Jindřich VI.

Richard měl rád rodokmeny. Byly tak přehledné a dalo se v nich škrtat. Na zdi měl obrovský rodokmen se všemi příbuznými od Edwarda III. až ke svým malým synovcům, v tajné schránce jen náčrtek s přeživšími. Se zatím přežívajícími.
Svoji cestu k trůnu viděl jasně. Byl devátý v pořadí. Někdy stačí počkat, někdy intrikovat, někdy vraždit. Čekání neměl rád.

Přijel posel.
Bratr ho zval na slavnost, ale mezi řádky se skrývalo Radši nejezdi, tvůj temný vzhled i duše se nehodí ke hrám a slavnostem.

Jako prasata čekající na porážku. Tančete si ty svoje dvorské tanečky. Řezník už je na cestě.

Au! To jsem asi – Au! asi já. Tohle bolí. Vám se možná ty moje červenobílé výrůstky líbí, možná si tím i něco vyjasňujete, ale já tedy důrazně protestuji. Stínové prohlášení tady nemáme jen tak pro nic za nic! A mimochodem, jsem jedno. Červená a bílá, které vidíte, jsou jen výsledkem momentálního rozmístění barviva.
Auvajs! Ve Francii taky? A ti samí lidé? Takže ani na téhle planetě mi to nevyjde? No dobrá! Trny aktivovat! Pal!
Jsem válkychtivé pandimensionální monstrum ve výslužbě a právě jsem infikovalo DNA značné části anglické šlechty a jako bonus i krále. Máme našlápnuto k občanské válce! Hurá!

„Hledaná. Jméno Jana, věk asi devatenáct, národnost francouzská, popis ostříhaná ženská v mužských šatech.“
„Se řekne, takovou najdeš snadno. Ale pokud vypadá jako chlap, jak poznáš, že není?“
*
„Už ji tu máme, šéfe. Ale nechce vypovídat.“
„Necháme ji vyhládnout, ona spustí.“
„Ale to budeme o hladu i my, šéfe.“
„A co chceš dělat?“
„Prý pomáhá svítit do očí.“
„Tak tu neseď a dones pochodeň!“
*
Poté, co dohasili strážnici, z níž zachránili jen své prachbídné životy:
„Jestli my to nepřehnali, šéfe.“
„Chudák holka. Dřív ty pochodně bývaly bezpečnější.“
„A voda mokřejší.“
Ale dva pitomce na strážnici najdete ve stejné kvalitě vždycky.

Pár zrnek popela [letí vzduchem]: „Ach! Větře, jen nes nás dál. Za bolest a za všechen žal.“
Jiných pár zrnek téhož popela [taktéž letících]: „Kamkoli letíš, hleď nás vzít, na zemi těžko najdem klid.“
Vítr [trochu ušmudlaný dýmem]: „Kam máte tak naspěch, popela zrnka milá? V Rouenu zvláštní podívaná byla...“
Pár zrnek popela: „Zbyla jsme z ohně, unikla pádu, nechcem se topit v potocích Hádu!“
Vítr [pro sebe, ne tak vzletně]: „Ta řeka dole je ve skutečnosti Seina.“
Seina [naštvaně, protože do ní cosi nasypali]: „Díky ti větře za obhajobu, už zase sloužím tu místo hrobu. Nějaké Janě z Arku.