23. Maila

V srdci Červeného údolí Lycva nechápala, proč je tak klíčové, aby se zrovna Fanred dostal domů, ale když opustili Sliennu a vstoupili na území Ollienu, začalo jí být jasnější, jaké úctě se Fanred mezi svými těší. Kamkoliv přišli, stačilo jeho jméno, někdy doplněné pár šeptanými slovy od velitele vojáků, a lidé se předháněli v úslužnosti. Pacholci zaháněli psy a drůbež, aby se panstvu nemotali pod nohy, hospodyně rychle umetaly síně a dvory. Nejvybranější pití mu na stůl nosily nejhezčí dívky, náčelníci vesnic s ním večer rozmlouvali o novinkách, a jejich ženy oblečené ve slavnostních šatech, ještě pomačkaných z truhlic, mu nosily balíčky jídla na cestu. Hostince mu přenechávaly nejlepší pokoje, i když Lycva nechápala, v čem se liší od těch horších – všechny jí připadaly jako zatuchlé díry. Stačilo, aby Fanred utrousil slovo, a pokoj dostala i ona a její společníci, ale spávali tam jen když bylo špatné počasí, jinak dávali přednost noci pod hvězdami. Místní se obvykle snažili skrývat svoji úlevu, že nebudou trávit noc pod jednou střechou se sliennskými čarodějníky.
Na cestě to ale bylo jiné. Od prvního večera, kdy se s ollienskými podělili o oheň, se na ně vojáci přestali dívat skrz prsty, a i když důvěra byla příliš silné slovo, vládl mezi nimi mír. Nejmladší z vojáků se dal do řeči s Rainem a oba brzy přišli na to, že jsou vášniví lukostřelci. Rain začal vojáka učit, jak si vyrobit vlastní šípy, a voják mu na oplátku ukazoval základy šermu.
Lycva si zvykla chodit podle Fanredova povozu a povídat si s ním. Ona se vyhýbala vzpomínkám na dobu, kdy se v Deabartu schovávali před válkou, on se vyhýbal jakýmkoliv detailům o své minulosti, ale zabavili se i bez toho.
Dvanáctý den v poledne zastavili na oběd. Svítilo slunce, a tak se usadili do vyhřáté trávy na mezi. Předchozí noc strávili v osadě jménem Modré Kozodoje a Fanred se pustil do dalekosáhlé a poněkud košilaté úvahy, jak takový název mohl vzniknout.
„Počkej – škyt – nech toho – škyt…“ Lycva si utírala slzy smíchu a snažila se zadržet dech, aby zkrotila náhlou škytavku. „Kdyby tě slyšel náčelník…“
„Tak bych ho přivedl na jiné myšlenky. Víš, že jeho žena se mě večer ptala, jestli za mnou nemá v noci přijít? Sice jsem se nedíval, jakou barvu…“ chtěl navázat na svoje vymýšlení, ale Lycva mu palce a ukazováčkem stiskla rty k sobě.
„Škyt – mlč už! Jsi nenapra – škyt – vitelný!“
Náhlé bolestivé vyjeknutí za jejími zády Lycvu vylekalo tak, že přestala škytat. Rain se na ni omluvně zazubil přes ruku, kterou si sál. Vedle něj ležel nakrojený bochník chleba a nůž.
„Pojď,“ ukázal směrem k nedalekému potůčku, „umyju ti to a ošetřím.“
Byla vděčná za stín a alespoň malou vzdálenost mezi nimi a ollienskými. Na Deiřiny písně už si zvykli, ale její ještě neviděli a nechtěla přitahovat zbytečnou pozornost. Opláchla Rainovi krev a pak položila ukazováček a prostředníček na ránu a začala zpívat uzdravovací píseň.
V hlavě se jí vynořila nezvaná vzpomínka. Slepičí srdce se jí zatřepetalo pod prsty a utichlo. Kropenatá hlava spadla a zůstala bezvládně viset, a černé oči jako korálky, ještě před momentem jasné, slepě zíraly do prázdna.
Její píseň zakolísala a nit magie se přetrhla.
„Promiň,“ zamumlala a zkusila to znovu.
Nedostala se ani do poloviny.
„Co se děje?“ zamračil se Rain.
„Asi ta škytavka,“ vyhrkla. „Ukaž…“
„Jezdci!“ zavolal jeden z vojáků.
Rain a Lycva si vyměnili rychlý pohled a pak se překotně vyškrábali na nohy a doběhli k ostatním. Fanred už stál, obklopený svými muži, ruku na jílci meče, a smích a hloupé nápady zapomenuty.
