DMD č. 23. pro 23. 4. 2014. Téma: Přizdisráč

Uměl se jen tiše plížit ve stínech, našeptávat, rozvracet a ničit. Nepostradatelný rádce omámeného krále. Dobrý sluha moudrého čaroděje. Snad neměl dobrý život. Snad se nechal oklamat a zlákat slovy mocnějšího lháře.
Snad byl takový vždy?
Sám už ani nevěděl.
Jen při pohledu na ni, krásku v bílém, se v něm cosi hnulo. Byla tak krásná. Divoká. Lapená.
I při hovoru s ní ale dokázal jen zraňovat a plivat jed.
Snad tušil, že od ní nikdy nedostane víc než chladné pohrdání?
V Železném pasu se šikuje armáda větší, než jakou si lze představit. Věk lidí je u konce.
Pláčeš, Grímo?

"Dnes jedeme na dvě aukce kousek od sebe."
Střih
"Za dolar je to vaše."
"Beru."
Střih
Prohrabávání ve skladu.
"Říkám ti, Allene, že ten sklad je samej odpad."
"Nekecej a přebírej."
"No to mě...!"
"Co tam máš?"
"Magnum, a sou tu hned dvě. A pod plachtou minibike!"
"Super!"
Střih
Druhá aukce
"Je to vaše za 2500."
"Prima kámo, zaplatíme a dem na to."
Střih
"Nějaký obrazy... sou podlepený. Co to, no to mě podrž!"
"Tone?"
"Zlatý destičky, dohromady za 15000!"
"Dnes jsme utratili 2501 dolarů a vydělali 28457. To je zisk 25956."
"V týhle branži, chcete-li vydělat, musíte umět riskovat."

Celý život ho provázely stíny.
Jeho matka byla děvka, která ho tajně porodila a tajně vychovávala.
Když povyrostl, stal se poslíčkem pro zprávy, které byly příliš citlivé, než aby o nich někdo mluvil byť jen polohlasem, či za denního světla.
Naučil se pohybovat městem rychle a neviditelně.
Pak ho zrekrutoval P.U.N.K. a od té doby byly jeho úkoly podstatně zajímavější. Stal se z něj nájemný "řešič problémů".
Teď se plížil jako stín podél zdí a sledoval toho, co si dovolil stejnou nabídku odmítnout.
Na rozdíl od něj se ten druhý pohyboval ve světle, prostředkem ulice.
Snadná kořist.

Bardak byl šest let fašista z přesvědčení, vydržel to až do jednoho večera, kdy je očividně přijeli zachránit komunisti. Bardak věděl, co se sluší a patří. Svoji SS uniformu spálil a jal se studovat, jak se má stát pravým komunistou. Návod našel u jednoho z mrtvých komunistů a proseděl nad ním celou noc. Druhého dne ráno hledali soudruzi sympatizanty fašismu, ale všem výslechům a svědectvím Bardak unikl. Podezření na něj padlo až třetího dne, když se nechtěl o svou vodku podělit s ostatními a byl by z něj komunista jak se patří nebýt Jakuba, který u něho našel Mein Kampf.

'Přizdisráč' No, duh, zcela logický slovo, nechápal, co s tím lidi tak nadělaj. Jasně že záchody jsou stavěný u stěn, vždyť ve stěnách jsou trubky do kterých to pak všechno jde. A kadibudky jsou tak stísněný, že jinak než ke zdi tam postavit záchod není možno. A ani když tam žádný pořádný záchod není, tak je to stejně vždycky zeď, kam lidi choděj, no ne? Ale proč takovouhle přirozenou věcí pokřikovat na ostatní? To je potřeba je chválit za to, že dělaj něco, co je naprosto normální? A proč to teda vždycky vyzní jako nadávka a je používáno při hádkách...?

Od nich ode všech se to očekávalo. Sklopit hlavu a mlčky si plnit vlastní povinnosti. Poslouchat příkazy, pracovat, hladovět a umírat.
Ale i tady se najdou lidé, kteří raději riskují, než aby mlčky hladověli. Takové rebelství je však třeba provádět opatrně. Nenápadně.
Kapitol si pojistil, aby se mu obyvatelé nebouřili.
Právě dnešek byl dalším Dnem sklizně.
Všechny děti se oblékly do svátečního. Seřadily se a čekaly na rozsudek.
Dámy měly pokaždé přednost.
Jeden jediný lísteček mezi tisíci.
A jediné jméno, na které Katniss ani nepomyslela.
Prim. Její malá sestřička.
Plavání s proudem skončilo.
Teď bylo na čase vystoupit z davu.

Díval se, jak se mi hroutí život pod rukama. Z posledních sil jsem po něm, po životě, natáhla ruku, ale nůž v břiše a úder cihlou do hlavy brzy vyslaly naději na procestování Evropy a prožití stáří se sedmi kočkami na plavbu do rudých vod krve.
Poslední pohled jsem věnovala jemu. Výčitky kolovaly hlavou, oči je plamenně vysílaly k jejich zdroji. S ubývajícími silami jsem ze sebe dostala jediné slovo, které je zahrnulo všechny: "Přizdisráči."
Rozkašlala jsem se.
Jemu se podlomila kolena. Brečel.
Nechali ho a zmizeli ve tmě, odkud se původně vypotáceli.
Se zajíknutím se sebral a také utekl.

Ano synu. Byl jsem vyhlášen zářným příkladem dobrého člověka naší milované Demokracie. Prý to bylo rozhlášeno po celé naší polokouli. Jako správný občan jsem dodržel všechna pravidla. Ne, neptal jsem se, k čemu jsou. Na takové otázky není čas. Ani energie. Pracoval jsem zodpovědně, opatrně a pečlivě, jak se sluší. Všechny fronty jsem si přirozeně vystál.
Jen jednou jsem, snad téměř omylem, vystoupil z řady. Snad jsem to chtěl zkusit, ale raději jsem to dosud neřekl nahlas. V tu chvíli mě zavalila taková tíha! Slyšel jsem jen hukot v uších... raději jsem se zase zařadil.
Kráčej ve stopách občanů, synu.

Když jsme se k Němu poprvé dostali, Voldemort předvedl hysterickou scénu následovanou několikatýdenním vzlykáním a pokaždé, když Ho někdo jen trochu povytáhne, ostentativně práskne dveřmi. Venku si pak cvičně štěpí duši a čeká, kdy pro něj někdo přijde.
Ale Ježibaba říká, že se Voldy chová jak malej kluk, protože On je tu byl prostě dřív.
Sauron se v rámci přátelské atmosféry snaží čas od času ostatní přesvědčit, že by mu prostě mohli říkat jménem, ale nikomu se do toho nijak zvlášť nechce.
Jen, když se od zadní zdi rozptýlí po chaloupce povědomé aroma, zamumlá si to Voldy ublíženě pod nozdry.