DMD č. 3. pro 3. 4. 2015. Téma: Proměnná

"Sme v úúúplný prdeli." prohlásil zcela odevzdaně Jorges do ticha nad holografickou projekcí vesmíru kolem.
Nepoznávali ani jedno souhvězdí a malý droid pod stolem se jim pískáním snažil potvrdit, že jsou v jiné části galaxie. Jiné galaxie. Probrali se na konci experimentálního hybernačního letu a teď toho litovali.
"Normálně jsem zadal všechna potřebná data. Stačí jedna konstanta a zbytek se spočítá sám." koktal zmateně obtloustlý republikový inženýr.
"Jako třeba?" dotíral Jorges.
"Jako třeba vzdálenost Eritei od Slunce."
Bylo ticho.
"Planeta má ke hvězdě konstantní vzdálenost?" ozval se druhý inženýr naproti stolu.
Zase ticho.
"Ty seš přece debil." dodal nakonec Jorges.

Na Erikovo polední muzicírování u Mandaly už byli všichni zvyklí. Ale tentokrát znělo jinak.
Mistr Ayre vyhlédl z okna.
Zdánlivě se nedělo nic neobvyklého. Jenom v Mandale vyrostlo pět jasně prokreslených stromů Ohně.
A Erikova flétna zněla jako trubka.
Ayre sešel dolů. „Nepřestávej. Hraj dál,“ volal už od kraje nádvoří. A vyvolal v Mandale na dálku Vodu.
Zvuk trubky se proměnil na hlas vodních varhan.
Ayre vyvolal Vzduch.
A flétna rázem zněla jako dudy.
Ayre ohromeně dosedl na obrubu Mandaly. „Hraj dál,“ zašeptal a vyvolal Prázdnotu.
V Mandale poslušně vyrostlo pět holých stromů.
Erikově flétně se vrátil její pravý hlas.

Propočty vycházely dokonale. Pouhých patnáct minut po přistání už čelili na pahorku dubnovým větrům. Od metropole je dělil sráz a pod ním se jako tlustý had plazila řeka. Celá scenérie vypadala mírumilovně.
„Připomínám,“ řekl xenobiolog, „že se jedná o PŘÁTELSKOU návštěvu. Terrani jsou tvorové jako my.“ Srst na krku se mu zježila, čímž prozradil jisté pochybnosti.
Ale Kapitán byl ksdhfgir činu.
„Co je támhleto?“ ukázal.
„To prstencovité kolo? Zřejmě trenažér. Pojdme ho prozkou…“
BOING!
„Tumáte, hajzlové hnusný! Jirko, pocem! Ty potkani už lezou z tý pitomý Vltavy až do vinice!“
Zahradník zhnuseně otřel okraj rýče. Jediné proměnné, se kterou nepočítali.

„Dobrý večer. Jmenuji se Anton. Mohl bych zůstat s vámi?“
„Pojďte dál. Chcete polívku? Ráno jsme chytili myš.“ Katia nesla nejhůř, když se něco pokazilo. Stejně tak se ale uměla radovat z maličkostí.
„Teď ne, děkuji. Ale rád bych se posadil.“
Aricu rozhovor vytáhl z postele. Na rameni měla čerstvou ránu; zase se nás pokusili vykrást.
„Co jste dělal před válkou?“
„Přednášel jsem matematiku. Ale z univerzity jsou trosky.“
Odmlčel se. Nikdo jej nepřerušil.
„Jedna studentka mi vyčetla, že mám tendenci zacházet se životem jako s rovnicí – nezávisle proměnné pro příčiny a tak dále. S touhle proměnnou jsem ale nepočítal.“

Alžběta byla konstantou jeho života mnoho spokojených let.
Jenže pak před ním kolegové začali mluvit o důchodu a v něm se něco zlomilo. On přece nebyl na odpis! Je chlap. Doktor. Dobrej. Žádnej důchodce!
Lákalo ho oboje. Afrika s Lékaři bez hranic byla výzva. A ta zrzka... asi taky.
Nikdy to neřekl, ale věděl, že Alžběta ví. Ujel.
Chvíli to byla euforie, šílená práce, adrenalin. Pak rostla únava i bezmoc.
Zjistil, že potřebuje svoji konstantu!
Ale z ní byla najednou proměnná. Zvláštní, neprobádaná.
Drak a plameny byly jen část té změny.
Výzva.
Být si tak jistý, že na ni má!

