Neskutečně miluji svou rodnou hroudu, což je pro mě asi dvacetikilometrový pruh země spojující mé bydliště s mým rodištěm. Nikde jinde (empiricky opakovaně prokázáno) nejsem schopna se cítit doma. Jako ne že bych nemilovala svou vlast jako celek, ale rodná hrouda je prostě tady. Jsem praštěná natolik, že i po návratu z několikahodinové cesty mimo okres začínám dojatě slzet, když se vyhoupnu na kopeček a jukne na mě mé město. Je-li to potmě a město svítí, slzy se přímo koulí. Jsem prostě exot, při každé cestě, kdykoli a kamkoli, se nejvíc těším na návrat domů. Ale co se mnou naděláte...
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
no asi nic :-)
Aries
no asi nic :-)
Nic, koupíme ti šunku a
Rya
Nic, koupíme ti šunku a necháme tě s ní doma :-D
dojemný lokální patriotismus :-)
Horší by bylo, kdybys slzela
Aplír
Horší by bylo, kdybys slzela proto, že by ses musela vrátit a přitom nechtěla. :)
S tím nic nedělat, to není
strigga
S tím nic nedělat, to není praštěnost, to je štěstí a dar :) já to mám přesně naopak, nejradši bych celý život strávila na cestách; ale je fakt, že některá z míst, kam se vracím, ve mně vyvolávají něco podobného.. :)
Vůbec nejsi praštěná! Jsi
Peggy
Vůbec nejsi praštěná! Jsi naprosto v pořádku, souhlasím s předchozím komentářem, že je to štěstí a dar. A je hezké, že se k lásce k rodné hroudě přiznáš.
Jé, to bych do tebe vůbec
Esclarte
Jé, to bych do tebe vůbec neřekla.
Pěkný.