Rozhraní

„To je teda novinka, todleto. Děsný,“ rozčiloval se malý mužík nad svým teplým čajem s mlékem a třemi rumy.
„Nepřirozený to je, povídám. Fajn, zmodifikovali jsme fógly, takže recitujou vzkazy. Skvělý. Dikobrazy jsme udělali hebký... víte, jak nervózní teďka jsou? Kór kolem psů?“
„Aspoň osumnáct různejch zvířat se dá vycvičit, aby předpovídala počasí. Nejhorší jsou chameleoni, ty kolikrát ani nenajdete... tudle mi zmizela celá zásilka.“
„Kapybary, jo? Jsem na ně alergickej, ale dělat s nima musíme.“
„Ale nejhnusnější,“ prohlásil s pohledem na šinoucí se módně oděnou mladou dámu, která si nesla Miley Cyrus, „nejhnusnější je stříhat a barvit ty mini-mjůzik-nutrie.“

„... dvaadvacet... třiadvacet... dva tucty.“
Počty souhlasily. Ale ten nepořádek! Takhle zanedbaný sklad dlouho neviděl.
„Prosímvás, ukliďte tu. Válí se vám to všude, ještě se zničej a budeme je muset odepsat!“
Skladník cosi nevrle zamrmlal.
„Dobře, to bylo jednadvacet palců. Kde máte čtyřiadvacetipalcové?“
Pokyn rukou, jiné oddělení.
„Tohle už přestává všechno! Vždyť se vám tu válejí na zemi!“
Strčil do nich špičkou boty.
Jedna z duší od kola se prohnula a zahihňala. Asi byla lechtivá.
Druhá se kolem ní ochranitelsky ovinula.
„Cože? Ony tu snad... vy podporujete...?“
„A kde si myslíte, mladej, že furt berem tolik duší do malejch koleček, aha?“

„... Třeba dikobraz, nechcete, pane? Zvlášť vhodný k dětem. S modifikovanými hebkými ostny, heleďte.“
Návštěvník v černé kožené bundě se zaškaredil. Popravdě on sám nevypadal jako zvlášť vhodný k dětem.
„Nebo skunk?“ pokračoval prodavač falešně jásavým hlasem. „Dokonalý pro předpověď počasí! A když ho budete chovat venku, tak pach nebude problém...“
Je pravdou, že návštěvník kolem sebe šířil lehký odér.
„Nebo... novinka? Mini-mjúzik-nutrie? Chcete rock, pop, emo...“ nebohému zvířátku padala patka do očí, takže si nevidělo na černobíle pruhované nožičky... „Miley Cyrus...?“ v zájmu zachování příčetnosti nebudu popisovat tenhle model.
„Punk,“ zněla rozhodná odpověď.
„Punk umřel.“
Povzdech.
„Zeptejte se za týden.“

Nejdřív uviděli záblesk. Zvuk slyšeli až za chvíli.
Následovaly další a další. Z noci se stal den.
Obloha rozkvetla magickými ohňostroji.
Letos se opravdu vyznamenali.
Kromě klasických kytic (momentálně byly hodně v oblibě chryzantémy) a rozličných draků (to už byla tradice) si hodně pozornosti získaly i zmenšené modely významných světových staveb (Tádž Mahál byl jako živý!).
Diváci se ne a ne nabažit té krásy.
A náhle... konec.
Začal Nový rok.
Unavení pyrokouzelníci balili své propriety.
Stovky hodin dřiny a nemalé finanční prostředky, všechno doslova vyhozeno do vzduchu během několika minut. Nezůstane nic, jen vzpomínky.
Ale právě ty stojí za to.

Pousmál se. Prý tu straší? Jen ať přijdou.
Zatím si udělá čaj.
Zásuvka vzdorovala, než se prudce uvolnila a vrazila mu do citlivého místa.
Tím to začalo.
Pometlo mu napálilo pumelici a solnička mu pěkně zasolila.
Potáceje se z kuchyně, vrazil v salonu do piana. Požvýkalo ho, vyplivlo a pak si na něm zatančilo valčík.
Vrhnul se ke schodům. Nezaregistroval, že se za ním celou dobu plíží rybička.
Přeřízla mu tkaničky.
Boty ho opustily a on se přerazil, pro velký úspěch rovnou dvakrát.
Ve dveřích si přiskřípl prsty.
Prchaje v dál, ječel hrůzou.
Rybička sklapla ostří.
Tohle je jejich dům.

