DMD č. 7. pro 7. 4. 2013. Téma: Obleva

"Vyrobila jsem skvělou věc, která vám pomůže s tou oblevou!" přiletěla Zvonilka udýchaně ke královně víl. "Stačí jenom chvíli počkat, bude to přesně ono!" byla nadšená.
Všechny víly okolo ustaly v práci a byly spíše ustrašené. Nebylo to poprvé.
Potom uslyšely hlasité dunivé zvuky, jako kdyby se na ně něco řítilo a ustrašenost nahradila panika.
Ne, to nebylo jenom jako - ono se na ně opravdu řítilo cosi - masa vody, která hrozila spláchnout všechno v dohledu. Víly stihly jen vzlétnout.
Byl už skoro konec března. A přípravy na jaro byly opět ztraceny a aby ho mohly víly přinést, musely začít odznova.

„Zítra bude polojasno až jasno, nejvyšší teplota v nížinách až deset stupňů,“ hlásil moderátor počasí z televize.
„Tak to nastane obleva,“ zamumlal si pod vousy otec od rodiny.
„To zas bude výdajů. Přezout pneumatiky, odzimovat chalupu.“
„Miláčku, nezapomeň na ten velikonoční nákup, který si mi slíbil,“ ozvala se z kuchyně manželka.
„V ledničce nic není a musíme koupit nějaké ty sladkosti pro děti.“
„Copak jsem nějaká dojná kráva,“ pronesl už poněkud tišeji muž.
„Říkal jsi něco, neslyšela jsem tě dobře.“
„Nene, miláčku, říkal jsem, že jsem zvědavý, jestli se ti meteorologové s tím počasím trefí. Venku totiž právě začalo sněžit.“

Každé jeho slovo studí, až máš pocit, že shoříš. Začínáš litovat, že jsi mu řekl pravdu, ale není cesty zpět. Mlčíš, už nemáš co dodat. Místo očí máš dva kusy ledu a do hlasivek jako kdyby ti zarazili hřebík.
Zabouchl ti dveře před nosem.
Na kamenné podlaze přivineš kolena k hrudi a snažíš se v holých dlaních udržet střepy, do kterých se rozpadl tvůj směšně vyhrocený vesmír. Čekáš, v plicích kapalný mráz.
Čekáš dlouho. Zevnitř slyšíš řinčení.
Pak ticho.
Pak svoje jméno. Váhavě, ochraptěle.
Ledy se bortí. Myslel sis, že jsou pevnější a ty otužilejší, ale pro samou vodu nevidíš.

Ta zima začala divně. Dvacetistupňové holomrazy, nikde ani vločka sněhu. Když se na Tři krále objevila první, Baltazar Brďa to bral jako vítaný dárek k svátku. Sněžilo však vytrvale až do Velikonoc. Panelák, v němž bydlel, byl zasypán do výše třetího patra. Pak teplota vyskočila na dvacet nad nulou a spustil se teplý, hustý déšť. Nebe bičovaly blesky.
Domy byly jak ostrovy ve velkém jezeře. Baltazar vzal svůj kajak a z okna sousedova bytu se nalodil. Zoufale pádloval pryč.
"Ty brďo...!", zaslechl Brďa silný výkřik. Otočil se, ale zahlédl jen obrovskou vlnu, která jej bleskově spláchla. Nad městem praskla přehrada.

Všichni to o něm říkali. Že má zamrzlé srdce. Že je chladný jako lednová noc. Že je krutý. Nedovede milovat. Pro každého má jen slova odporu a zloby.
...
Všichni to o ní říkali. Že je chytrá. Že je dobrotivá. Že je krásná. Inteligentní. Pozitivně naladěná. Že kam vejde, jako by vešlo slunce.
...
Přestal věřit, že někdy bude mít důvod se změnit.
...
Myslela, že se kvůli nikomu nebude trápit natolik, aby ztratila svou osobnost.
...
Jediný pohled jim změnil životy. Ona díky němu mnoho vytrpěla, pověstná veselost se vytratila. On díky ní spatřil světlou stránku, na kterou již zapomněl. Protiklady se přitahují.

