Budeč

Fandom: Znamení šneka, Budeč
Poznámka: Postavy vystupující mi nepatří, jenom si je půjčuji. Bez dovolení. Jenom si o nich napíšu a hned je zase vrátím.
Věnování: Pro Julii.
Zima. Stesk. Bolest. Hlavně bolest.
Dlouhou dobu jsem nevnímal nic.
Pak jsem přes víčka dokázal rozlišovat světlo a stíny.
Potom přišly vzdálené ozvěny. Netuším, jestli to byly hlasy živých nebo mrtvých. Vlastně na tom nezáleží.
Jednoho dne přišlo první slovo. Po pár dnech, vlastně to mohlo být i několik týdnů, moje kůže pocítila dotek.
Své tělo jsem neovládal.
Zbyly mi jen myšlenky.
Myšlenky na něj.
Poznal jsem, když ke mně přišel. Jeho vůni bych rozeznal kdykoliv.
Nosil mi bílé voskovice. Jejich kapající vosk mi odměřoval čas. Z té poslední už nezbylo skoro nic.
Ozvaly se kroky.
Filipe, jsi to ty?

fandom: Budeč
poznámka: Jak jsem říkala, divím se.
--------------------------------
Na podlahu dopadl tvrdě. Věděl, že je po uši v průšvihu. Spíš víc než po uši, pomyslel si, když se rozhlédl kolem.
Uslyšel naléhavý šepot. Nemohl se zbavit pocitu, že ta napůl průsvitná stříbřitá hmota je živá.
Přistoupil k němu muž v dlouhé říze. Když uviděl, kdo to tam leží, zvedl obočí.
„Nečekal jste mě, co?“ vydechl Ráďa.
„Sem má přístup pouze ředitel školy a velmistr Řádu šneka,“ odpověděl důstojně. „Ale neboj se, nejsi první student, který sem zabloudil.“
„A kde to vlastně jsem?“
To se ovšem měl Ráďa dozvědět od Tomáše Kotlíka, který ho právě za ucho táhl ven.

fandom: Budeč
pozn. Popravdě je to lehce pitomoučké pokračování prvního a druhého krysího drabblu, ale tak ono se to nějak snese :o)
Promluva paní D. už napravila mnohého hříšníka. A když v tak pozdní hodinu zaslechla kroky a ucítila nezaměnitelný odér, neváhala vyhlédnout kukátkem. Její příští cíl!
Přistěhoval se nedávno a dosud se tvářil spořádaně, ale zdání klame!
"Pane Kotlíku!" otevřela vyčítavě dveře.
Ten zvuk jejího souseda vylekal, že upustil klíče. Klíče a ještě cosi...
Na linu zachřastily kosti.
"Co to..." paní D. vytřeštila oči.
Krysí kostřička udělala kolečko a chytila klíče do tlamy.
"Ono je to živé!" Výkřik. Prásknutí dveří.
Kostřička vyběhla po nohavici a položila Tomášovi klíče do dlaně.
Zatímco se strefoval do zámku, brumlal si: "Houby živí, nemrtví jsou!"

Fandom: Usagi Yojimbo/Záhada francouzského koření
Poznámka: crossover, kde se setkávají mistři východňárských umění; poněkud potrhlé
Černé ostří se zablesklo. Usagi stihl uskočit, ale docházely mu síly. Poprvé démona zabil, alespoň si to myslel, ale ten se vrátil. Znovu a silnější. Zůstávala po něm stopa mrtvých.
Toho kořenu si Usagi nevšiml. Zdatnější samurajové doplatili na hloupější chyby. V ústech ucítil pachuť kovu. Jeiův smích se mu zahryzl do srdce a černé kopí ho mělo následovat.
Lumír se odlepil od větve a elegantním skokem s několika otočkami se vrhl na bojovníka s černým kopím. Šnečí ninja byl nanejvýš rozezlen. Dnes ho přepadl zákeřný časoprostorový vír a vyplivl ho tady. A démony Lumír miloval asi jako francouzské gurmány.

fandom: Budeč
poznámka: Ale co vám mám pořád povídat…
--------------------------------------------
Ráďa vystřelil zděšeně z hodiny doktora Snědldítětikaši. Nedíval se pořádně na cestu a jen uháněl. Prostory školy už docela znal. Jak ale bylo vidět, přesto nebylo těžké se tu ztratit.
Chodba se stále zužovala a končila malými dveřmi. Věděl, že by bylo rozumnější se vrátit. Tady očividně neměl co dělat. Zvědavost ale byla silnější.
Otevřel dveře. Za nimi však nebyla očekávaná místnost ani chodba. Ráďa zatajil dech. Rám jako by vyplňovala jakási stříbřitá tekutina nebo plyn a slabě zářila. Když vztáhl ruku, ucítil chlad a vzápětí nový nával paniky.
Místnost ho vcucla a dveře za ním s hlasitou ránou zapadly.

