Rozhraní

Bylo to užitečné kouzlo.
Poručíme větru, dešti...
V pouštních a polopouštních oblastech zvláště výhodné, i když omezené na malé území. Standardně několik metrů čtverečních.
To ale byla jen základní varianta. Voda shora. Nic zvláštního. Pořádná zábava přišla až s modifikacemi.
Rachel netušila, proč ji napadlo zrovna tohle. Víceméně absurdní zaklínadlo, když bojujete o život. Když ona nebyla v útočných zaklínadlech nikdy dobrá...
Obrat hůlky navíc...
Tři pronásledovatelé z Obrody skončili nečekaně.
Jeden dostal do čela zobáčkem. Druhého mohutně poplácaly tlapičky. Třetí si užil obojího.
To bylo než se rozpršelo pořádně.
Déšť malých, vysoce odolných, nechutně roztomilých a nečekaně smrtících ptakopysků.

Zabloudila.
Byla pyšná, že se dokáže zorientovat za všech podmínek. Bludiště nebyla žádný problém. Hustá mlha na rašeliništi taky ne. Jakoby měla neustále v hlavě kompas.
No... měla.
Jenomže co teď?
Zdálo se to jako úžasný nápad. Zaklínadlo, které vás přemístí do knihy? Možnost účastnit se přímo všeho toho dobrodružného a vzrušujícího děje? Kdo by to nechtěl?
Tady se nedalo ztratit. Ani nebylo kde. Prolínali jste stránkami až jste se dostali ven.
Pokud jste nezvolili gamebook.
Ani tehdy to vlastně nebyl problém, pro ty, co se dokáží orientovat.
Jenže...
Tenhle gamebook měl tiskovou chybu.
Neexistovala cesta ke konci.
Cesta ven.

Pro všechny děti je pouť rájem. Ty hluky, vůně, barvy. Všechny smysly jsou přesycené.
Byli už zkušenými konzumenty. Dům hrůzy byl super. Znovu se jim podařilo vystrašit oba duchy (to byla ta zábavná část) a pomohli kostlivci sestavit zpátky část hrudního koše (to byla část výuková).
Očarované labutě létaly letos obzvlášť vysoko a přistávaly v jezírku tak šikovně, že jste se ani nezmáčeli.
Perníková srdce tloukla v rytmu rockenrolu a pořvávala reklamní slogany. Jejich barvy by vám dokázaly vypálit oči.
Mělo to svůj důvod. Jediný způsob jak je umlčet, bylo koupit si je... a uposlechnout jejich výkřiků.
Zase se přežrali.

Na rozdíl od létajících dek, koberců a povijanů (výroba a dovoz posledního jmenovaného do zemí EU zakázán) mají auta tu výhodu, že ke svému provozu nepotřebují magii. Žádnou. Šetří magické zdroje, které jsou jenom téměř nekonečné.
Jsou magieprostá. V celém automobilovém průmyslu není magie ani špetka...
Tuhle informaci ovšem nikdo nesdělil nově postavené čerpací stanici.
Nejdřív auta milovala.
Po nějaké době k nim získala smířlivý vztah.
Nakonec je nemohla vystát.
Než aby angažovala strašidlo... rozhodla se vzít svůj osud do vlastních cihel.
Mizí.
A náhodně se objevuje na nejnepravděpodobnějších místech.
Zatím vede Charing Cross.
Ne křižovatka, stanice metra.
V kolejišti.

Byl to geniální nápad.
Ona přinese do manželství peníze, on titul. Svatba z rozumu může fungovat.
Bohužel to nebyl tenhle případ.
Brzy zjistil, že pokud se manželka nachází blíže než dvacet metrů, je alergický na její přítomnost.
Byla chorobně žárlivá. Neměl žádnou relevantní výmluvu, proč opouštět domov. Ona tam byla taky pořád.
Jeho alergie (kopřivka, kýchavka, svědivka, škubavka) se neustále zhoršovaly.
Nemohl to vydržet.
Aspoň ji vezmu s sebou a zachráním svět, pomyslel si, když nasměroval auto do betonového pilíře.
Ale nepočítal s tím, že z něj bude duch.
A z ní...
Duchna.
Tedy, duchová.
Už nikdy se jí nezbaví.

