DMD č. 30 pro 30. 4. 2013. Téma: Zváženo a sečteno

Kde se berou ty malé žluté lístky, co jim Rube vždycky ráno rozdává? Kdo určuje jména a časy a jestli půjde mrtvý dál nebo zkysne tady?
Georgia prostě ráda měla ve věcech jasno a tohle jí pořád vrtalo hlavou. Zkusila se jednou i zeptat, ale Rube byl ještě tajemnější než obvykle, jako by snad měl podepsanou dohodu o mlčenlivosti. Můžou vlastně Smrťáci vůbec něco takového podepsat? A jako by nestačilo sejmutí záchodovým prkýnkem (no vážně; chtěli byste vy mít tak trapnou příčinu smrti?), proč musí být průvodcem duší právě ona?

A někde v jiném vesmíru Smrť načal nový poznámkový bloček...

Tři roky. Tři dlouhé roky otce neviděl. Bude to zvláštní se najednou vrátit. Ale vrátí se rád. Jen, přátelé mu budou chybět. BJ, plukovník Potter, Margaret, Klinger a jeho převleky. Radar. Bude toho hodně, na co bude vzpomínat rád. Ale také spousta, na kterou by nejradši zapomněl. Mladí kluci, jenž mu umřeli pod rukama.
Čeho je víc, toho hezkého nebo toho špatného? To špatné, zdá se, vyhrává.
Spusťte oponu, divadlo končí. Odjezd. Nechává tu část svého srdce A tu další u modrých očí.

* * *

Po letech...
"Hawkey?"
"Ano, Francisi?"
"Ale nic, já jen..."
"Já taky."
Dva vřelé úsměvy na zamilovaných tvářích...

Hundreds of ships, fully equipped.
Thousands of guns and other weapons.
Tens of thousands of bullets and various amunition.
Hundreds of thousands of tons of food, fodder and other supplies.
Millions of men, women, children.
Uncounted - and uncountable - number of miles saled, pulled, dragged, marched and walked.
Hektolitres of innocent blood spilled.
One man with a vision.
One church in need of reformation.
One realm trampled under the feet of soldiers.
One Empire on the rise.
One world in a terrible war.
One story waiting to be told.
One enemy waiting to be rediscovered.
Were all the sacrifices worth it?

Tak se na to podívejme.
Prach, máme. Do mlhovin se skládá hezky. Zárodečné spirálky vznikajících hvězd... jsou tam. Planety, měsíce a asteroidy – no jistě, jakpak by ne. Plně vzrostlé hvězdy – a jak panečku svítí! Galaxie... ale ovšem, krásné vzory! Rudí obři, bílí trpaslíci, neutronové hvězdy... ó ano, i ty už vznikají.
A co černé díry, jsou všechny na místě? Víte, kolik je v tom materiálu, v takové černé díře? Všechny do jedné, říkáte. Ano, tak je to všechno v pořádku.
A teď mi tedy laskavě vysvětlete, kde je těch 96 procent surovin.
Dostala se nám do účtů nějaká temná hmota.

Jehně Evan se stalo oblíbeným členem domácnosti. Mělo to však i negativa. Třeba sežvýkané květiny. Špinavé povlečení, protože Evan považoval za nejlepší návrat z procházky ten, že si vlezl do postele, což bylo nemilé, pokud bylo deštivo. A to bylo samozřejmě často. Po bytě se přes všechnu snahu objevovaly stébla sena. Bílé chlupy byly také všude. Obzvlášť rády se chytaly na Iantovy obleky. Často je též vytahovali z jídla a lovili z kafe. V neposlední řadě se zvýšila spotřeba piva. Ale i po zvážení všech těchto bodů, měli Evana oba rádi. Stejně tak je bavily nevěřícné pohledy lidí v parku.

