DMD č. 22. pro 22. 4. 2019. Téma: Snílek

Snil o světle a o zářivých hvězdách, o stromech rostoucích do nebe a o květinách barev, tak oslnivých až oči přecházeli. Snil o plavání v čiré vodě a o létání s větrem o závod. Snil. Neměl nic jiného na práci než růst, spát a snít.

Až jednou ho probudila bolest. Zjistil, že jeho domeček je mu mučivě těsný. Pokusil se protáhnout, ale stěna praskla. Dovnitř proniklo světlo přesně takové, o kterém snil. Že by tam za tou stěnou bylo víc věcí z jeho snů? Zatlačil a domeček se rozpadl.

Na světlo ze skořápky vylezl malý zvědavý dráček. Budoucí dračí princ.

Petr se najednou objevil zpoza rohu a s viditelnou úlevou běžel ke skupince dětí. Všichni se zaradovali. Eliška, která byla nejstarší, si ale všimla na něm něco divného a zeptala se, co mu je.

„To město… mění se. Samo od sebe...“

Dost dobře to nechápala, ale napůl káravě, napůl šibalsky pronesla: „Ty jsi byl vždycky snílek. Stále s hlavou někde v oblacích.“

Pak se dohodli, že něco vyzkoušejí, aby ho uklidnili. Ohlédli se a viděli ulici s parkem, se světly, úplně obyčejnou městskou ulici. Zašli za roh a vrátili se. Před nimi zničehonic stála věž, která tam předtím vůbec nebyla.

Jako malému mi nejvíce uhranula letadla. Možnost být svobodný jako pták. Létat mezi mraky, vysoko nad loukami a lesy.

Celou školu jsem se soustředil na to, jak dokázat létat stejně jako ptáci. Letadlem jsem letěl několikrát v životě, ale ani větroně mi neposkytly ten vysněný pocit svobody. Pořád jsem cítil velké oddělení mezi člověkem a strojem.

Pomocí svých znalostí jsem vytvořil oblek, který mi pomůže létat jako pták. Mám za sebou úspěšnou řadu zkoušek v bezpečném prostředí, ale dnes mne čeká první let venku. Jsem nervózní, ale vím, že jsem udělal všechny potřebné přípravy.

Věřím že to dnes vyjde.

Poletím.

Klíčům zašramoceným v zásuvce stolu nepřikládala Marie význam. Dokonce ani tomu, když při praní nechyběla jediná ponožka. Podezření začala mít ve chvíli, kdy v květináči místo máty vyklíčila brambora. Když pod postelí objevila hrad z písku, výrazně znervóznila. Telefon zvedla v okamžiku, když začal její kocour vrkat jako holub a místo srsti měl měňavě průsvitné šupiny.

„Dobrý den, tady Marie Ševcová, Palackého 73. Přijeďte prosím co nejrychleji. Mám doma snílky.“

Než se pracovníkům dezinsekce podařilo škodlivý hmyz kompletně vyhubit, dům měl komín z cukrové vaty a každá jeho stěna zpívala jinou píseň. Celková škoda: 1.045.000 Kč.

Nepodceňujte snílky. Volejte včas.

Hospody byly od toho, aby se v nich spřádaly plány a prostě jen tak vedly řeči.
Nikdo většinou nepřikládal tomu, co se vykládalo nad korbelem, příliš velkou důležitost.
Ještě méně naslouchali štamgasti nápadům mladé, hezké dívky, která jim korbely nosila.
Bianka ze Skalice nebyla výjimka. Její naděje, že Jindřich převezme řemeslo po otci a konečně se vysloví, skončily v popelu vyrabované vesnice.
Tereza si žádné iluze o tom, kterého vytáhla zubaté zpod kosy nedělala.
Věděla, že kovářem být nechce a stejně tak, že udelat z někoho počestnou ženu nemá v prioritách.
Ale u hospodského stolu se s ním sedělo dobře.