fandom: no, při psaní jsem myslela na Budeč, víceméně
pozn. A takhle to dopadá, když se člověku přihodí příliš dlouhá myšlenka.
Náš úřad není dědičný. A přesto již sedmou generaci právě v krvi naší rodiny mohutní ta správná magie.
Instinkt nás přivádí na ta správná místa. Řekne nám, kdy stačí zaklapnout, kdy je třeba zámek a kdy petlice. Víme o nich všechno, co se vědět dá. A tak je stopujeme. Lovíme. Staráme se o ně, když nejdou zavřít nadobro.
Protože magie udržuje rovnováhu. A s každými dveřmi, které vedou odnikud, se otevřou dveře, které vedou nikam. Ty my hlídáme.
Učíme své děti tomuto umění už staletí. A ty, zlořečený synu, říkáš, že se prázdnoty za dveřmi bojíš? Že odmítáš být dveřníkem?

pozn. Tak u tohohle tématu jsem po včerejším drabblu prostě nemohla jinak. Takže tohle je prachsprosté pokračování :o)
Kostka cukru letí. Chňap!
Kostřička upaluje až chrastí. Pouští kostku do čaje. Mlada ji pohladí.
"Teď se předváděj," zabručí Tomáš.
Tomáš nenápadně šťouchá do krysích kostřiček, ležících v magickém kruhu načrtnutém na katedře.
"Třída čeká, pane Kotlíku."
"Oni... jsou asi... unavení..." Tomáš se potí.
"Tady blázněj, ale na prezentaci hrály hodinu mrtvé!"
Druhá kostřička na Tomáše drze zdvihne ocas.
"Málem bych jim uvěřil, prevítům!"
"Neber si to," zasměje se Mlada a nechá kostřičku třít čumáčkem o svůj nos. "Doležal ti určitě povolí opravu."
"Prevíti pomstychtivý," procedí Tomáš.
"Ale jako domácí mazlíčci nepřekonatelní," mrkne na něj Mlada, "nech si je patentovat."

pozn. č. 1 Bodík je bodík...
pozn. č. 2 A takhle to dopadne, když mi nejmenované existence nepíšou Kotlík v termínech...
„Vezmem ho hnátem!“
„Já ti svůj nepučim.“
„Přetáhnem ho po palici!“
„Fakt nepučim.“
Mlada se zamyšleně podívala na skříň.
„Všiml sis, že tvůj šatník má plno řečí?“
„Jen kostlivci,“ zamumlal Tomáš.
Mlada se na něj chvíli skepticky dívala a když se k ničemu neměl otevřela dveře sama. Na dně seděly dvě zamračené krysí kostry.
„Pozor! Ať neutečou!“ když Tomáš dveře přiklapl, ozvaly se dva nárazy. „Ehm, naprosto nevhodná kombinace masožravé mlhy, křísícího cloumáku a mrkve,“ rozpačitě pokrčil rameny. „Chci z nich udělat svůj semestrální projekt na nekromantská praktika.“
Škvírou špatně doléhajících dveří vyletěl krysí zub.
„Jsou kvůli tomu trochu naštvaní.“

Když se podívám správným směrem, vidím budoucnost. Slavnou budoucnost. Ale možností je nekonečné množství. Stejně jako pohledů. A magie se nezajímá o lidské počítání.
Stojím před budečskou branou.
Budeč je rovnostářská. Takže co na tom, že jsem synem knížete.
Budeč je jedinečná. Takže co na tom, kde jsem dosud studoval.
Budeč je mocná. Takže co na tom, koho jsem zabil, důležité je jak.
Ale ještě pořád mají naději.
Dnes poprvé stojím před budečskou branou.
Dnes poprvé prohlásím své jméno.
Dnes poprvé požádám o vstup.
Zaklepu. Jenom jednou. A když mi neotevřou, odejdu.
Mají svou šanci.
A to je fér. Ne?

poznámka: Odolala jsem pokušení napsat drabble o olympiádě v Londýně v roce 2012, jsem na sebe hrdá.
---------------------------------------------------------------------
Přespolní přitáhli tuhle hru sotva před měsícem, a zřejmě právě proto to byl takový hit. První utkání. Jestřábi proti Štikám.
Velký míč vyletěl do vzduchu. Hned po něm chumel čarodějů na košťatech. Přihlížejícím znalcům bylo jasné, že pravidla ještě hráčům tak moc neříkají. Občas se trefovali do jiných míčů, než měli, nemluvě o tom, že si pletli vlastní branku s cizí. Přesto to bylo vzrušující.
Byl tu však další problém. Několik Jestřábů se vznášelo ve vzduchu, košťata zapomenutá hluboko pod nimi, snad si toho ani nevšimli. To rozhodně nebylo fér. Jak porazit ve famfrpálu někoho, kdo k létání nepotřebuje koště?