Historické RPF

Miloval hru světla a stínů. To, jak změna osvětlení nově vymodelovala tělo, zdůraznila detaily a zjemnila tváře. Někdy naopak vytvořil bizarní škleb a tělo askety.
Malíř rád experimentoval. Nechal si prorazit několikero střešních oken, v dílně téměř neustále hořely svíce. Modely posunoval, natáčel, ohýbal, svlékal, oblékal, dělal vše pro to, aby jejich tělo dokonale splynulo se světelným paprskem.
Ranuccio už hodinu seděl jednou rukou se podepíraje, druhou objímaje imaginárního beránka. Malíř skrz něho zpodobňoval Jana Křtitele. Jana s nohama lascivně roztaženýma a pohlavím rozhodně ne lhostejným. Model se prohnul v zádech. Malíř odložil paletu. Za okamžik dílnu přikryla důstojná tma.

Píši Vám…
„Co jim povzbudivého napsat?“ přemítá letitý apoštol Pavel. Svoji zkušenost, že nelituje nic, co obětoval? Vzdělání, pohodlný život, toho kolik nachodil? Kolika nebezpečím čelil? Vždyť třikrát zažil ztroskotání lodi. Den a noc se pral s mořskými vlnami o život!
Úvahy přerušila bolest nohy. Kvůli ní ani sandál nenazuje. Trpí chladem. Špatně vidí, psát může jen, když se do vězení prodere polední světlo.
„Ne, nebudu si stěžovat!“ rozhodl. „Napíšu, že kamenování, bití pruty, pronásledování, žízeň ani hlad mne neodradily, abych neúnavně hovořil o Kristově učení. Ujistím je, že je mám rád, myslím na ně a vyzvu je, aby vytrvávali.“

Milá maminko,
po tom rozvodu s Milevou se Vám až bojím napsat, že jsem si včera vzal Elsu Loewenthalovou, ano, svou rozvedenou sestřenici. Přesto doufám, že se Vám bude líbit víc než Mileva, alespoň o ní nebudete moci říci, že je knihomol jako já.
Elsa zcela respektuje mé požadavky, nechodí mi do studovny bez dovolení a neuklízí mi tam, aby se mi nepřeházely papíry.
Mimochodem, v holandských novinách psali, že se oběma expedicím zdařily snímky zatmění Slunce. Teď se ukáže, že jsem měl s tím ohybem světla pravdu. Ale na mém životě to stejně nic nezmění.
Váš oddaný syn
Berti

Až z dálky bubnů hlas uslyšíš, uslyšíš,
chtě nechtě půjdeš blíž, dobře víš.
Pozdravíš vojáky, co táhnou na mraky,
a hudba zazpívá: o tom sníš, o tom sníš.
A hudba zazpívá...
Až Vilém král by pad', zkrvaven král by pad',
tak chtěl bys hrdě stát, jen se smát,
a slavit invazi, co zemi z nesnází
jak větev z bažiny vyjme snad, vyjme snad,
jak větev z bažiny...
Až Jakub král by vlád', na trůnu sám by vlád',
tak šťastně tancovat šel bys rád,
a jásat v onen den, kdy krásná skotská zem
zas dokázala zlo udupat, udupat,
zas dokázala zlo...

Pijatyky U Šrainů střídaly pijatyky U Tygra, U Božího oka nebo kdekoliv blízko akademie. Nezřídka se stávalo, že z bujarých oslav zapadli rovnou do školních škamen. František to vítal. Kromě zábavek s kolegy mu město neskýtalo skoro žádná potěšení. Pohrdal zbožností měšťanů a zhýralostí měšťanek, svatými obrázky i bazilikou na kopci.
Pak se ale stalo něco zvláštního. Potkal ženu. Byla zahalena v černém, ale to nebylo to, co ho k ní přitahovalo. Byla tajemná. Zdálo se, jako by ji nikdo jiný neviděl. Pak si k němu jednou přisedla, již bez smutečního závoje. A on konečně poznal pravou tvář hornické Příbrami.

