Budeč

Neměla to jednoduché. Ivan i Zdeněk byli hodní. Jen se okolo nich děly podivnosti, které prostě nedokázala vyjasnit učitelům, kolegům v práci ani příbuzným.
Třeba dneska. Kluci měli volno, tak je vzala s sebou na nákup. Sotva zamířila s košíkem mezi regály, už to bylo. Přísahala by, že se obrtlíku u skleněné krychle plné hraček ani nedotkli. Jak je možné, že se vzápětí z roztrhané nádoby všechno sypalo? Něco jako plyšový žalud jí přistálo na hlavě!
Takhle už to vážně dál nejde. Rozhodla se přece jen znova spojit s tím člověkem, co ji přesvědčoval, že kluci patří do čarodějnické školy.

Tá da da dá da dá!
Ozve se, když se přiblížíte ke zdi. Visí na ní plakát.
UDÁLOST SEZÓNY!
Řvavě rudé písmo. Vepíše se na vnitřní stranu očních víček.
LIBUŠIN JARNÍ PLES!
Poslední slovo sjelo při tisku o tři milimetry níž.
NEJVYBRANĚJŠÍ SPOLEČNOST!
Ale přijít může každý, kdo si zaplatí lístek, vstupné je drobným písmem připsáno pod čarou.
KATERING MÁ NA STAROSTI NEKTAR A AMBROZIE S.R.N.!
Záruka exkluzivity a malých porcí, jak je známo.
JEŠTĚ DLOUHO BUDETE VZPOMÍNAT!
Ruka se natáhne a strhne plakátek ze zdi. Na rtech vykvete zlomyslný úsměv.
ZARUČUJEME -BUDETE SE BAVIT!
…nebo možná ne.

Na koberci ležela mrtvá žena středního věku. Z její tváře ještě nezmizel výraz hrůzy.
Velitel vyšehradských strážníků Kadrnožka významně nasál vzduch a zakabonil se na pochůzkáře: „Kvůli tomuhle mě sem vláčíte?“
„Ale pane…“
„Mandlová vůně! Každé děcko pozná cyankáli, chlape!“ zařval Kadrnožka. „Copak je normální otrava naše věc? Primitivní vražda je případ pro obyčejnou policii! Koukejte upozornit je!“
Nešťastný strážník se pozdě proklínal, že nezavolal rovnou čarodějnickou kriminálku. On totiž zahlédl ožehnutí od smrtící kletby na opěradle křesla. Bude horší velitele poslechnout nebo neposlechnout?
Bezděčně popadl láhev Amaretta na stole, přihnul si a na vteřinku zalitoval, že fakt otrávené není.

Letní noc je nezvykle tichá. Studenti před pár dny zmizeli, jen prastará lípa na nádvoří tajemně šeptá vlaštovkám do snů. Otevřené okno vrhá do její koruny měděné odlesky.
Na dubovém stole hoří voskovice. Profesor roztržitě prohlíží pergameny, pak si unaveně promne oči, svitky odloží a srovná své poznámky. Má pocit, že rozluštění záhadného písma je na dosah, ale už se nedokáže soustředit. Pro dnešek dost.
Vstane, aby se protáhl. Zaslouží si příjemnou tečku za náročným dnem. Sáhne do skřínky pro baňatou láhev. Když do poháru hebce steče sladká jemně kořeněná medovina, pracovnou se rozlije neodolatelná vůně. Slastně usrkne první doušek.

Jsou kauzy, který začnou bejt osobní. Když se práce naveze do života, dopadne to tak vždycky.
Nejsem si sice jistej, jak na mě přišel, jsem při pátrání vždycky nenápadnej, ale jestli si myslel, že mě taková malá nepříjemnost zastaví, splet se.
Ukradený informace mě nerozhodily, o zálohování jsem slyšel už hodně dávno. Tak jsem si to prošel znova a rozhod se hrát vabank.
Bylo mi jasný, že je ten hajzl rozežranej a nenasytnej.
Nastrčil jsem mu jednoho svýho informátora a zadal zakázku. Past.
A tak ho dostanu, na vlastní pěst.
Protože zlikvidovat mě pro něj bude už moc kalorický sousto.

