22. Pokušení

„Já se na to můžu vybodnout!“
Ollienský voják s dalšími nadávkami zahodil hůlku, kterou se snažil vyvrtět jiskru. Už několikátý pokus o rozdělání ohně z mokrého dřeva se nepodařil.
Lycva vzhlédla od misky polévky. Poslední dva dny se cítila jako ve snu, jako by v jejím těle putoval někdo jiný. První úkol splnila, přesvědčila Fanreda, aby ji vzal ke králi, ale srdce měla o to těžší. Od chvíle, kdy úspěšně použila píseň života a smrti na slepici, se cítila, jako by se jí v hrudi a v žaludku kroutili slizcí úhoři. Když na ni někdo mluvil, jen s námahou se soustředila na odpověď, myšlenky jí stále odbíhaly k ptačímu srdéčku, které se pod její rukou zatřepotalo a utichlo.
Nebyla si jistá, jak se jí do ruky dostala miska s teplou polévkou a kdo zařídil, že jejich oheň utěšeně plápolá. Musela v tom mít prsty Deira, jejíž píseň se zaměřovala na vše kolem ohniště a přípravy jídla. Lycva si nepamatovala ani jestli zastavili předtím nebo potom, co přestalo pršet.
Ollienští se mezi sebou polohlasem dohadovali, příliš tiše na to, aby jim Lycva rozuměla. Před nimi ležela hranička promoklého dřeva, ale soudě podle Deiřina odevzdaného povzdechu raději mrzli, než aby se obrátili na sliennskou čarodějku.
Fanred seděl na voze, zabalený v přikrývkách a tvářil se jako hromádka neštěstí. Od setkání v třešňovém háji s ním Lycva pořádně nemluvila. Příliš ji zaměstnávaly její vlastní myšlenky, a navíc měla pocit, že Fanred, kterého opustila v tábořišti, a Fanred, který vstoupil pod bílé třešně, nebyli jedna a ta samá osoba. Jeho lidé mu poskytli nové oblečení, hodné ollienského šlechtice, oholil se a začal si znovu malovat černé značky kolem očí. Svým mužům rozkazoval jako někdo, kdo není zvyklý na odpor, a na žádný také nenarazil.
Zachvěl se a vrhnul toužebný pohled směrem k jejich ohni. Teď, když se na něj soustředila, skoro cítila jeho bolest a vyčerpání.
Možná mu nesměla zpívat, ale mohla mu pomoct jinak.
„Pojďte k nám,“ zavolala. „Nekoušeme a náš oheň hřeje úplně stejně jako váš.“
Vojáci se tvářili, že ji neslyšeli, ale jeden z nich znovu vzal do ruky hůlku a troud.
„Ale no tak,“ povzdechl si Fanred a ztuhle slezl ze svého vozu. Po dvou dnech cesty mu i těch několik kroků k jejich ohništi dělalo potíže, ale Lycva ho nechala, aby je udělal sám. Posadil se vedle ní a ona mu podala svoji skoro plnou misku. Pak bezmyšlenkovitě sáhla na přikrývku, kterou měl omotanou kolem ramen, a cukla.
„Vždyť to máš úplně mokré! Hned to sundej! Myslela jsem, že jsi přes sebe měl plachtu?“
„Bez ní bys mě mohla ždímat,“ odvětil.
„To skoro můžu i tak,“ prskla, stáhla z něj mokrou přikrývku a po rychlé kontrole i plášť. „Jestli dostaneš horečku, tak si mě nepřej!“
„Mohla bys mě přestat svlékat?“ odstrčil její ruku rázně. Prsty měl jako led.
Ale Lycva před sebou poprvé po několika dnech měla něco, čemu rozuměla – zraněného, promrzlého muže, který potřeboval osušit, zahřát a nakrmit, pokud nechtěli riskovat komplikace.
Mezi ní a Fanredem se objevil meč a opřel se jí o prsa. Jen zlehka, ale dost důrazně na to, aby couvla a zvedla dlaně. Bohužel pozapomněla, že tenhle muž je velitelem jednotky vojáků, kteří v ní vidí zlou, divoženku.
„Podívejte se, nelátala jsem se s ním a nevezla jsem ho přes půl Červeného údolí jen proto, aby mi teď nastydnul a dostal zápal plic,“ pronesla smířlivým tónem. „Pomohla jsem mu, chci v tom jen pokračovat.“
Voják, který držel meč, zaváhal. Na několik okamžiků se nikdo nepohnul. Napjaté ticho přerušil až Fanred, který se vyškrábal na nohy, popadl muže za zápěstí a donutil ho sklonit zbraň.
