Realita

Přežila leccos.

Vzpomínku na koncentrační tábor.

Strhání důvěry z lidské schránky, jako se strhne náplast z otevřené rány.

Ošklivou bytost začínající na velké R, která otevřenou ránu ještě rozjitřila. (Nebo to možná bylo naopak. Nejdřív rána s velkým R, pak srdce, letící oknem ven.)

Její okamžiky štěstí spočívají v rodině, v mazlení se s činčilou, která má Osobnost, a dalšími nespočetnými a těžce identifikovatelnými čtyřnohými tvory, kteří mají také Osobnost, a ve vyhrožování neonacistům vzduchovkou. V noci. Na hřbitově.

A někdy v běhání.

Snad se ta dáma opravdu cítí šťastná.

A pyšná, na to štěstí.

Má totiž proč, krásná paní.

Podvečer ve staré zahradě

V trouchnivý bubínek strakapoud buší,
noty mu jarní déšť maloval tuší.
Ve staré zahradě zastav se tiše,
uslyšíš jeho hru na vlastní duši.

***

Třešňové květy

Zakroužil vítr v našem sadu,
třešňové květy tiše romejší.

Zakroužil vítr v našem sadu,
skráně mi hladí a konejší.

***

Okamžik na samém kraji čtvrtého měsíce toho roku

Kulíci v bahně u hráze otiskli čínské znaky,
jespák těm veršům rozumí, ráda bych znala je taky.

U břehu stojí nehnutě volavka popelavá,
potápky taky zmohla už procházka kolébavá.

Na kalnou hladinu z kalného nebe sněží bíle,
v krajině trochu rozpité zakletá tahle chvíle.

„Zatraceně! Sviňák jeden!” ulevila jsem si. Kufr na kolečkách se mi ani po deseti minutách usilovné dřiny nepodařilo z díry v chodníku vyprostit.
„Ty jo, ten je zaháknutej.”
Vyděšeně jsem nadskočila. Vedle mě se objevil prapodivný týpek s rozcuchanými odbarvenými vlasy. Kousek za ním stála dost nepřátelsky se tvářící zrzka.
„Ty ji znáš?”
Týpek zasněně zavrtěl hlavou: „Co? Ne. Já jenom koukám, jak je tam zaháknutej. Teda, ten je tam neuvěřitelně zaháknutej.”
„Nebudeme jí s tím pomáhat, že ne?”

...

Za chvíli jsem s vyproštěným kufrem sledovala tuhle podivnou dvojku nastupovat do posprejované dodávky.
V tom šoku jsem jim ani nepoděkovala.

Míjím dveře 132, 133... Jaké je však mé překvapení, když po čísle 133 následuje číslo 141! Rychlá kontrola, ale je to tak: sedm místností záhadně chybí. Připadám si jak na Grimmauldově náměstí.

Zkusím vylézt o patro výš, tady všechna čísla spořádaně začínají dvojkou.

Seběhnu do přízemí a potupně se ptám na cestu ve vrátnici. Z dlouhého popisu trasy, připomínajícího jízdní řád bradavických schodišť, si zapamatuju jediné: směr zelená posluchárna.

Sleduju zelené šipky a po několikaminutovém orientačním běhu skutečně nalézám svatý grál tajemnou komnatu.

Dodnes jsem nepochopila, proč je místnost 140 o dvě patra výš než 141, o tajném schodišti nemluvě.

Tma. Ticho.

Najednou ostré světlo. Záblesk do očí. Baterka. Nebo světlomet. Někdy dokonce svíčka.

A zase tma. Ticho.

O pár hodin později ohlušující jekot. Siréna. Lodní. Dlouhý vřískavý zvuk, který se zabodává do uší.

Tma. Ticho.

Ledová voda. Hlava se zoufale vzpírá uvěřit tomu, co se děje.

Elektrika.
A tma a svíčka a hlasitý vřískání a zase tma a bolest a vědomí se pokaždé rozpadne v kaleidoskopu jisker, z kterých se rozhoří požár.

Týrání vězňů je zakázáno Úmluvou proti mučení z roku 1984, ale nikoho to nezajímá.

Schránka duše se rozpadá po tisící prvé, ale tajemství zůstává skryto uvnitř.

