Chvíle před úsvitem

“Zdálo se mi, že jsem husa. A když můžeš létat... Hranice přestanou dávat smysl. Čáry na mapě i čáry v myslích lidí..."
Artušovi dávno došly všechny rytířské příběhy a začal mluvit o věcech, co bratrovi neřekl, když byli ještě kluci.
“Já vím...” ozvalo se konečně, “záviděl jsem ti... Pořád závidím. Mně žádné sny nezbyly...”
“Uzdravíš se...”
Kai zavrtěl hlavou: "Budu žít. Ale to není totéž."
Bolelo to, jak pravda umí bolet. Ale právě kvůli tomu měl Artuš Kaie rád. Vracel na zem každého, kdo nechtěl vidět skutečnost.
“Mám dost snů pro oba, ale pokud mě nikdo neprobudí, nemůžu je uskutečnit.”