Budeč

Rande u Rotundy. Trochu tradice, trochu krutej žert.
V Budči rotunda není, na vnitřní straně ne.
Ale když se Nela soustředěně podívala, zahlídla odraz té z vnější strany.
Proto se tomu plácku říkalo takhle.
Poryv větru se prohnal křovím. Nela napnula oči.
Když se ve vzduchu ozval altový podtón, vítr skrz hranici profukoval maličkosti. Nela jich měla celou sbírku.
Z křoví se vykutálel klobouk.
Zvedla ho a chvíli přemýšlela kdo ho ve vnějším světě ztratil. Pak si ho nasadila na hlavu.
Na přednášce o bezpečnosti v magickém prostoru nedávala pozor.
Když si klobouk sundala, její oči nebyly tak docela její.

Nejvyšší čas otevřít dům dokořán a vpustit dovnitř svěží vzduch. Zahnat hřejivým sluncem zimní chmury. Vysmýčit pokoje, strhat pavučiny, provětrat peřiny a vydrhnout podlahy. Vybrat starý popel z krbu a vycídit petrolejky. Vyleštit okna a pověsit čerstvě naškrobené záclonky.
Na stůl dát čistý zelenožlutě kostkovaný ubrus.
Vyzdobit dům březovými větvičkami, aby přinesly do domu zdraví, sílu a pohodu. Přidat jehnědy na ochranu před zlou magií a zlatý déšť jen tak pro radost. Obarvit vajíčka jako symbol nového života.
Xénie energicky vymetla z kuchyně další kupičku zrzavých chlupů. Už se vážně nemohla dočkat, až budou mít letošní jarní línání za sebou.

Varování: Sebevražedné sklony magických i nemagických předmětů.
Poznámka: Během této události nezemřel žádný domácí skřítek.
Budečské zdi se otřásaly. Pár knih začalo vážně uvažovat o smyslu své existence. Některé dokonce spáchaly dobrovolnou sebevraždu samovznícením. Některá okna litovala, že jsou obětí moderní doby a tvoří je skleněné tabule. I když okna s dřevěnými okenicemi taky zrovna nepřetékala nadšením. Jeden z domácích skřítků to nevydržel a omdlel. Svědci později popisovali, že jeho poslední slova byl zoufalý výkřik: „Já mám hudební sluch!“
Dokonce i hluchý a sklerotický děda Barnabáš musel v tom okamžiku konstatovat, že něco takového ještě nikdy v životě neslyšel.
„Slečno Kaktusová! Zapomeňte na chvilku na mudlovské národní obrození. A hlavně nezpívejte!“ umlčel konečně rozjásanou knihovnici.

Varování: Já se ptala, jestli mám být morbidní, a oni řekli, že jo!
Výzkumný subjekt projektu „Budování poznatkového tezauru umělé bytosti na základě simulace přirozeného vývoje“ hledali skoro dvě hodiny.
Mezitím zvládli posbírat většinu kousků z předního amerického odborníka na kulturně-sociální aspekty geneze magických stvoření. Prozatím je pietně uložili do kouta.
Teď tým čekal, až šéf zjistí, proč golem vůbec poprvé neovládl svou ničivou sílu.
MSDr. Krobot se na sotva čtyřletou umělou bytost přísně zadíval.
„Co to mělo znamenat?“
„Já se těšil,“ píplo golemátko provinile.
„Na co?“
„Na Vánoce.“
„A?“
„No a hrozně jsem se lekl, že tenhle,“ ukázal subjekt na smutnou hromádku lidských ostatků, kterou korunovala červená santaclausovská čepice, „přišel ukrást Ježíška.“

Místo odhadl správně. Když ze zdi vytáhl pár nasucho naskládaných kamenů, vodou vymletá výduť tam byla. Oddechl si.
Zapotil se, když otvor rozšiřoval. Ale při práci si hvízdal. Spokojeně.
Chvíli odpočíval. Ještě nemohl použít kouzla, ani ve Spirálové chodbě. Vzdychl.
Hekl námahou, když se sehnul k zemi. Napadlo ho, že pro ruční zvedání břemen určitě existují předpisy. Zasmál se.
Zahladil poslední stopy.
“Proč bychom se netěšili...” vklouzlo mu na jazyk samovolně. Nevšiml si, že se k němu chodba přidala druhým hlasem, tiše a zlomyslně.
Bylo jisté, že tělo tu nikdo hledat nebude, ale zapomněl, že Chodba má vlastní pojetí spravedlnosti.

fandom: Budeč
téma: Houstone, máme problém
Spánek nepřicházel. Jako každý večer. Spánek k tomu měl důvod. Spoustu důvodů. Vzpomínky. Představy. Kolika lidí? Ale teď v půl dvanácté večer je na ně sám.
Poslepu došel do kuchyně a otevřel šuplík. Řešení existovalo. Nahradit problém jiným. Měl by s tím přestat, než bude pozdě.
Odšrouboval lahvičku, kapátkem odměřil do sklenice s vodou čtyři kapky a převrátil ji do sebe. Zaručený účinek do pěti minut.
Nemohl najít šuplík. Mávl nad tím rukou. Trocha nepořádku v kuchyni nikoho nezabije.
Ráno si zase musel uvařit kafe, aby se pořádně probudil.
Nechápavě zazíral na linku. Stála na ní lahvička lektvaru proti migréně.

fandom: Budeč
pozn. A mám je všechny! Hurá!
Položila mu otázku: „Dokážeš dosáhnout do nekonečné dálky?“
Zachmuřil se: „Padl bych vysílením dřív, než by mě tam nohy donesly. Není možné sáhnout do nekonečna.“
„Máš statečné srdce, silné ruce, bystrou mysl, ale mýlíš se. Já mám jen čáry a sama sebe a dokážu ti to.“
Sklonila se a do prachu cesty nakreslila dvě rovnoběžné čáry.
„Věčně poběží vedle sebe, v nekonečnu se protnou, skrz ně tam dosáhnu.“
V té chvíli lovec pokorně uznal, že ho čarodějka převyšuje ve všech směrech.
Pak ji požádal o ruku.
Když ho odmítla, odešel z jejího kraje a ona žila šťastně až do smrti.

fandom: Myslela jsem u psaní na Budeč,tak asi Budeč.
Tohle je ta nej, nej, nejzásadnější informace. Ve škole se ji obvykle nedovíš, tak dobře poslouchej.
Jsou chvíle, kdy ti magie nestačí. Chvíle, kdy potřebuješ ze všeho nejvíc schovat se a plakat ze všech sil. Chvíle, kdy nemáš dost sil na cokoliv. Kdy ať cokoliv uděláš, jenom všechno zhorší a nepomůže nikomu.
Chvíle, kdy vítězí jiné síly než magie. To není nesmysl, ale realita.
Co myslíš, že udělám, až budu v téhle situaci?
Co si myslíš, že asi budu dělat? Co si myslíš, že udělám, když mě nenapadne žádné mocné kouzlo a kruh kolem mne bude stále menší?
Budu utíkat.