Budeč

Poznámka: Navazuje na Rozhovor beze slov
Evženův příběh se odehrává na jaře 1992. Dejvické činžáky byly postaveny na začátku 20. let.
Vyčerpaně přerušil magické spojení. Děsivý nářek nemocného domu ztichl, ale nezmlkl docela. Stále ho slyšel ševelit jako neodbytnou připomínku, že slíbil pomoc.
Jenže pro smiřovací rituál potřebuje víc informací. Tady a teď už se nic dalšího nedozví.
Doloudal se do kuchyně pro sklenici vody, zůstal tam stát opřený o rozvrzanou linku a unaveně pozoroval povadlou primulku v květináči na okně, výsledek zoufalé snahy zdejší nájemnice aspoň trochu nepříjemný byt zútulnit.
Jak by tu ta kytka mohla přežít, pomyslel si soucitně.
Dům je starý asi sedmdesát let. Kdykoliv za tu dobu se tu mohla odehrát nevyjasněná vražda.
Čeká ho úmorná fuška.

Když ji přinesli, dlouho se neodvážila otevřít oči, aby jí denní světlo nevypálilo zrak. Pak někdo zavřel okenice.
První, co spatřila, byl načervenalý lidský obrys protkaný teple rudými nitkami. Uvnitř hrudi lákavě tepající srdce.
Zavřela oči. Obrátil se jí žaludek. A zároveň pocítila hlad.
„Tahle do rána nevydrží,“ řekl kdosi.
„Co vidíš?“
Všechno bylo normální. Pokoj. Stěny. Světlo prosvítající skrze okenice. Mladý muž. Rozcuchané vlasy a kruhy pod očima. Zelenýma. Ne. Jedno je modré. Polekalo ji to.
„Máš každé oko jiné?“
„Ano,“ řekl a usmál se. „Vítej zpátky mezi živými.“
Vstala z postele a otevřela okenice.
Východ slunce byl překrásný.

Poznámka: Navazuje na Strašidelný dům, Čáry a Stopu strázně
Podrobit si rozjitřené obydlí bylo obtížné. Ukonejšit ho ještě těžší.
S něžnou trpělivostí, jakou vůči lidem obvykle neplýtval, se Evžen postupně vemlouval do důvěry domu a zlehka se ladil na stopu strázně, aby zjistil, jak staré příkoří zmírnit.
Stopa strázně je však němá. Neprozradí, že tehdy a tehdy se stalo to a to za účasti toho a toho.
Evžen dokázal zachytit jen výbuchy emocí vpálené do stěn.
Cítil nevěřícnou, nechápavě ukřivděnou hrůzu. Prosby utopené v ranách. Bezmocné zoufalství a nesmířené volání o pomoc.
Vnímal čísi palčivou bolest jako svou vlastní. Krev vsáklou ve zvětralých cihlách.
Krev na svých rozhryzaných rtech.

Poznámka: Navazuje na Strašidelný dům a Čáry
Evžen cítil, že zlo nabírá sílu, pramínky hrůzy ho už zase obtékaly jako dusivá mlha.
Rychlými jistými čarami vytvářel magický kruh. Snažil se do čarování vložit co nejvíce vlastní energie a postavit tak sílu země jako hráz, aby měl krytá záda i boky.
Nastal střet vůlí. Pomocí pochmurného obsidiánu vzpírajícího se nepřítele nesmlouvavě nutil, ať opustí své útočiště v útrobách domu.
Stálo ho to temnotou zahlcené oči a do krve rozedřené dlaně. Už však věděl, čemu čelí.
Udála se tu jakási křivda, tak strašlivá, že se věčná nenávist otiskla do stěn. Stopa strázně.
Jediná možnost dům očistit je zjednat nápravu.

Poznámka: Snad jsem moc neujela od tématu. Každopádně vyhlašuji soutěž. Kdopak pozná, o kom je v drabblu řeč?
Historie je prý učitelkou národů. Nebo tak něco. Znal hodně učitelek. A zažil ještě víc historie. Nicméně většina učitelek měla větší smysl pro realitu, než „historie“. Alespoň v některých ohledech.
Slyšel, že lidé by se z historie měli učit, aby neopakovali stále stejné chyby. Dlouho o tom přemýšlel. Skoro sto padesát let. Potom začal historikům, kteří za ním často přicházeli konzultovat, některé věci zatajovat. Nevymýšlel si. Jen cenzuroval A taky nechával vzkazy. Moc dobře věděl pro koho.
Jednou se trochu přepočítal a pak s hrůzou zjistil, že z oficiálních psaných dějin vypadlo deset let. Naštěstí se po nich nikdo nesháněl.