Vůle.

Další případ. Další dům. Zatímco Ed zpovídá majitele, já si jako obvykle sedám na kuchyňskou židli, vytahuji zápisník a zkouším v atmosféře zachytit cokoli podivného.
(Poznámka - ne. ŽÁDNÝ strašidelný dům nevypadá strašidelně. Pokud ano, jste na špatné adrese.)
V kuchyni voní káva. Oknem proudí ze zahrady svěží vzduch. Stěny jsou žlutě natřené.
Poslouchám rozhovor jen zpola. Vyděšená rodina. Kroky uprostřed noci. Zhasínající lampy. Nic zajímavého.
Na ruku s perem padne stín a v zorném poli se objeví ruka s hrnkem.
"Děkuji," usmívám se.
"JÁ děkuji," zaskřípe cizí hlas.
Ruka je promodralá. Perfektně, dokonale mrtvá. Luskne prsty. A všechno světlo zmizí.

Koya-dōfu a cedrový les po dešti. Kouřící hrnek sahlepu a Modrá mešita pod sněhem. Preso na stojáka v šestnáctém obvodu. Samgyetang s extra porcí divokého ženšenu a posvátná hora Inwang. Currywurst, kterým zajídáš vlčí hlad po kurfiřtské sbírce smaragdů a safírů. Sundubu-jjigae a neony staré zábavní čtvrti. Sensuke saké a zakouřená nádražka v Nadě. Kebab z okýnka u nádraží, kde vědí, že si dáváš dvojitou harissu, a křičící racci. Neforemné yuzu za pár šupů ze samoobslužné budky cestou do nejstaršího hlavního města.

Letošní jarní chřest zalitý slaným máslem a za okny trnky vonící do noci. Není ve vůbec špatné společnosti.

"Další," ozvalo se.
Vstoupil jsem a posadil se.
"Co chcete?" ozvalo se otráveně.
"Potřeboval bych formulář číslo A341F."
"A máte potvrzení 35X?"
"Bohužel," pronesl jsem zmateně. "Je třeba?"
"Jistě," odfrkla si žena a protočila oči. "Bez potvrzení 35X nemůžete obdržet A341F," dozvěděl jsem se.
"A kde ho mohu získat?"
"Panebože," povzdechla si úřednice. "Sejděte si do prvního patra pro formuláře A5 a G3. S nimi půjdete do třetího parta do kanceláře 310. Tam vám orazí G3. Pak do kanceláře 306, kde odevzdáte formulář A5 a dostanete N98. Dál půjdete do osmého patra. Kancelář 812..." a tak pokračovala dál a dál.

Návrat dračí kněžny do petřínských zahrad tajné iniciace.
Noční rituály, půlnoční karnevaly: Velký kosmický zřec, tichá pozorovatelka, inspirována poznáním astrálních, nebeských i duševních sfér, opouští jezero neznámých tajemství. Hudba a víno. Dívky, satyři a lesní muži se stýkají v kouzelných krajinách fantasie, kde nejsou třeba meče. Vláda mágů, královen a čarodějek vychází z moudrosti.
Nejvyšším zákonem je láska, ale trochu jinak, než učil mág Therion.
Napij se z posvátných hroznů a uvidíš symfonii hranou na dávno zapomenuté struny napnuté v hloubi tvé duše. Neodejdeš nepozměněna.
Faun z bretaňských lesů, skrytý mistr, vtělení dionýsovského principu, třímá v ruce žezlo království snů.

Jak vypadá klasický zájezd do Drážďan? Jedete tam obvykle s plným autobusem (55 lidí). V Drážďanech nabídnete turistům, že mohou jít s vámi na prohlídku, nebo jít rovnou na nákupy. Pak jdete na hodinovou prohlídku centrem Drážďan s pěti lidmi a potom čekáte další čtyři hodiny na skupinu. Průvodce je placený na hodinu. Práce snů? Má to však jeden zádrhel. Desetkrát opakujete v autobuse čas a místo setkání. Na místě to zopakujete znovu. Dáte všem svoje telefonní číslo pro případ problémů. A nakonec? V zadaný čas chybí půlka skupiny. Naštvaný řidič už chce domů a ti lidi vás prostě neslyšeli.