DMD č. 6. pro 6. 4. 2016. Téma: Nejsem žádná květinka

Během pátečního odpoledne se na louku sjíždějí lidé. Potkávají se s dalšími lidmi, baví se a smějí, staví stany, zakládají ohniště a užívají si. První akce letošní sezóny začíná, mají celý víkend plný zábavy před sebou.
Jsou tam také dvě děti. Leží na trávě a ukazují si na nebe, kde přes slunce občas přepluje mráček.
"Támhle ten je jako strom!"
"A támhle je kůň."
"Nebo támhle, to je květinka!"
Dotyčný mrak, označený za kytku, se zamračí na děti a zahřmí si, "Tak květinka? Já ti ukážu jaká jsem kytka!"
A první akce sezóny nebyla ani tak příjemná, jako spíš promáchaná.

Nechci na takovou cestu. To Jugháš tvrdí, že na mírových rokováních nebudu jen přítěží, kterou měl strach nechávat samotnou.
Branný se má za důležitého.
„Skřetí děvka se nebude Arnenem vozit v nosítkách jako princezna!" vyhodí mě na zem.
Pěstí do kolene, trhnout za kotník, a poroučí se i on. Než se rozkouká, zhoupnu se a dosednu mu na hruď, bezvládné nohy kdovíkde stranou. Mrsknu mu do očí příhodný prach silnice, zachytím paži držící halapartnu a druhou rukou mu dupnu na ohryzek.
„S kým se tak v Morgulienu jedná – s mrzáky, anebo s diplomaty?"
Polibek. „Pořád stejná, Igrûn-milû."
Opravdu – jsem.

Kam zmizel svět mého mládí? Kde jsou nedělní promenády u Corsa po ranní bohoslužbě? Kde jsou dovolené a plesy? Kde jsou ty téměř bezstarostné dny? Válka je vzala.
Potravinové lístky, zatemnění, mládež sotva odrostlá dětským střevíčkům mizí v Reichu. Totální nasazení. Kdo z dětí našich přátel bude příště na řadě? V tomhle světě vychováváme dítě a další je na cestě. Žádné ovoce jako při prvním těhotenství.
Rodím. Sirény oznamují nálet a všichni běží do krytu. Jen doktor zůstává. Ještě jednou zatlačit.
„Máte holčičku, maminko.“
Cítím z lékaře rozpaky.
„Musím vás zašít. Potřebuju, abyste mi držela nitě.“
Co se dá dělat..

Furiosa si pamatovala dobu, kdy byla Australská škola čar a kouzel plná zeleně. Tenkrát byla malá holka, mohlo to být snad i dvacet let zpátky. Nikdy by ji nenapadlo, že se vrátí zpátky jako učitelka obrany proti černé magii. Jenže Strážkyně ji potřebovala. Nejen s Citadelou se dělo něco špatného, zlo přišlo i na poslední bezpečné místo.
Furiosa byla sice unavená bojovat, ale nepřestane, dokud Nadsmrťas Joe nebude i se svými Vlčáky poražen. Vzal jí rodinu, vzal jí zeleň, ale nevezme jí místo, které dříve nazývala domovem. Ve škole je něco zkaženého a ona udělá všechno proto, aby to napravila.

Tlumili hlasy, možná nechtěli, aby je slyšel.
Jako by podobný rozhovor už neslyšel tisíckrát.
Příliš se starali o to, co si myslí ostatní lidé.
Směr jejich myšlenek ho trápil.
Tolik potřebovali pokoj... kdy si už konečně uvědomí, kde jedině se dá nalézt?
Jeho tichý hlas přerušil jejich hovor a přiměl je poslouchat:
"Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich.
Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?"