Waldemar si odchlipol kávy a zahľadel sa na štatistiky rozložené na stole. Za stenu nerád chodil – smrdelo to tam ako v stoke a na chodníkoch musel prekračovať mŕtvoly – ale tu celá štvrť ležala pred ním v stĺpcoch a riadkoch a číselných údajoch.
Zamračil sa. Porovnal zaznamenané dodávky potravín, počty obyvateľov, prídel na jedného a množstvo úmrtí. Bolo ich málo.
Prašivé štence zase pašovali.
Bude musieť posilniť stráže a dôraznejšie im vysvetliť, že z prašivých šteniec vyrastú prašivé psy, ktoré aj tak bude treba utratiť. Predsa nebudú odtŕhať chlieb od úst nemeckého národa, aby vykrmovali žida, keď ho možno rovno zastreliť?

Jsi na vedlejší koleji,
kam nejezdí již vlaky.
Rez, utopená v oleji.
Snad chtěla bys jet taky?
Jsi osamělá. Nádraží
teď víc tě nechce přijmout.
Však poskládanou v koláži
tě nedokáže vyjmout
z té změti lesklých vzpomínek,
kde tvoje mysl chorá
si trhá modrý barvínek
a omotává kola.
Dřív jezdila sis na páru
a teď se ti čas vleče.
Sic omládla jsi ke stáru,
však smrt ti neuteče.
Snad v muzeu, kde technika
se mísí s nemodernou,
tvůj osud tiše dotiká
vteřinou nepřebernou.
Jsi stará duše Londýna.
Dnes umírá dech v tobě.
Tvá elektrická rodina
ti přeje pokoj v hrobě.

Konečně doma, povzdechl si vědec. Proč vůbec někam jezdil? Měl raději zůstat tady a uklidit si v laboratoři. To musí tak jako tak. Od posledních pokusů mu tam zbyla spousta Petriho misek s bakteriemi. Snad zatím nezaložily civilizaci. Ty bakterie, ne ty misky, samozřejmě. Každopádně by měl být opatrný, co kdyby tam něco zmutovalo.
V laboratoři si připravil roztok a začal misky drhnout. Na té se stafylokoky bylo něco jinak. Nevyrostla tam civilizace, ani nedošlo ke zmutování hroznovitých seskupení bakterií do tvaru flašky. Jen tam vyrostla heboučká bakulka modré plísně, která zničila bakterie ve svém okolí.
„A kterápak ty jsi?“

V závěru svého života Vincent namaloval několik obrazů, ale nikdo neví, který z nich je skutečně poslední. Lidé s oblibou označují za poslední obraz Pole s havrany. Na vedlejší koleji ale stojí jiný obraz, který by mohl být také posledním. Pšeničná pole pod oblačnou oblohou. Je klidnější, než ten s havrany. Vzduch je nehybný v očekávání prudkého deště.
Kdo ví, co Vincenta nakonec dohnalo k tomu, že se postřelil? Možná to byl vnitřní neklid, strach a úzkost, které vložil do obrazu s havrany. Ale možná to byla harmonie, vyzařující z druhého obrazu, po které toužil a která nikdy neměla přijít.

Čekání.
Čekání je nejhorší ze všeho.
Sedmnáct nekonečně dlouhých dní.
Topíš se v zatuchlině.
Ve tmě.
Na omítce se srážejí kapky vody, spojují se v tenké stružky.
Jako slzy.
Ve zdech se otvírají hladová ústa. Spolykají tě.
Už brzy.
Ve slabém proužku světla tančí částečky prachu.
Natáhneš ruku a hřeješ ji v tom slunečním proudu.
Čekáš.
Nad hlavou slyšíš klapat podpatky.
Lidé spěchají do práce, do školy. Na schůzku s milou.
Žijí svůj život.
Taky jsi žil. Kdysi.
Vzpomínáš na maminčinu náruč.
Na učednická léta v zámečnické dílně.
Na smutné oči Líby. Na její polibky.
Je léto.
Čekáš.
Už jdou?