Budeč

Záchrana! Nevěděla kudy kam a pokojík s kuchyňkou ve starém činžáku byl jako dar z nebes. Jen studená voda, ale nájemné více méně symbolické, skoro zadarmo. Nemohla uvěřit svému štěstí.
Brzy pochopila.
Už třetí noc upírala široce rozevřené oči do tmy. V pokoji panovalo hluboké nepřirozené ticho. Ani prkno nezavrzalo, trubka nezahučela, z ulice sem nedoléhal žádný zvuk. Zalykala se vyděšeným bušením vlastního srdce. Svíral ji dusný, mlčenlivý strach, strach bez zjevného důvodu, neodbytný strach jako úporná bolest.
Bála se, aniž tušila čeho.
Musí pryč nebo tu zešílí. Jenže kam? Leda vyhledat muže, který dokáže léčit prokleté domy. Evžena Vulpese.

„Vím, že jsem nějak přispěl ke tvé smrti,“ zašeptal Jesper. „Nevím jak.“
***
Dvaadvacátého února mu bylo patnáct let a k narozeninám dostal dárek, který by nepřál ani nejhoršímu nepříteli.
Kluk z druhého patra přišel domů bledý jako stěna. Byl si zahrát hokej na jezero a v ledové vodě u břehu našel zamrzlé tělo dívky. Tělo patřilo Jesperově přítelkyni Sigrid, po které se před pěti týdny slehla zem.
***
„Našlo se řešení.“
„Jak to myslíš?“
„Je to někdo, který umí moje schopnosti zapečetit. Já ale nevím, jestli je mám poslechnout. Dovedeš si představit, že by ti někdo zlomil obě ruce, a že už bys nikdy nemohl lítat na kluzácích?“
Zavrtěl hlavou. „Nedovedu.“
***
„Je to složitější, Jespere. Ty nevíš, jak zlý je svět. Jsou tady lidé, kteří mají paranormální schopnosti. Čarodějové.“
„Tak jako ty?“
Přikývla.
„Kdybych to neviděl, neuvěřím ti.“
„To ale není všechno, řekla. Jsou nebezpeční těm ostatním. Používají proti nic své schopnosti. A my, co známe pravdu... tyhle lidi lovíme.“
***
Mezi řečí vytáhla ze kredence skleněnou mísu a omylem ji upustila. Střepy se poskládaly zpátky do původního tvaru a neporušená mísa vylétla nahoru jí do rukou.
Jesper jen nevěřil vlastním očím.
Její rodiče na ni ale zírali s hrůzou a odporem.

Karlova o dva roky mladší sestra za ním přijela začátkem března, když byl její manžel na konferenci v Jasné Goře. Vzala s sebou obě děti. Starší Mirjaně bylo devět a když Karla uviděla na nádraží, rozběhla se k němu a padla mu kolem krku. Její drobná ručka se dotkla hranic jeho mysli. Měl co dělat, aby nedal najevo leknutí.
Večer, když už děti spaly, seděl s Darjou v kuchyni.
„Probouzí se,“ řekla. „Ty to víš, že?“
Přikývl.
„Příliš brzy. Jako kdysi ty.“
Mlčel.
„Já tím nechci projít znovu.“
„Je aspoň o jednu úroveň níž než já," řekl.
Další mlčení.
„Naštěstí.“

„Nedovolené opuštění školy a nastražení bludných kořenů okolo rotundy zrovna v den svatého Petra a Pavla.“
Profesorka Stella si povzdechla. Nemohla se zbavit dojmu, že skoro stejnou lumpárnu musela řešit už před pětadvaceti lety s chlapcem, kterému jako by tenhle z oka vypadl. Tenkrát šlo také o nějakou bláznivou sázku, jejíž následky musel složitě urovnávat sám rektor.
Usvědčený mladíček si rozpačitě prohrábl zrzavé vlasy prsty s drápky. Zas tak moc zkroušeně se netvářil. Podle zaníceně obdivného pohledu Martiny z kruhu hadů mu ten průšvih asi stojí za to.
Profesorka si povzdechla znovu. Bude hůř.
Drahoš Vulpes má tři mladší sourozence.