Některé magické principy jsou příliš hluboké na to, aby je pochopil běžný smrtelník. Některé síly jsou příliš mocné. A některé prostředky příliš absurdní.
A pak je tady vláda.
Uprostřed jednání kabinetu byl předseda vlády náhle odvolán. Když se vrátil do místnosti, byl poněkud bledý a trochu se třásl.
„Volala Příroda,“ oznámil nejistým hlasem. „Chce zpátky Orkneje.“
Ministři propukli ve smích. Je prvního dubna! To je ale podařený žert!
Když se druhý den ráno přehnaly přes Orkneje tři vlny tsunami ze čtyř různých směrů (které záhadným způsobem nijak nenarušily místní ptačí kolonie), už se nesmáli.
V pracovně předsedy vlády zazvonil telefon...

Ulice Edinburghu jsou jasně osvětlené a já odjakživa věděla, že v tomhle městě je magie, ale co tu dělám?
Je to sen? Pach pukavců rozprsknutých na číchsi dveřích...
Pamatuju si, že jsem chtěla vědět, jaké to je, být ve světě, který je prodchnutý magií. Nevěřila jsem, že by mohla být i v našem světě. Trochu jsem si hrála, blbá, blbá.
A teď jsem tady.
Ve světě, který ještě není hotový, úplně se nevyloupl. Vím, že v něm zuří válka.
Nádhera.
Ozvěna rychlých kroků...
... Stihla jsem si tam napsat policii?
Zatkli mě za znečišťování soukromého majetku.
Já ale tady pukavce neházela!

Byla to jediná možnost, jak zabránit určitým... nehodám.
Nemůžete přece zabít nevinnou osobu, když necháte nepřítele, aby zaútočil první.
Někdy se cítila jako idiot. Proč dávat šanci druhým, aby ji mohli zranit?
Vlastně... často se cítila jako idiot.
Právě teď se cítila jako idiot.
Tohohle člověka už potkala, viděla ho zabíjet. Věděla, čeho je schopný, věděla, že je vrah.
Věděla, že se o vraždu pokusí znovu.
Vypadala naprosto bezbranně, jako vždycky. Dokonalá oběť.
Měla by se vykašlat na hloupé zásady, zaútočit první...
Nemohla.
Tak pojď, vyzývala ho v duchu.
On se ale otočil... a odešel.
Bude ho muset zabít jindy.

„Jakžes mi to řek? Zkurvysynu?“
„Ne. Potomku prodejné ženy.“
Navrhovaná zábava – přinutit Richarda vyslovit neslušné slovo – se poněkud zvrhla. Tedy pro šikanující. Potenciální šikanovaný proti nim stál vyzbrojen úsměvem na rtech, masivní slovní zásobou a morální převahou.
„Si nemysli, slušňáku, šak ani nadávat neumíš...“
„Myslíš, ty synu kulhavého osla s pochybnými hygienickými návyky?“
„Cožé? Abych ti jednu nevpálil!“
„Jsem ti zcela k službám.“
Richard pozvedl své mohutné ruce a cvičně párkrát sevřel pěst. Provokatér opatrně ustoupil.
„Nemyslím, že dojde k fyzické potyčce. Váš problém je, že jste defekující u svislé stavební konstrukce.“
Nerozuměli mu, ale ty jeho pěsti... Radši odešli.

„Éééééém...“
Jakže bylo to zaklínadlo? Jo, takhle.
Několik složitých mávnutí hůlkou, pár mírně nesmyslných slabik a – podařilo se! Spojení bylo navázáno!
To znamená, že úspěšně složila zkoušku!
„Já vás vidím. Slyšíme se?“
„Ano, ano, slyšíme vás,“ znuděně přitakal zkušební komisař.
„Popište podmínky kontaktu,“ obrátil se ke zkoušené žačce.
„Éééééém... tedy... zvolila jsem spojení se svým strýcem, který se nachází tři sta mil daleko, čímž jsem splnila podmínku minimální vzdálenosti a...“
Nečekaně se otevřelo další spojení. A další, další a ještě jedno. Dvě. Všechna ukazovala to stejné.
„Tak slyšíme se?“ zeptalo se množství identických obrazů.
„Vy nemehlo! Vy jste to zacyklila!“