„Háá!“ zařval Ron nadšeně. Harry sebou trhnul.
„Všechno jsem to spočítal, všechno jsme zvážili, máme to, Harry, my můžeme odejít ze sklepení!“
Harry se na něj nedůvěřivě podíval.
„Máme... Všechno?“
„Jo! Všechno! Snape je krysa, nejspíš si schválně pořídil navíc tolik trpaslocvrčků, ale právě jsem dopočítal posledního, tady to je!“ Ron nadšeně mával štosem pergamenů.
Harry rázem ožil.
„Vidím, že jste hotovi se soupisem první části přísad,“ vešel Snape do místnosti.
Harryho zamrazilo.
„První... části?“
*
Profesorův úsměv ho strašil ve snech další dva měsíce.
Nebelvír nakonec vyhrál i s tréninkovým deficitem.
V Ronovi vyvolávalo slovo „trpaslocvrček“ záchvaty třesavky téměř rok.

"Musí to vážit přesně 123,865 kilogramů a sestávat se z 250 stejně velikých kousků."
Tak nějak působí zadání práce, kterou vám nejde psát, nechcete ji psát a postupně koukáte, jak ručičky na hodinách užírají čas a vy si užíráte nehty na rukou. Být či nebýt, filozofické otázky kladené při procházení písniček, které jste už milion let neslyšeli a ubíjí vás všechno, na co se podíváte.
Ukládáte na místa, kde se pak všechno ztratí. Časoprostor pohltí vše, co zůstane na místě příliš dlouho.
Zváženo a sečteno?
Ale ne, příloha je příliš těžká. 2 MB jako ty dvě vteřiny do konce termínu...

"Tak jo, bylo to třicet dní, což znamená třicet normálních témat. Plus nějaké bonusy - těch bylo, když nepočítáme ty víkendové, všeho všudy čtyři. Ták, teď to ještě hezky zapsat do tabulky a spočítat. Takže tady, zváženo, sečteno, podtrženo. Ta mrcha měla celkově třicet čtyři příležitostí napsat o nás drabble, a ona je nevyužila! Napsala jich s námi pouze sedmnáct. Chápeš to, Miku?! Ona měla třicet čtyři možností o nás psát a ona toho využila pouze sedmnáckrát!"
"Uklidni se, Erwin. Vždyť to není až zas tak hrozné. Měli bychom být rádi, že si na nás vůbec vzpoměla..."
A jo, dojde autorce.

Její kročeje nebylo slyšet. Chodidly, vězněnými celou dlouhou zimu a ještě neuvyklými na svobodu, cítila každou nerovnost cesty, místa vyhřátá sluncem i chlad stinných koutů. Později v létě, až bude zvyklejší, její chůze se zrychlí a smysly zbystří, nohy budou umět rychle zareagovat tak, aby se nezranily. Zatím však kráčela pomalu -lehce nakročit a pak teprve přenést váhu. Měla ráda ten čas křehké citlivosti. Usedla u potoka a ulevovala chladnou vodou drobným zraněním. Myslela na všechny své milé, kterým obnažila nitro a pocítila je tak, jako dnes cítila krajinu. Zváženo, sečteno, věděla, že stojí za to příště se zas zout.

Podrážky se bořily do vrstvy prachu. Byl to uzavřený prostor, už proto, jak se v něm choval zvuk. Ale stěny i strop se schovávaly v nedohlednu. Stísňující.
“Haló?”
Odpověď žádná.
Tam! Silueta!
Doběhl k ní. Zvedla hlavu, zastrčila si pár neposedných vlasů zpátky pod šátek, vyždímala hadr, opřela se o smeták a tázavě se na něj podívala.
“Já... jsem mrtvý. Já to vím. Teď by tu měl být někde bůh, ďábel, nebo kdokoli, kde sečte a zváží můj život. Já...” klesl před ní na kolena a trhaně se rozplakal.
Soucitně potřásla hlavou, opatrně ho obešla a pokračovala v umývání podlahy.

