Realita

,,Chyť ho! Vidíš jak je nalitej? Je schopnej odejít do lesa a už se nevrátit!"
Běžela jsem, co mi síly stačily. Několik metrů přede mnou běžel černovlasý, čerstvě ženatý, mladík. Na to, že byl opilý, běžel o hodně rychleji než já, za to může moje nesportovní postava.
Po cestě jsem popadla klacek a mrskla mu ho přímo pod nohy. Ženich mé nejlepší kamarádky šel k zemi.
,,Co děláš?" vykřikla a přiběhla rychle k němu.
,,Ty blbko, vždyť to je můj bratranec Jára," usmála se.

,,Tvůj ženich nejspíš vytuhnul v posteli posetou růžemi mezi tím, co ty mě tady nutíš běhat."

Občas proto, aby něco fungovalo, musí to vypadat, jako kdyby to vytvořili domorodci věřící v cargo cult. Nový dron Smellicopter je přesně takový případ. Má totiž za úkol hledat zdroj zápachů. Sám dokáže rozpoznat vůni a automaticky se pohybovat jejím směrem. Používat se může pro hledání nebezpečných látek či předmětů (jedů nebo bomb). Jak toho může docílit? Pro navigaci používá dron kameru, pro vyhnutí se překážkám infračervenou kameru a pro rozpoznání vůní čidlo vyrobené z pravých motýlích tykadel. Dron v podstatě imituje chování pravého motýla s pomocí talismanu vyrobeného z mrtvého motýla. Železný motýl potřebuje obětovat pravého motýla, aby fungoval.

Ta věc mě fascinuje. Úplně cejtím, jak mi při pohledu na ni škube v lopatkách. Je to docela jinačí věc, než ty, co tu obvykle potkávám. Nebo ty, co mi Dvounohá dává do misky. Tahle je mnohem barevnější.
Klouzavou lesklou podlahu protíná pruh slunečního světla a ta věc sedí přímo uprostřed. Občas se pohne. Dráždivě.
Je to instinkt - tělo se napne jako pružina, sníží těžiště a přesune váhu dozadu. Věc čeká. Vůbec nic netuší. O další zlomek vteřiny je to jedno - poslední, co uvidí, je beztak vnitřek mojí tlamy.
Poznámka - jdu se napít. Motýli chutnají stejně hnusně jako kuchyňský moli.

Každé stvoření může vydržet jen to, co mu bylo dáno. Některé květiny zničí sucho, některé stromy sekera, motýlu zabrání v letu neopatrný dotyk, myši se otráví, kotě se utopí, člověk je krutý. Na to umírá. A není to počátek hříchu, ale důsledek, jako otrávená krev z rány. Protože jsi to učinil, nechť je země prokleta. Lid nečistých rtů poskvrňuje, co přijímá i co dává. A skutečně bychom se museli zničit.
Ale nakonec právě člověk - jedině člověk - v Bohu - jedině v Bohu - mohl vydržet všechno, mohl ustát člověka, takže Jeho krev zemi uzdravila, ta jediná, která nevolá ze země, ale zemi.

Nejhnusnější pocit je asi vděčnost. To je totiž pocit, který musíš cítit a vyjadřovat. Předci ti darovali, věnovali, snažili se a přivezli a máš tu krabici a nemáš odplatu. Voláš, děkuješ, říkáš, jak je to dobrý, užitečný a krásný. Když jsi uražený, tak je to diametrálně jiné. Tento nádherný pocit si užiješ! Zapomněli! Nezavolali! Nepoblahopřáli! Ani si mě nevšímají! Nehledají mě! Nechybím vám!? Mohli jste aspoň poslat zprávičku?! O dárku nemluvím! Nic od vás nechci! Jsem uražený! Jak mohli! Předvídal jsem to! Znám je! Seru na ně! A najednou – překvapení! A zase musím být vděčný. Rezervuju si právo být zapomenut!

,,Sebranka by tam mohla zahrát."
,,Kdože?"
,,Sebranka, ta dechová kapela."
,,Dechovku? Ale notááák, vždyť u dechovky všichni usínají."

,,Koho bys doporučil ty?"
,,Bilí Ajliš, poslouchá ji i moje vnučka."
,,Ta by zařídit šla?"
,,To asi ne, ale ještě se zeptám Marušky."

,,Koho tam máš dál?"
,,Bítls?"
,,Nerozpadli se někdy v sedmdesátkách?"
,,Třeba by se kvůli nám dali zase dohromady!"

,,Co třeba Miro Žbirka?"
,,Miro? Tak ten vyšel z módy už před třiceti lety!"
,,Michal David?"
,,Toho Maruška nesnáší! Když byla malá, nepouštěli jsme nic jiného."

,,Možná bych nakonec vzal tu Sebranku."
,,Taky si myslím, tuhle debatu jsme si mohli odpustit."

Je obecně známo, že malé děti si většinou nejvíc rozumí se starými lidmi. Já osobně si to vysvětluji tím, že ti i oni jsou od toho nejdůležitějšího ve stejné vzdálenosti. Jedny to ještě čeká a ti druzí to už mají za sebou. Jedněm je to ještě jedno a těm druhým už taky. Mohou spolu konverzovat na stejné úrovni, bez toho, aby to někomu připadalo trapné, dětinské nebo stařecké. Nemají nic jiného na práci než si užívat svět okolo a těší je každý další prožitý den. Je to přece další den, který si užijí. Jsou na sousedících bodech nekonečné spirály života.

Všichni ti vždycky říkají, co bude. Až půjdeš do školky, až půjdeš do školy, až se naučíš číst a psát. Postupem času se to nemění. Až ti bude patnáct, až ti bude 18. Až budeš dospělá. To, že je ti 18, totiž neznamená, že jsi dospělá. Pořád to pokračuje a všichni ti pořád něco slibují. Až si najdeš práci, až se vdáš, až budeš mít děti. Pak začneš slibovat i ty a Uroboros se zahryzává do svého ocasu. Litanie osudu pokračuje. Až budeš v důchodu. Až budeš zas malá a stará. Tak? To nikdo nidky neví, přesto slibujeme všichni dál.

Kdyby vám někdo neznámý na ulici dal do ruky tuhle věc a chtěl, ať ji identifikujete, vsadím se, že to nedáte. Je to plastové, zběsile barevné a jsou v tom díry.
"No, ono JE to sice trochu dražší," dí prodavačka, "Ale má to pohybový čidlo s projektorem a tady násypku na granulky, ono to podle výzkumů stimuluje loveckej instinkt vaší kočky. Stojí to jen dva tisíce. Ve slevě," zdůrazní.
"Aha, tak děkuju."
Jdu domů.
Kuba si v kuchyni radostně čutá s kuličkou z výplně balíku, totálně šťastný, že mě vidí.
Dám mu granulku. Jeho lovecký instinkt je, zdá se, saturován.

Budoucnost nastává ještě dříve, než jsme to měli v plánu, a člověk neví, jestli takovou budoucnost chtěl. V Singapuru se třeba začalo vyrábět první kuřecí maso, které nikdy nebylo součástí kuřete a je vyrobeno v automatizované laboratoři skoro bez účasti člověka. Hned vedle v Číně KFC spustilo samořiditelná vozidla, která fastfood prodávají na ulicích a nepotřebují personál. V Jižní Koreji se zase úspěšně testují bezpilotní taxi drony, a to nepočítám poštovní drony a vzducholoď Amazonu. Spolu tyto vynálezy dávají automatický řetězec výroby a dopravy jídla, který k funkci skoro nepotřebuje lidi. Hlavně abychom neskončili jako dálkově řízení živí švábi Calmbot.