Říká se tomu užívání přírody.
Začne to vždycky stejně.
Louka vykvete pestrobarevnými dekami a piknikovými koši.
Jsou atakovány všechny smysly. Hospodyňky se předhánějí, která vybalí lépe vypadající – a vonící – jídlo. Děti utvořily vřeštící smečky a prohánějí se po louce za asistence mnoha domácích mazlíčků a občas nějakého staršího sourozence pověřeného dohledem.
Tráva na bosých nohou lechtá.
Prší. (Vždycky prší, zvláště, pokud rosnička tvrdila, že pršet nebude. (Skunk předpovídá počasí spolehlivěji.)) Rodinky mizí. Na místě jich zůstává už jen pár, matky rodin dobalují, otcové se snaží nastartovat létající deky.
Kňourání dětí, které nestihnou oblíbený pořad.
„Proč nemůžeme mít portál jako všichni?“

„Stůj, ani se nehni!“
Drobný chlapec strnul uprostřed kroku. Očima hledal nebezpečí. Písčitý břeh řeky, klidný a pomalý proud, kmeny sklánějící se nad vodou, splývající liány, vše vypadalo naprosto neškodně.
Splývající liány...
„Už vidíš?“
Jedna z lián se hýbala jinak než ostatní. Vlastně se nehýbala vůbec.
Přišel čas na další lekci.
Mnohokrát zajímavější než ve školní lavici.
Ovíjenka. Je smrtelně nebezpečná, ale útočí, jen když zahlédne prudký pohyb. Životní cyklus. Jak najít vajíčka. (Jsou jedlá, ale nepříliš chutná.) Na jaké lektvary se hodí části jejího těla.
Soustředěně poslouchal.
Další den, další lekce.
Výuka příštího experta v učebně pod širým nebem.

Stačilo jen roztáhnout křídla a mírně povyskočit. Silný vítr se o už další postaral sám. Uchopil ho a zdvihl. Nesl ho stále výš a výš, v zdánlivě nekonečné spirále. Křídla vibrovala, jak vítr obtékal jejich hrany. Svištěl, šuměl a povídal. Chladil.
Bylo to příjemné.
Natolik příjemné, že téměř zapomněl na nával, na dav cizích návštěvníků, jenž se nahrnul na jeho oblíbené místo.
Taky si chtěli zalétat.
Jakpak jim to asi jde?
Podívá se.
Bez námahy klouzal oblohou a s údivem hleděl na neobratné letecké pokusy tvorů pod sebou.
Lidské tělo má naprosto neaerodynamický tvar.
Pocítil soucit.
Každý nemůže být drak.

Neposlouchaj a neposlouchaj, parchanti nevděčný.
Dobře, je pravda, že ho zachránili před fanatikem z Hnutí obrody.
Ale to by jistě zvládl sám.
Je pravda, že ovládají – vzhledem ke své úrovni – překvapivě kvalitní kouzla.
Ale to on taky.
Chovají se, jakoby jim patřil svět. Nemají žádný respekt. Moc si o sobě myslí. Vždyť je jim sotva dvacet. To předpokládají, že bude skákat, jak oni pískají?
Jak ona píská?
To má poslouchat... holku?
Ne, děkuje, nechce.
On bude poslouchat jen sám sebe.
Kdo měl rozum, mohl ho následovat.
Podřídit se jeho autoritě.
Studené oči pozorovaly ze střechy dokonalou oběť. Nehodný byl... sám.

Svou naprostou tupost a k dokonalosti dovedené umění vyhýbat se čemukoliv, co by mu v mozku mohlo zanechat nějakou stopu vědomostí, úspěšně tajil.
Jeho vrozený talent byl nadprůměrný.
Zkouškami prošel bez problémů.
Cestou domů mu taky přálo štěstí.
Pro svitek, který magií téměř zářil, se sehnul bez přemýšlení.
Doma roličku pergamenu opatrně rozbalil a zběžně prostudoval.
Hm, nápojový lístek. Asi. To druhé zaklínadlo nebude důležité.
„Horkou čokoládu,“ rozhodl se nález vyzkoušet.
Když ji usrkával, něco ho pozorovalo ze stínů.
S magickými předměty byste si neměli hrát, pokud jim nerozumíte.
A nesbírejte všechno, co se válí po ulicích.
Natož cizí pergameny.