Pozn. 1: Doufám, že to bude přijatelné, protože čáry se kreslí
Pozn. 2: Navazuje na Strašidelný dům
Zlá síla se plížila v patách, cítil ji, ale neotáčel se. Věděl, že stačí sebemenší náznak slabosti. Hrůza prolomí jeho štít a přemůže ho. Aby s ní mohl bojovat, musí najít zdroj, zjistit příčinu, proč se usadila právě v tomto domě.
Začal obcházet pokoj, hledal místa, kudy proudí energie, dotýkal se jemně stěn i podlahy, hladil je a snažil se získat si jejich přízeň, šeptem mluvil se starými cihlami, sliboval jim osvobození od zažrané černé nenávisti, prosil o pomoc.
Zaklínání nepostačí. Musí použít mnohem silnější čáry. Pečlivě narýsoval první mocný znak.
Temnota zavyla.
Běs se rozhodně nehodlá vzdát bez boje.

Na budečském nádvoří se zapalovaly ohně. Zima končila, začaly oslavy jara. Slavení Ostary se neslo ve znamení barev. Zelená, žlutá, červená, modrá i černá – ty všechny dnes vypadaly zářivěji než obvykle.
Ambrožovi bušilo srdce až v krku. V ruce svíral papírek s básní. Vždycky, když se ke Křišťanovi dostal natolik blízko, aby mohl nenápadně zastrčit lísteček do kapsy jeho černého hábitu, někdo ho vyrušil.
„Dobře, poslední pokus,“ hecoval se. Tentokrát už se ho dokonce i dotkl. Potom byl však Křišťan nadšeným provoláváním přesvědčen k tomu, aby zazpíval.
Chlapec v červeném si povzdechl: „Asi bude lepší nechat to třeba na Samhain...“

Její novinka ho naplnila hrdostí a dosud neznámým radostným dojetím. Už dávno věděl, že Xénie je ta pravá. Bude to ohromné, až si ji slavnostně přivede domů jako svou ženu.
Jenom to přišlo trochu brzo. „Počítal jsem, že se vezmeme v červenci po tvých zkouškách. Takže v dubnu?“
Xénie se potěšeně usmála: „Tys už plánoval svatbu? Vždyť ses ještě ani nevyjádřil.“
U Želmíra, nějak zapomněl. Jak se to vlastně správně dělá?
Našel v trávě čekanku a proměnil ji v křiklavou kytici. Teatrálně poklekl. Dál už vážnou tvář neudržel, sesypal se smíchy a strhl dívku k sobě.
„Vezmi si mě,“ vydechl.

Pozn.: Souvisí s drabbletem Ledová sprcha.
Sláva na výsostech Bohu
a na zemi pokoj lidem dobré vůle.
Měl by se modlit. Za vyléčení své sestry Sigrid. Místo toho mu na mysl přicházela úplně jiná slova.
Donedávna věřil, že dělá správnou věc. Že ochraňuje nic netušící lidstvo před zplozenci pekla.
Pak zjistil, že jeho sestra je čarodějka. Dlouho to tajila. Nevěděla, co si počít. Uprostřed rodiny, která zasvětila svůj život boji proti čarodějům.
Danielův svět se otřásl v základech.
Tehdy pochopil, že on sám je zrůda, protože...
Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu.
Pane a Bože, nebeský Králi,
Bože, Otče všemohoucí.
... protože všichni jsme Jeho děti.

Telepatie připadá mnoha lidem vzrušující. Kdo z nás si nikdy nepřál vědět, co si myslí druzí? Vědět předem zadání každého testu? Znát tajemství svých přátel i nepřátel? Poznat, komu se líbíte?
Mohli byste si i povídat s ostatními lidmi na dálku. Bez placení účtu za telefon.
A někdy, v krajním případě, najít cestu, jak měnit myšlenky druhých.
Každá mince má svou obrácenou stranu.
Přitáhnete k sobě nežádoucí pozornost. Dozvíte se věci, které jste se nikdy dozvědět neměli. Které jste vědět nechtěli. Začnete ubližovat lidem. Kamarádi se vám začnou vyhýbat. Nakonec vás budou nenávidět.
Za tu moc, co nad nimi máte.