Garfield

„Garfielde! Okamžitě vstávej a pojď sem!“
„Dobré ránko, Johne. Dneska to vypadá na příjemný den.“
„Už v pondělí ráno se musím takhle rozčílit!“
„Ale to ti přece nedělá dobře, zkazí ti to celý týden.“
„Tady na stole jsem měl sušenky. Nevíš o tom něco?“
„Já? Jsem ztělesněním nevinnosti.“
„Netvař se jako neviňátko! Bylo jich deset, byly kulaté a byly posypané čokoládou! Jak jsi mi je mohl sníst?“
„Když ony se na mě tak usmívaly a říkaly: ‚Sněz nás!‘“
„Chtěl jsem si je dát k příjemné pondělní snídani s čerstvě namletou kávou! Ležely tady na tom talíři.“
„Fuj! Zlý ošklivý talířek!“

Na Jona to přijde vždycky zjara.
Po prolenivělé zimě, kdy vyhledával teplo a zajišťoval konečně taky jednou adekvátní přísun jídla, stačí pár stupidních předpovědí počasí, a už je to tady.
Dával jsem si svůj třetí šlofík, po kterém mělo přijít mezišlofíkové kafe, a najednou to přišlo.
Jon začal hledat své vycházkové boty.
„Garfielde,“ drze ignoroval mou vytíženost náročným spánkem, „je jaro! Vyrazíme na výlet. Slunko svítí, ptáčci zpívají, příroda volá!“
Odtušil jsem, že pro mě za mě může ta hysterka klidně řvát, mne to nezajímá. Jako obvykle se tvářil, že mě neslyšel.
Tak jsem vycházkové boty podstrčil Odiemu na hraní.

Každý ví, že nejsem právě přírodní typ. Mám rád svoje křeslo s výhledem na televizi, lednici plnou jídla a stůl, z kterého můžu shazovat psy. Mám rád vyhřívané deky a miluji svého medvídka. A ten by v divočině nepřežil. Mám pohodlný život. Někdo by řekl dokonalý. Já jako realista vždy vidím prostor pro zlepšení. Třeba větší lednice by bodla.
Jednou za čas ale dostanu chuť vrhnout se po hlavě do jarní květeny, podovádět v koupátku pro ptáky nebo si jen pohovět na stromě. Řev sousedů patří k atmosféře.
„Ty šmejde zrzavá! Uvidíš, co ti udělám, až tě najdu!“ Volání přírody.

„Konečně. O tomhle jsem snil celá léta. Vzít vás do lůna čisté přírody, neposkvrněné lidskou nohou. Žádná auta, exhalace, dálnice a všudypřítomný hluk velkoměsta.“
„Slyšíš ho, Odie?“
„Uh huh!“
„Blázen. Příroda je přece naprosto strašná, nudná a nebezpečná. Navíc v ní nejsou důležité věci: lednička, mikrovlnka, odpadkové koše, kabelová televize...“
„Dáte si někdo opečeného buřta? Odie?“
„Mmm mmm!“
„... a taky žádné lasagne.“
„Těším se na tu měsícem zalitou noc plnou hvězd a zvuků přírody. Třeba uslyšíme i vytí vlků.“
„Vlků?“
„Kník!“
„Garfielde! Odie! Co děláte na tom stromě?“
„Asi bychom mu měli říct, ať si raději taky lehne tady nahoře.“

Pootvoril oko. Bolo ráno, nejakých jedenásť. Nič sa nestane, ked sa prevráti ešte na druhý bok, že? Spokojne oko zase zavrel a psychicky sa pripravil fyzický pohyb, keď ho prepadla desivá myšlienka. Neni dnes .. tá hrôza ..PONDELOK? Posadil sa tak zprudka, až to neustál a preklopil sa znova na brucho. Pondelok. Suverénne najhorší deň týždňa. Čo si naňho prichystal tentokrát? Azda si Jon dovedie ženskú a jeho ho zavrie v obývačke, aby sa s ňou nerušene mohol muckať? Alebo.. no to snáď nie.. došli lasagne?? Opatrne vykukol poza rohu kuchyne a jeho najhoršie obavy boli prekonané. Dnes ho čakala dieta.

John přišel pomalu jako ve snách a ani si nevšiml, že mu kravata visí přímo do hrnku s kávou.
„Ach,“ vzdychl nepřítomně a usedl na židli v kuchyni.
„Garfielde,“ zeptal se zasněně, „máš taky nějaké nesplněné sny?“
„Ale ovšem, zvlášť jeden mě pronásleduje už léta,“ odpověděl pro sebe Garfield a zasnil se také. „Kobliha s dírou uvnitř, plněná vanilkovým krémem a politá tenkou vrstvou křupavé belgické čokolády, navrch sypané jemným kokosem.“
Otevřel oči a zjistil, že John u něj dávno nesedí.
„Šel mi ji koupit a já mu neřekl to hlavní! Johne, ta kobliha musí mít v průměru dvanáct metrů!“

"Jsi si vážně, vážně jistý?"
"Jasně, zvládnu to. Vždyť zatím jsem tě nikdy nezklamal. Tedy, kromě pár případů. Ale to nikdy nebyla moje chyba. A když byla, tak jsem se omluvil. A když ne, tak nikdy nešlo o nic vážného. Přece mě znáš. Jak jde opravdu do tuhého, je na mě spoleh. Vážně. Jsem úplný svatoušek. Vím, jak ti na tom záleží. Budu hodný a neudělám žádnou hloupost. Zkus mi tu důvěru dát, abych měl šanci dokázat ti, jak jsi pro mě ve skutečnosti důležitý."
*
"Máme problém. Volal Tom."
...
"Cože? Ty jsi nechal Garfielda, aby mu odnesl tu krabici koblih?!"

„Deset porcí lazaní, tři zmražené koláče, masové kuličky, čtyři velké pizzy s extra feferonkami, hořčice, kečup, majonéza, dvoje rybičky v oleji, okurky, sýr, máslo, margarín, salám, šunka vcelku, vajíčka, marmelády, džem, tři kompoty, mrkev a brokolice – při tom jsem trpěl -, sušenky, slaný popcorn, křupky, slaninový popcorn, sklenice Nutelly, čaj, mléko, cukr, sůl a piksla s kafem. To je rekord, Odie! Dokázal jsem s konečnou platností olízat nebo ochlupatit všechno poživatelné bez toho, abych něco snědl. A nejlepší na tom je, že až se to Jon dozví -“
„Garfieldeeeee! Cos to udělal s kuchyní?!“
„ - nechá mi všechno to jídlo úplně bez řečí.“

Zazvonil budík. Tím to vlastně celé začalo. Vždycky za to mohl budík.
Z krásného ticha se stala kakofonie zvuků. Naráz, jako když střelí.
Všechno zvonilo, běhalo, dupalo, mlaskalo, křičelo a řinčelo.
Jon zakopl o svou vlastní bačkoru a teď poskakoval po pokoji a skučel bolestí.
Odie byl nadšený, pletl se mu pod nohy a jazykem se mu pokoušel olíznout bolavý palec.
Pak se oba zamotali do záclony, strhli lampu, převrátili křeslo a skončili svázaní v kuchyni.
Vtom z toustovače vyskočily zčernalé tousty a kávovar začal temně chrochtat.
Garfield pod dekou zaskučel: „Pondělní ráno by mělo začínat v poledne. V úterý.“