Proč sakra?
Neprovedla jsem nic, abych si tohle zasloužila.
Nedala jsem záminku. Nejsem nějaká zatracená princezna, která se musí smířit s nebezpečím už z titulu svýho titulu.
Jsem obyčejná holka. Lidi v okolí šeptaj, jak jsem se změnila. Hádaj, co za tím může bejt.
Nikdo si nevšim, že mě posedl. Že mě v mý vlastní hlavě vytlačil na okraj. Sebral řízení. On je já.
Nejsem mrtvá. Z okraje zornýho pole sleduju jak ničí můj život, kousek po kousku. Mýma vlastníma rukama. Já se jen dívám a nemůžu nic dělat.
Jsem živá, ale nedokážu ho/se zastavit.
Zemřít by bolelo míň.

poznámka: Omlouvám se autorkám, že jsem si bez dovolení půjčila hlavní postavu.
varování: Připravte si kapesníky!
---------------------------------------------------------------------------------
Jednou, když byl úplně malý, si odřel nohu o trní. Tehdy mu tatínek řekla: „Kluci nepláčou!“ A on hned přestal.
Jako tolik jeho druhů se chtěl stát nindžou, proto každou volnou chvíli trénoval pod vedením zkušených mistrů. Občas nevybral správně salto a pořádně si natloukl. Tehdy mu říkal mistr: „Nindžové nepláčou!“ A on hned přestal.
Když konečně nastal čas vrátit se od meditační studny, nemohl se Lumír dočkat. Ke svému zděšení však místo vzkvétající kolonie našel jen mrtvé skořápky soukmenovců. Cvrlikání, které znělo opodál, jako by se vysmívalo: „Šneci nepláčou! Šneci nepláčou!“
Někdy ale bulí, jako když se protrhne hráz.
(fandom: Budeč, a zde dílo, na které je toto fanfiction.)

Klíč cvakl v zámku. Úplně jako obvykle.
Dveře se otevřely. Úplně jako obvykle.
Podlaha vrzla, když vstoupil. Úplně jako obvykle.
Rozsvítil...
Něco bylo špatně. Věděl to, ačkoli se zdánlivě nic nezměnilo.
Rozhlédl se. Byt vypadal klidně a neškodně. Všechno na svém místě. Rozhlédl se ještě jednou.
Pak mu to došlo.
Byl pryč.
Chvíli nevěřícně zíral.
Byl pryč.
Zbylo jen prázdné místo.
Byl prostě pryč.
Ujelo mu pár vzteklých slz.
Byl pryč. To znamená zatracenej průser.
Jenže chlapi nepláčou. Setřel slzy.
Bylo třeba se smířit s realitou.
Někdo se sem vloupal a jeho počítač byl pryč.
Ten někdo si to odskáče.

Zhřešil jsem. A hřích je v prvopočátku všeho.
Jenže pak přišla. Láska. Horká. Spalující. Nepravděpodobná. Nevěděl jsem, co dělat. Minulost mě svazovala a já se od ní potřeboval odpoutat. Nemilosrdně odříznout. Ale nedokázal jsem to udělat sám.
Řešení se nabídlo víceméně samo. Odborná pomoc. Jednoduché a prosté. Fungovalo to. Gratuloval jsem si až do okamžiku, kdy jsem se na té opuštěné chodbě obrátil za zvukem svého jména.
Ty oči jsem poznal okamžitě, ale už nebylo kam utéct.
Za mé hříchy mi byl vyměřen trest. Nevím jestli přiměřený.
Cítím se tak trochu ukřivděně, zhřešil jsem z lásky, mohlo mi být odpuštěno.
Zabit.
Proč to potkalo právě mě?
Zabil mě. A pak šel a pečlivě odstranil veškeré stopy mé existence. Zabil mě na dvakrát.
Unikla mu jediná věc, klobouk, který se zakutálel do tmy, když jsem padal k zemi. Poslední stéblo. Toho jsem se chytil. Nevím jistě jak. Magie je vysvětlení hloupé a já byl vědec. Hlad po pomstě je vysvětlení ještě hloupější. Bohužel vysvětluje nejvíc.
Na každý pád, nejhorší ze svých hříchů jsem spáchal posmrtně.
Zabrat první hlavu, která se namanula. Taková věc je horší než vražda.
Hlad po pomstě. Byl jsem přesvědčen, že musím.
A takový hřích se odpustit nedá.

Tma v prázdném bytě. Kapičky potu na čele. Opatrný pohyb.
Je třeba vědět, kdy magii použít a kdy ne.
Vloupat se do bytu paranoidního slídila není zrovna nejjednodušší věc.
Jenže měl informace, které potřebovala. Asi by se nepodělil, kdyby jen tak přišla a požádala. Vysmál by se...
Opatrně klást nohu před nohu, precizně. Protáhnout se jedinou bezpečnou oblastí.
Teď to chce přesně směřované kouzlo...
Cvak. Místnost se zalila světlem.
Takže zase vedle. Vztekle praštila hůlkou o zem.
Pak hůlku zvedla. Obnovila kouzlo. Povzdechla si.
Až pojede na ostro, opravné pokusy nebudou.
Byl čas na zkoušku číslo 9.
Těžko na cvičišti...