To takhle jednou Trautenberk vyhnal Hajného do lesa, aby zastřelil divočáka. Kuba s hajným táhnou kance a Trautenberk jim nadává, když vtom se zablýskne a před nimi stojí Krakonoš.

„Tak ty mi Trautenberku budeš zabíjet kance?!“
„Sousede drahý,“ rozklepal se Trautenberk, „toho jsme koupili na jarmarku.“
„Lžeš a navíc kradeš! Za trest si ho odneseš domů sám.“
„Ale sám ho neunesu!“
„Ten tvůj břich váží nejmíň metrák, takže půlmetrákového kance uneseš. A hajnej, Kuba a Anče dostanou každý čtvrt zabíjačky!“

Tak se Trautenberk trmácel s kancem sám a ještě na něj moc masa nezbylo. Inu, lakomý více tratí než ulakotí.

Undergroundový klub byl nezvykle plný. Audiovizuální projekt nalákal mnoho příznivců elektronické alternativní hudby. Většina lidí tančila, ale skupinka v rohu salónku se spíš věnovala vzájemné konverzaci.

"A Pak udělají společný sraz?"
"Jop."
"A odkud je vlastně zná?"
"Z té skupiny co psala o Harrim Potterovy."
Tísnivé ticho okolo stolu na chvíli přehlušilo i hudbu.
"No... ale i tak to zní zajímavě."
"Když myslíš."
"Měl bych se na to Vlaďky zeptat."
"OK, zeptej se."

Zeptal jsem se.
Díky tomu jsem napsal 30 drabblů, získal víc jak 180 kachniček a mnoho jich také rozdal. Bylo to fajn. A těším se na pokračování.

Když bude lítat s půltunovým dělem po ulicích – zaprvé by o žádném lítání nemohla být řeč, zadruhé by se k žádným institucím, proti kterým by měl bojovat, nedostal ani omylem, zatřetí… připadal by si jako trotl.
Musí to spočítat znovu, využít nejnovější materiály k odlehčení…
„Sakra,“ zoufal si Dr. Horrible, „kolik jsem měl těch ponožek?“
Dveře prádelny se otevřely a vešla Rudovláska.
Dr. Horrible zahuhlal „ahoj“ a chabě zamával černou fuseklí, zrovna když se Rudovláska odvrátila a postavila koš s prádlem opodál na zem.
Dr. Horrible začal zvažovat, jestli by neměl zkusit vymyslet nějaký překladač pro nenucenou konverzaci s dívkami.

Devět hodin, nespočetně kontrakcí, postupně dvě směny doktorů, jedna matka, jeden otec a jeden malý Jakub - 3.5 kg, 52 cm.

Otec, pyšný, jako by ho vyrobil celého sám, už stojí před porodnicí s ostatními novopečenými otci, trošku se chvástá, zapálil si cigaretu i když už přeci nekouří.

Matka, unavená jako nikdy, a přeci tak nabitá. Kolotoč už přestal, už má chvilku sama pro sebe. Přemýšlí, co se z Jakuba stane. Fotbalista? Knihomol? Malíř? A je to ještě přemýšlení? Není to už sen?

A malý Jakub, celý rudý a svraštělý, a přitom je to to nejkrásnější miminko na světě. Klidně spí.

Byl kupcem v Lyonu. Měl rodinu a získal značný majetek.
Časem však začal přemýšlet, o tom, co v životě vykonal a čím byl užitečný. Co ho čeká, až předstoupí před věčnou spravedlnost a jeho činy budou zváženy.
Až dospěl k rozhodnutí.
Vzdal se svého bohatství. Něco nechal pro manželku a dcery. Všechno ostatní rozdal nuzákům a vydal se na pouť.
Hlásal lidem, aby žili prostě a zbožně jako praví křesťané. Mnoho lidí v jeho kraji, Savojsku a Lombardii následovalo jeho příkladu.
Církev nové učení nepřijala, jeho následovníky prohlásila za kacíře. Přesto přežívali po staletí alespoň v ústraní.
Snad zemřel spokojen.