„Nesnáším to! Vedro, smrad a vedro…“ vykládal a ostentativně se ovíval svým kloboukem.
„A smrad,“ dodala sadisticky.
„Dva dny na sále,“ zavzdychal.
„Měls dvě dvouhodinové pauzy. Já ani moje sestry žádnou,“ upozornila ho.
„K večeři bude lančmít z druhé světové,“ pronesl žalostně.
„Lepší než sušená vajíčka z doby války Jihu proti Severu, ne?“ ušklíbla se.
Oklepal se. Pozorně si ji prohlédl.
„Existuje vůbec něco, co by tě vyvedlo z míry?“ zjišťoval s nepotlačeným obdivem v hlase.
„Pár věcí jo…“ řekla popravdě, „ale ne tyhle pitomosti. To zvládám v pohodě.“
„Jsi drsná žena,“ konstatoval.
„Tvrdá perla, žádná jemná květinka,“ ujistila ho.

"Co ty vlastně studuješ?"
"Ehm... Jsem na jedné internátní škole tady ve městě."
"Vážně? A jaké? Já chodím na Internátní školu Sherlocka Holmese. Ale tebe bych tipnul na Coco Chanel. Nebo Edith Piaf?"
"Ani jedno."
"Vážně ne? A kam jinam by mohla taková hezká holka chodit?"
Začervená se: "Díky, ale ono na tom vlastně vůbec nezáleží."
"Ale mě to zajímá, vždyť tu snad žádné další školy ani nejsou."
"Ještě jedna jo."
"Ty chodíš na..."
"Přesně tak. Na Internátní školu Jacka Rozparovače."
"Ale... Ale jak je to možné? Vždyť je to škola pro drsňáky!"
Usměje se: "To víš, nejsem jenom roztomilá."

Nadporučík Skřivan promnul unavené oči a dopřál si luxus nechat je chvilku zavřené. Doufal, že až je otevře, bude protější židle prázdná.
Marně – pořád tam seděla, usmívala se a ze všeho nejvíc připomínala laskavou babičku z plechovky sušenek.
„Tak ještě jednou. Zadržený na vás – cituju – vystartoval z úkrytu za popelnicí a zařval – .“
„DEJ SEM PRACHY!“ vykřikla stařenka dramaticky.
„Ano. A dál?“
„Jen jsem kapánek máchla kabelkou, drahoušku. Nic víc.“
O patnáct minut později křepce opouštěla policejní stanici a zlehka svírala kostěnou rukojeť.
Tu dlažební kostku z ní vyhodí později.
Nikdy nebyla křehká květinka. Ale v devadesáti se to předstírá snáz.

Měl jsem tě rád a řekla jsi cosi, co ranilo mne. Pár měsíců zavřená tam, kam dotyk slunce nesahá. Tam kde přeludy se stávají skutečností a nikdo neví, co je pravé a co lež?
Na dva až tři tahy hladkou čepelí tam a zpět a jsi co? Někdo jiný?
Připadáš si osvobozená a plná naděje? Ten který zavrhl tě je střed nenávisti tvé? Či naděje, ke které upíráš se stále. To víš snad jen ty a tvé já. Ne? Ano? Zakryješ tvář a sáhneš znovu po zhoubě své. Marně si nalháváš, že nejsi květinka křehká jen, však skutečnost jiná je.

„Rudé,“ pronesla bezvýrazně.
„Jako tvé rty,“ řekl obdivně.
Úsměv neoplatila. Bez pohnutí se mu upřeně zadívala do očí. Vyčkávala. Natažená ruka s kyticí klesla. Znervózněl. Vteřiny se vlekly a ona pobaveně sledovala, jak se začíná potit. Nepatrně pozvedla koutky úst. Poodstoupila ode dveří. Zasmál se, úlevou.
Zasmála se, jemu.
Švihla. Rudé plátky se mu rozlétly po zádech.
„Sexy, ale trnitá. Jako ta nejkrásnější růže,“ zafuněl.
Obrátila oči v sloup.
„Klišé,“ zamumlala.
„Miláčku?“
Miláčku? Dost. Odhodila květiny.
„Vypadni.“
„I-Irene?“
„Spím s tebou kvůli informacím o papínkovi.“
Ztuhl.
„Zbytečně! Tvoje žena věděla víc. Nakonec, spí s ním.“
Vrazil jí facku.
Nečekala to.