Rozhraní

Narodí se dítě.
Dětství plné svobody a volného prostoru. Základní i středoškolské vzdělání absolvuje doma.
Být synem šamanky je skvělé.
Nutnost vyššího vzdělání ho přinutí obout boty a zavřít se mezi čtyři stěny. Zamířit přes oceán, tak daleko, jak je to jen možné. Na koncertu oblíbených Brouků uplatní léčitelský talent a potká dívku svého srdce. Po třech letech se vezmou. Vrátí se domů.
Narodí se dítě.
Největší z kouzelníků znají svůj život, ještě než se začne odvíjet. Až do bodu zrození další generace. Někde hluboko uvnitř, nevědí, ale přece vědí.
Dítě otevřelo oči...
Počaté v experimentu a zrozené do lásky.

Hůlka proti prstencům? Směšné.
Ale ona měla trumf v rukávu.
Jenže... neměla. Čekala na domluvený signál... který nepřišel.
Zvládla to sama, překvapivě, šílená strachem o svého bratra.
Když bylo po všem, našla ho sedět na střeše, hlavu v dlaních.
„Nechal jsi mě tam.“
„Nemohl jsem, Anahera,“ řekl zoufale. „Nemohl jsem zabít... svého přítele.“
„Dobře.“
Špatně, všechno bylo špatně a ona byla sama.
„Aspoň vím, že s naší dohodou nemůžu počítat. Líp teď, než až mi opravdu půjde o život.“
Jakoby teď nešlo.
„Ne.“ Vstal. „Rozhodl jsem se. Jsme v tom spolu. Napořád. Promiň.“
V jeho náručí bylo teplo a bezpečí.

Seděly u okna s nejlepším výhledem (všechna okna měla nejlepší výhled), ale bylo jim to jedno. Rameno na rameni, plavá a tmavá hlava skloněné k sobě. Řešily život, vesmír a vůbec, školu, své šílené sourozence a kluky. Odpoledne s kamarádkou u kávy – nejlepší způsob, jak relaxovat po náročném dni. Jejich vlastní kousek nebe. Každotýdenní příjemná rutina, která bude trvat navěky, ne jen tak dlouho, dokud je život neodvane do různých koutů světa a čas nerozvolní jejich vztah.
Prostorem kavárny znenadání zahučelo zaklínadlo. Tmavovláska zděšeně vzhlédla.
I kdyby se prstenců nikdy nevzdala, stejně by proti kouzelníkovi první třídy neměla šanci.
Pravděpodobně.

„Nemám zájem.“ Mladík se pokusil přibouchnout dveře návštěvnici před nosem, ale ta se odbýt nenechala.
„Jde o vaši budoucnost!“ kvílela. „Za pokus přece nic nedáte!“
„Nemám zájem.“
„Ale.. přeci... dokud nedokážete, že ovládáte prstence... ve vašem věku... snižujete prestiž své rodiny!“
„Mou rodinu do toho netahejte!“
Dveře konečně zaklaply.
Mladík si s úlevou oddechl.
Zajímavé. To, že nedokáže ovládnout magii prstenců tíží jen ty, kterým by to mohlo být ukradené.
„Rozmyslete se. Já se zase vrátím!“ Čarodějnice se objevila v okně.
Ale nevrátí se.
Na volno vypuštěný rodinný dikobraz totiž zatím zálibně likvidoval její cestovní hůl.
Bude muset jít pěšky.