Skupina, která se k nim svižným klusem blížila, se zdála malá na přepadení, ale Fanred si s sebou také nebral zrovna armádu. Co ale Lycvu trochu uklidnilo byla osoba, která jela v jejich středu – vznešeně oblečená dívka, ještě ne žena, ale už dávno ne dítě. Skoro až k pasu jí spadal silný cop rudohnědých vlasů, o odstín světlejší než Fanredovy, a černé značky, nakreslené přes pihy na lících a čele, připomínaly vzory, které nosil on.
Fanred se při pohledu na ni rozzářil jako člověk, který po dlouhém pobytu ve tmě vidí slunce, a vykročil jí vstříc. Ona seskočila ze sedla ještě než kůň úplně zastavil a vrhla se mu do náručí.
„Opatrně!“ okřikla ji Lycva, ale ani jeden z nich si jí nevšímal. Fanred schovával tvář v dívčině rameni a svíral ji tak pevně, až se zdálo, že ji zlomí. Oba se chvěli jako osikový list.
„To na přepadení nevypadá,“ zamumlala Deira někde za Lycvinými zády.
Fanred a neznámá se konečně pustili, ale jeden druhého hltali očima.
„Říkali, že jsi mrtvý,“ vypravila ze sebe. Po tvářích jí tekly slzy. „Talzid tvrdil, že tě napadli Ai Ciligh…“
„Tak Talzid? Neboj se, jak vidíš, tak přeháněl. Ai Ciligh mi pomohli, nikdo z nich mi neublížil. Ukaž se mi! Ty jsi ale vyrostla do krásy, jsi úplně dospělá. Teď už si nemusím vyčítat, že jsem ztratil Pana Koníka.“
Zasmála se, i když to znělo spíš jako vzlyk. „Já úplně zapomněla, že jsem ti tehdy tu starou hadrovou hračku dávala.“
„Pro štěstí,“ přikývl. „Vozil jsem ji všude sebou, dokud mě nezajali…“
Znovu mu skočila kolem krku, a tentokrát se mu nepodařilo potlačit bolestné heknutí. Lycvou ten zvuk projel jako šíp.
„Buď opatrná! Pořád se uzdravuje, nemůžeš mu ty žebra takhle mačkat!“
Dívka od Fanreda couvla a rychle si otřela mokré cestičky na tvářích, aby mohla Lycvu probodnout patřičně dotčeným pohledem.
„Kdo jsi ty?“
„Mailo, dovol mi, abych ti představil paní Lycvu, vyslankyni Ai Ciligh ke králi.“
Mailo… To jméno Fanred v horečkách opakoval pořád dokola. Teď, když jí pořádně viděla do obličeje, nemohla si nevšimnout jejich podoby. Na jeho dceru jí ale připadala přece jen moc stará…
„Lycvo, tohle je Maila,“ objal dívku kolem ramen. „Moje malá sestřička. Neviděli jsme se víc jak pět let, tak jí odpusť to nadšení.“
„Tomu rozumím, ale tvoje žebra tak chápavá nebudou. Jestli si je zase pochroumáš, nechoď ke mně brečet,“ zabručela.
Maila sebou trhla. „Jak to s ním mluvíš?“
„Mailo…“
„Ne, i když je to vyslankyně, nemůže se k tobě přece chovat jako k nějakému obyčejnému…“
„Zachránila mi život. Ošetřovala mě, přivedla mě zpátky z pokraje smrti.“
„A za to jí budu navždycky vděčná, ale musíš trochu myslet na to, jak to vypadá. I kdyby jenom kvůli Briwalovi.“
Přesně tu chvíli si vybrala Lycvina škytavka pro návrat. Náhlý zvuk přitáhl pozornost obou sourozenců k ní. Překvapení a zmatek, které cítila, se musely promítnout do jejího výrazu, protože se Maila zarazila, přejela ji pohledem a pak se znovu obrátila k Fanredovi. Jeho obličej byl oproti tomu Lycvinu nečitelný.
„Neříkej mi, že jsi jí neřekl s kým cestuje!“
„Ze začátku nebyl důvod. Když z ní pak udělali vyslankyni… Nepřišla na to řeč.“
Maila na okamžik složila tvář do dlaní. „Fanrede, kde jsi nechal rozum?“
Lycva si tiše odkašlala, což přešlo do dalšího škytnutí. Maila zvedla hlavu.
„Počkej!“ vyhrknul Fanred, ale to už se jeho sestra narovnala.
„Naše matka byla sestrou zesnulého krále Hanbeta, a král Briwal je naším bratrancem. Podle toho, jak vykládáš výnos Guerika Výmluvného, je Fanred prvním nebo druhým následníkem trůnu.“