„Myslíš, že je něco po smrti?“
„Hmm… Ano, myslím, že ano.“
„A co jako?“
„No, třeba nebe.“
„A co je v nebi?“
„No tam jsou všichni, kteří přišli před námi a kteří přijdou po nás. Všichni spolu.“
„My tam půjdeme za nimi?“
„Přesně tak.“
„Víš, trochu se bojím.“
„Nemáš čeho. Je to jeden velký úžasný koloběh, kterého jsme součástí.“
„Já taky?“
„Ano.“ Konejšivý smích. „Ty taky.“
„Za chvilku mi odpadne mrkev… Ha! Už. Ach jo.“
„Holt nejsme to co za mlada. Mně odpadly dva uhlíky. Asi to brzo přijde.“
„Co vlastně přijde? Děti říkaly, že Doleva.“
„Ale ne, Snížku. Obleva.“

„Už má být přece dávno jaro,“ zamumlal naštvaně John. Včera se nechal od Sherlocka přemluvit k vyšetřování dalšího případu. Netušil však, kolik hodin ve vysokém sněhu to bude obnášet.
Sherlock nereagoval. Seděl u počítače a vypadal maximálně soustředěně.
John se tedy raději otočil na druhý bok.
Za chvíli však ucítil závan chladného vzduchu. Hned nato se k němu přitisklo polonahé mužské tělo. John jen vyděšeně nadskočil.
„Co děláš?“ vykřikl.
„Lidské teplo je prý nejlepší,“ odvětil s klidem Sherlock.
John se snažil bránit, ale marně. Sherlock si ho jen přitáhl ještě blíž.
Nakonec John přece jen podlehl.
A ledy konečně roztály.

Zvednou oči od novin, až když stojí u jejich plotu. Dívka je mladičká a bože, vypadá tak unaveně a smutně a známě.
„Promiňte,“ řekne Wendell pomalu, „neznáme se náhodou odněkud?“
Přikýne. „Já... mám to na jazyku,“ zašeptá Wendell zmateně.
Dívka si setře slzu hřbetem ruky z tváře, známým gestem, Moničiným gestem. A má Wendellovy vlasy, vlnité, nezkrotné...
… A Monika najednou stojí a drží ji a ze srdce jí klouže balvan ledu a taje na všechny ty slzy strachu, co za ni nikdy neprolili, protože nevěděli, protože zapomněli... jak na ni mohli zapomenout?
„Hermiono,“ zašeptá Monika, a to jméno je kouzlo.

Když Sheldon řekl Amy, že je ochoten přistoupit na možnost sexuálního styku, myslel to vážně. Nicméně nehodlal to uspěchat.
Nejdříve si prostudoval poměrně dost odborné literatury a vyhledal několik explicitních fan fiction (z očividných důvodů het), protože usoudil, že když už je donucen číst pornografii, může v ní alespoň figurovat Iron Man.
V dalším kroku hodlal zapracovat na svém odporu vůči fyzickému kontaktu s lidskými bytostmi. Už dokázal poměrně dobře snášet doteky, i když stále považoval za nutné, aby na ně byl předem upozorněn. Dokonce přemýšlel, že požádá Penny o referenční informace ohledně polibku.
Obával se, že Amy opravdu miluje.

Jeli jsme tou zkratkou až k místu, který znám,
kterým bych v tý noci já nejel ani sám,
mokrá břečka klouže, řeka hučí pod srázem,
bere dřevo, kamení a snad i samu zem,
jak taje sníh.
Bratr zastavil se, já chvíli hleděl naň.
Cestu přeťala nám podemletá stráň.
Tudy včera soused nemoh projet dál.
Chtěl jsem se na to zeptat, ale potok strašně řval.
Můj bratr otočil se, měl výraz strhaný,
ukázal na koňské tělo mezi balvany,
teprv pochopil jsem, co muselo se stát;
jak nemocnému chlapci tu hroznou zprávu dát,
jsem nevěděl.
Spletl jsem se málo – nezabil ho mráz...