„Opál… vhodný pro… různé magické úkony… zlému přináší špatné a dobrému dobré…“
„Správně.“
Chlapec si zvědavě položil duhový kámen na dlaň. Opál jako by ho vedl chladem hvězdné noci za horkostí podzemních pramenů a divokostí gejzírů. Tak nesmírná hloubka!
Zakolísal závratí.
Evžen přikryl opál vlastní rukou, aby synkovi pomohl. Tajemná síla kamene se zklidnila, projasnila, nečekaně zmohutněla. Na dětské dlani spočívala tíha čarovné moci země.
Bořek ohromeně vzhlédl.
„Magie země,“ usmál se Evžen. „V opálu se setkávají barvy i moc všech kamenů. Země vstřebává od počátku do konce světa sílu života i smrti. Nikdy ti nezapomene vrátit, cokoliv jí předáš.“

Téma: DMD č. 6. pro 6. 4. 2012. Téma: Běsnění
Fandom: Budeč (či spíš Vyšehrad)
Pozn.: Obsahuje lehký spoiler k této povídce.
Varování: BJB
Kromě strojvůdce byli ve vlaku jen dva další chlapi. První jízda po nové trati. Tunel. S jeho stavbou byly samé problémy, proto se trať otevírá se zpožděním.
Vzadu se ozval křik.
Stiskl brzdu.
Sotva stihl otevřít dveře, kdosi ho uhodil do tváře.
Na policajty počkal dispečer, který nebyl dnes se službě a náhodou se nachomýtl k pátrací skupině.
Pak přijeli lidi se zvláštního oddělení.
Jeden z nich, štíhlý chlap s tmavýma očima, prošel vagón, prohlédl všechny tři mrtvoly a najednou se podíval někam do stropu a zatvářil se úplně stejně divně jako ti mrtví kolem.
Až tehdy se dispečer vyděsil.

Pozn: Krutá realita všedního dne na pražských silnicích nemíjí ani vyšehradské čaroděje, aneb Nevýznamná část jedné mé vlastní povídky.
Půl šesté. Dopravní špička. Hnusné počasí. Nejlepší doba na příjezd do centra Prahy.
„Tady nezaparkujeme ani omylem,“ zavrčel Vratislav.
„Zastav na prvním volném místě, stejně hned pojedu dál,“ řekl Karel.
Vratislav zašilhal po malé mezeře, do které by se nevešla ani motorka. Má výborné prostorové vidění. Dobře ví, že mezera je příliš malá. Dobře taky ví, že používat prostorová kouzla při parkování je zakázáno.
Zvedl ruku z volantu a načrtl do vzduchu kouzlo pro rozšíření prostoru.
„Já vím, že se to nesmí.“
„Může. Jen nesmíš nechat auto bez dozoru.“
„Cože?!“
„Víš, co by se stalo, kdyby to kouzlo přestalo fungovat?“

Věnováno Aries
S leknutím se probudil. Zdálo se mu o vyšehradské kobce, o bezmoci, o tom, že svoje nejbližší ztratil. Natáhl ruku a dotkl se ženy vedle sebe. Byla tam, odpočívala; vše bylo v pořádku.
O zrcadle a hadrové panence netušil.
***
Poslouchal tlukot jejího srdce, cítil vůni jejích vlasů a kůže, teplo jejího těla, vnímal život ještě nenarozeného dítěte a najednou nechápal, jak se tehdy mohl nechat tak ošálit.
Xénie ze spánku vzdychla; políbil ji do vlasů a jemně ji k sobě přivinul, aby i ve svém snu vědela, že Evžen je vedle ní a už nikdy nedovolí, aby jí někdo ublížil.

Poznámka: Spoiler k povídce Oblázky z potoka
Trapná kráva, vona je faktys nasraná. Uzemní ji:
„Jste mi u prdele, mi nemůžete nic uďát. Dejte si voraz.“
Mrazivá tma zahučí a šokem z urážky ztuhne v černý led.
Hněv bolí.
Strašlivě.
Vyráží dech.
Křečovitě svírá útroby do palčivého klubka.
Mění krev v hustý jed.
Zaškrcuje hrdlo.
Zarývá se ostře do srdce.
Ruce i nohy se roztřesou zimnicí.
V uších kvílí rozběsněná meluzína.
Oči se zamží krvavou mlhou.
Ústa oněmí.
Rozum ztrácí vládu.
Nelze to snést…
Dost!
Vyrve se z ochromujícího krunýře. S obrovskou, nepopsatelnou úlevou vydechne jedno jediné slovo.
Posměvačný úšklebek z mladíkovy tváře okamžitě zmizí.
Jednou provždy.

„Tady jsem měla čokoládový bonbón! Poslední!“ vykřikla Radka. „Tys mi ho vzal!“
„Ani náhodou,“ ohradil se Bořek dotčeně. „A měla ses rozdělit!“
„A vzal a vzal!“
„Jsi pitomá!“
To už Radka nevydržela, proměnila se v lišku a chňapla po bratrovi ostrými zoubky. Bořek útok bez váhání oplatil. Vzápětí se liščata kutálela v divokém klubku po podlaze a chlupy jen lítaly, až je Evžen rázně roztrhl a každému vlepil pohlavek.
„Kdybyste radši pořádně koukali,“ zavrčel a ukázal na drobounké otisky myších nožek.
Okamžitě zapomněli na bonbón i na rvačku, zavětřili a svorně vyrazili po stopě. Teď teprve začne pořádně vzrušující zábava.