Prachovka poletuje po nábytku sem a tam. Na svátky má být čisto.
Naučené pohyby dovolují myšlenkám zatoulat se na procházku. Vzpomínky se řadí za sebou v barevném defilé.
Na mámu, jak upekla beránka, do očí lentilky a na krk mašli.
Na tátu, když nás pomlázkou lehce plácl. Holky se přece nebijí.
Na babičku. Na její zavařovačky s barvou na vajíčka a plátýnko od sádla, aby se pak krásně leskla.
Miluji tyhle vzpomínky, mé kamínky do mozaiky rovnice život. Opakuji drobné konstanty naučených zvyků, aby mé děti jednou věděly.
Aby měly kde hledat pevnou půdu v zmateném bytí neustálých proměnných života.

Hagrid seděl ve sborovně, hlavu v dlaních.
„Klofan je přece mírnej jako ovečka. Ten by nikomu nikdá neublížil. Teda, dyž se k němu umíte správně chovat, že jo. A řikal sem si, že dyž děcka přídou k vohradě, budou překvapený a budou zticha. A já jim to šecko řádně vysvětlim. Jak se maj k hipogryfovi chovat, jak ho pozdravit a tak.
No, a prvního že vyberu Harryho. Ten má k zvířatům ten správnej cajk. Všici vostatní to potom jenom zvopakujou. Dyť se nemohlo nic zlýho stát!“
Severus Snape zvedl oči od časopisu.
„Omyl kolego. Žádná konstanta, příliš proměnných, očekávatelný výsledek.“

Vždycky měl rád v životě pravidelný rytmus. Přes určité nesporně pobertovské části své povahy měl ve skříni přesně vyrovnané kopečky černých, šedých a hnědých ponožek, zimní oblečení v létě pečlivě uložené a hrneček vždy ve stejném koutě skříňky nad dřezem. Kdyby nebyl kouzelník, určitě by se věnoval matematice. Měl rád její exaktnost – věty, důkazy, konstanty. Rád nacházel věci tam, kde je nechal, stejné, logické.
Pak do jeho poklidného života vpadla nepředvídatelná vichřice a on našel v hromádce černých ponožek jednu pruhovanou růžovou.
Nechal ji tam a pak každé ráno chodil pro ponožky s úsměvem.
Proměnné koneckonců k matematice patří taky.

Rodney o Rodovi nemluvil. Nikdy. Ani náhodou. Neměl sebemenší touhu připomínat komukoli jeho existenci. Možná že všichni předstírali spokojenost s Rodnyho verzí Mereditha McKaye, ale rozhodně nebyl důvod dávat jim záminku k tomu, aby začali přemýšlet o jistých… jistých změnách.
Po pěti letech, čtyřech rozmontovaných antických zařízeních, třech impaktovaných článcích a dvou velice ponižujících diskusích s Radkem se mu podařilo identifikovat jednu konkrétní proměnnou, ze které pocházely všechny odlišnosti Rodova vesmíru.
Ne že by to nějak extra pomohlo.
Vážně neměl ponětí, jak mohla mít na jeho povahu tak výrazný vliv skutečnost, že v Rodově vesmíru použil Schrödinger místo kočky psa.

Znovu se zadívala do sešitu. Už jen z té přemíry číslic a písmenek se jí zatočila hlava. Rose vždycky věděla, co s nimi dělat. Soustavy rovnic, i rovnice samotné. Proměnné tam a proměnné tady. Bylo potřeba je všechny zlikvidovat.
Její pohled těkal po papíře, ale mysl byla jinde. Y je jako Rose. To totiž zmizelo první. A X zůstalo opuštěné. Obklopovaly ho jen ty cizí a nepřátelské číslice.
Sešit proletěl pokojem, až narazil do zdi.
Stejně nikdy nepřijde na to, jakou má X skutečně hodnotu, tak proč se vůbec snažit?!
Rose už měla Claire. Pro Vanessu už tu nebylo místo.