“Zdálo se mi, že jsem husa. A když můžeš létat... Hranice přestanou dávat smysl. Čáry na mapě i čáry v myslích lidí..."
Artušovi dávno došly všechny rytířské příběhy a začal mluvit o věcech, co bratrovi neřekl, když byli ještě kluci.
“Já vím...” ozvalo se konečně, “záviděl jsem ti... Pořád závidím. Mně žádné sny nezbyly...”
“Uzdravíš se...”
Kai zavrtěl hlavou: "Budu žít. Ale to není totéž."
Bolelo to, jak pravda umí bolet. Ale právě kvůli tomu měl Artuš Kaie rád. Vracel na zem každého, kdo nechtěl vidět skutečnost.
“Mám dost snů pro oba, ale pokud mě nikdo neprobudí, nemůžu je uskutečnit.”

Zhluboka se napil kořalky a pohlédl směrem k Langstonskému mostu. Ta mizerná hromada kamení a trámů pořád stála netknutá na svém místě.
Tolikrát si představoval, jak se kamenné pilíře řítí k zemi a jak voda unáší trámy pryč po proudu řeky. Nebo jak suché dřevo olizují oranžové plameny a k nebi stoupá vysoký sloupec černého dýmu.
Mohl by to udělat, kdyby mu nescházela odvaha k neuposlechnutí rozkazu. Mohl by ukončit tohle nesmyslné přetahování. Zatím ale most dál stojí a muži umírají. Modří i šedí.
Zaburácely první výstřely děl. „Další útok, kapitáne,“ informoval ho pobočník zbytečně.
Tak jdeme zase na to...

Zatímco na palubě se tvořil nemalý dav, Edvin si v moři jen pár desítek metrů od lodi užíval relativní samoty. Prakticky tam meditoval – ležel zády ve slané vodě, hleděl na oblohu a za poslechu velrybích písní jen pravidelně dýchal a přemýšlel.
Přemýšlel, proč ho vesmír pořád podrobuje nějakým zkouškám, když už léta nesní o ničem jiném než o světě, kde by mohl prožít normální dovolenou. O světě, kde by po něm nikdo nic nechtěl, o světě, kde by se drabbly psaly i jindy než v dubnu.
Snil by jistě o aktualizovaném Jedilandu, ale dřív ho do kolene trefila dvoumetrová harpuna.

Byl předmětem žárlivosti za to, že otec ho miloval nejvíc.
Trochu žárlil, protože jeho milovaná čekala dítě, které nebylo jeho.
Dostávalo se mu víc, než chtěl.
Byl schopen se postarat sám o sebe i o svou rodinu, nikoho o nic neprosil.
Ve snech se mu klaněly snopy, i slunce, měsíc a hvězdy.
Ve snu dostal pokyn se oženit a vychovávat dítě.
Sny ho dovedly do Egypta, do zajetí.
Sen je poslal do Egypta, do bezpečí.
Nakonec se všechny splnily a potupná přezdívka "Pán snů" zazněla respektem.
Nakonec pod nazaretským nebem snil jen o tom, ochránit "svého" syna ještě aspoň chvíli.

Dnes měl velmi dobrý den. Ráno vstal pravou nohou, pojedl vtipné kaše a vykročil vstříc zářné budoucnosti.
Na schodech prohodil pár slov se sousedem, u vchodu pochválil domovnici novou trvalou a dokonce zamával i popelářům. S písní na rtech si to zamířil dolů ulicí. Tu si pohladil pejska, tu se usmál na krásnou slečnu – kdekterá mu i dokonce úsměv oplatila. Na rohu si koupil noviny a ranní kávu a zamířil do parku. Cestou se kochal blankytnou oblohou a zpěvem ptáčků zpěváčků hnízdících ve stínu stromů.
Život byl nadmíru krásný. A tak si vůbec nevšiml výkopu předtím, než do něj zahučel.