Budeč: Viktorka

Nad chalupou je břidlicovej svah. Po svatým Jiřím tam chodíme chytat zmije, aby mohli Týnka s Josífkem na maliny. Hady nosíme v pytli nahoru na Kamenec.
Nemám hadí jazyk jako slavnej Potter, ale na přivolání to stačí. Chytáme je do ruky. Stačí bejt rychlej a nebát se.
Šimon se bojí.
Stejně si to chce zkusit.
Neboj, říkáme mu s Josefem.
Jenže to musí říct brácha, aby se Šimon odvážil.
Od tý doby, co přišel o domov, zabydlel se Šimonovi v očích zraněnej, opatrnej výraz.
Jenom když se podívá na bráchu, je v nich naprostá důvěra.
A zmiji chytí jako nic!

Příjezd kluků ke mně na chalupu připomíná nacvičené drama.
Šimon: Ahoj, pesové! (drbe Big a Bena za ušima) Kdepak máme sestry Bennetovy?
Kočky se k němu sbíhají ze všech stran.
Brácha: Nech ta zvířata na pokoji!
Šimon: usedá do křesla, obležen chlupatými tvory.
Brácha: Jako bych mluvil do větru! Celou noc budeš kašlat!
Šimon: To se nedá nic dělat. (pateticky) Láska bez utrpení jest ničím!
Brácha: (zvedá oči v sloup): Doufám, že sis vzal aspoň prášek. Jinak se vůbec
nevyspíme.
Šimon: (nevinně) Ty chceš dneska v noci spát?
Brácha: Ty chceš dneska v noci kašlat?
Šimon: Vzal jsem si prášek.

Než jsem se na chalupu odstěhovala já, bejvala většinou prázdná. Ale jednu dobu tam dost často jezdíval brácha.
Nejdřív s partou kamarádů.
Pak už jen ve dvou.
„Doufám, že si na chalupu nevozíš děvčata,“ prohodil jednou při večeři táta.
„Ne, tati,“ odpověděl brácha. „Žádná holka tam se mnou nikdy nebyla.“
Táta se potěšeně usmál.
„Jsem na tebe pyšný, synku. Dnešní mladí lidé a sex,“ zavrtěl hlavou. „Znám statistiky. Jsem rád, že ty jsi jiný.“
Máma vzdychla, vstala a začala sbírat nádobí.
Bráchova tvář byla prázdná a já cejtila v krku hořkost.
Někdy může bejt pravda jenom vláknem, zapleteným do lži.

Na činčání jsem nikdy nebyla. Budečskej hábit, co jsem nosila osm let, mi úplně vyhovoval.
V Praze jsem ovšem v hábitu chodit nemohla. Jednou jsem slyšela holky na sesterně, jak si o mně vykládaj, že se neumím pořádně oblíknout ani namalovat. Což je teda nespravedlivý, protože namalovat se umím. Jenomže se pak bojím sama sebe.
Pak mi Šimon, bráchův kluk, vyprávěl, že jsou na netu stránky, kam ženský posílaj fotky těch špatně oblečenejch a dělaj si z nich srandu.
Tomu jsem nevěřila, ale stejně mě to vyděsilo.
„Bojí se pekla, které nikdy neviděla,“ kroutil hlavou brácha. „Táta by měl radost.“