraceli se, ale ne všichni. Ještě šest mužů bylo MiA. Najdou je. Živé nebo mrtvé.
Prozatím se ale na nazlátlých cestách Mogadiša povalovaly tisíce nábojnic a písek lačně polykal krev bez ohledu na to, byla-li americká nebo somálská...

V Müllendorfu poskytovalo jediné vytržení z každodenního běhu snad jen potulné divadlo. Malý Franz měl divadlo rád a chtěl cestovat. Jeho otec byl místní kotlář, synek byl šikovný po něm, inu na cesty ho poslal, byť ne s Thespidovou károu. Nejdřív přes půl Hradska k mladšímu tovaryšovi, potom do Železného města za mistrem. Kvůli uherským nepokojům vyučil se mladý Franz nakonec až ve Vídni. Tovaryšoval po půlce monarchie, a protože měl nejraději české pivo, zavedly ho toulavé boty až do Prahy. Myslel, že je to další přestupní stanice, ale usadil se natrvalo. Štít jeho domu nesl hrdě: Ringhoffer – pivovarské kotle.

Tenkrát jsem byl přesvědčenej o naprostý správnosti svýho jednání. To byl jazz. To byl zen a všichni ti ubožáci, kteří nerozuměli tomu co tyhle dvě slova znamenaj se mohli jít bodnout. S Nealem jsme procestovali Ameriku křížem krážem a kolem dokola. Bez předního skla zato s jazzem v přehrávači. Byla to jízda, jen chlast, já, Neal a Mary. Cestovali jsme tak porůznu bez úcty k indiánským pohřebištím i skutkům našich předků.
Jenom kdyby hluboko ve mně nebyla ta věčná touha po čistý posteli a vaně s teplou vodou. Nikdy jsem ale nebyl tak opravdovej jako všichni ostatní. Moc jsem chtěl.