„Paní Lycva je vyslankyně, říká ti to něco?“ vyštěkl. „Za její ohrožení bys o tu pracku taky mohl přijít. Poslední dva dny jsem tu vaši pověrčivost a nedůvěru trpěl, ono není snadné sdílet jídlo s někým, s kým jste se ještě nedávno snažili navzájem zabít, ale mám toho právě tak dost. Ai Ciligh jsou poddaní stejného krále jako vy, a jejich poslové mají nárok na stejné zacházení jako jakýkoliv posel od místního pána ke králi. Na druhou stranu nemají jediný důvod vám cokoliv provádět, jak by si tím pomohli? Copak by je král poslouchal, kdyby po cestě zamordovali jeho muže? Kdyby ublížili mně, což mimochodem mohli udělat už dávno?
Takže se přestaňte chovat jako děcka, posaďte se tady a ohřejte si ty svoje zakyslé ksichty, třeba trochu roztajete. Jasné?“
Přehlédl je pohledem, který nepřipouštěl námitek, a i bledý, neznatelně se třesoucí zimou a s mokrými vlasy přilepenými na obličej dokázal vypadat jako sám král. Jeho muži se sice ošívali, ale Fanredova řeč prolomila poslední zbytky odhodlání. Jeden po druhém podlehli pokušení, přišli blíž a natáhli ruce k plamenům.
„Ty,“ zastavil Fanred ještě muže, který vytáhl meč, „mi nejdřív dojdi pro něco na převlečení.“
Lycva si povzdechla. „Teď si konečně sundáš i ten zbytek?“
„Tak moc mě chceš vidět nahého?“ mrknul na ni.
„Moc gratuluji, jsi první, koho tenhle vtip napadl,“ prohlásila suše. „Tuniku.“
Musela mu trochu pomoct, protože zvedání rukou nad hlavu mu pořád dělalo potíže, a mokrá látka se lepila na kůži. Voják přinesl vak s náhradními šaty a zatímco se Fanred převlékal, Lycva stáhla všechny přikrývky a kožešiny z vozu a odnesla je Deiře, aby je usušila. Pak se vrátila k Fanredovi, usadila ho dost blízko k ohni a znovu mu vtiskla do ruky misku polévky.
„Je výborná,“ řekl Fanred po prvním soustu směrem k Deiře. „Kde jsi sehnala takhle na jaře houby?“
„Vzala jsem s sebou sušené,“ odpověděla. „Lehké, ale zasytí a člověk má trochu změnu. Můžu dovařit i pro vás,“ oslovila vojáky, kteří nejistě žvýkali kousky soleného masa. „Bude to trochu hubenější, ale po propršeném dni to chce něco teplého do žaludku.“
Muži se vyhnuli jejímu pohledu, i když Lycvě neušlo, jak několik z nich zhluboka nasálo vůni zeleniny a hub, a jeden nebo dva si mimoděk olízli rty.
„Jen se do toho pusť,“ vyzval ji Fanred. „Co se nedojí, to si vezmu zítra na vůz a můžeme si dát k obědu.“
První dva povolili, jen co Deira sundala kotlík z ohně. Ostatní váhali, ale nakonec se vzdali všichni a s notným šoupáním nohama a mumlanými díky podali Deiře svoje misky. Ohněpěvkyně poté nenápadně použila svoji píseň, aby pořádně vysušila Fanredovy přikrývky, a Lycva mu znovu ustlala na voze.
Už byla skoro hotová, když se k ní Fanred přitočil pod záminkou, že jí nese poslední kožešinu.
Naklonil se k ní a zašeptal: „Vítej zpátky, Lycvo.“ Její jméno vyslovil tak, že to znělo skoro jako liško. Do tváří se jí nahrnula krev.
„Já jsem někam odešla?“
„Vypadalo to tak. Ani včera, kdy bylo hezky, jsi nepromluvila slovo. Už jsem se bál, že se na mě zlobíš.“
„Nezlobím, neboj se.“
Těžko mu mohla říct, čím se trápí a proč jí není do řeči. A že také trochu přemýšlela, jestli i on ji vidí jako sliennskou čarodějnici jen o stupínek nad divokou šelmou.
„To je dobře,“ ztišil hlas a zastrčil jí za ucho pramen vlasů.
Z náhlého popudu ho chytila za ruku a přitiskla ukazováček na jeho puls. Jeho srdce bilo trochu rychleji, než čekala, ale pravidelně, silně, a každým úderem jí připomínalo, že její píseň dokáže přinášet i dobro.
Poprvé od rozhovoru se Strážcem Maeryfem se pořádně, zhluboka nadechla.
Fanred trpělivě čekal a když se mu podívala do očí, usmál se. „To je dobře, že se nezlobíš,“ zopakoval.
Sklonil se a na okamžik to vypadalo, že se sklání k jejím rtům. Zničehonic se ale zarazil a místo toho ji zlehka políbil na čelo.
Opatrně, jako by se snažila nepoplašit divoké zvíře, pustila jeho ruku. „Dobře se vyspi,“ zašeptala. Odpověděl jí stejně tiše – proč nemluvili normálně?
„Dobrou noc, Lycvo.“
Lycvo nebo liško?