DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

Connor neznal své hranice. Neznal je on ani nikdo jiný. Měl něco, čemu říkám Jackie Chanův syndrom – byl schopný kdykoliv a za jakýchkoliv okolností riskovat svůj vlastní život pro dobro věci. Vy to nazývejte jak chcete – odvahou, vírou v risk nebo čirým bláznovstvím.
Než vystřelil, věděl, že má sotva deset sekund na to vyskočit, než celá loď vybuchne.
V té chvíli, kdy se zpomalil čas, letěl vzduchem asasín. Snášel se na palubu vedlejší lodi jako kapka deště v závoji černého ohnivého kouře.
Dopadl do kotoulu.
„Ty bláznivej parchante,“ ušklíbl se Robert Faulkner.
Connor se v duchu pousmál. Možná i navenek.

Větvičky ho šlehaly do tváře, očí a nohou. Cítil, že mu dochází dech. Ne že by na to měl čas, ale litoval svých chyb.
Před medvědem se neutíká. Prý si má člověk lehnout na zem, a předstírat, že je mrtvý, ale to spíš jen proto, aby si zvykl, jak na tom za chvíli bude.
Zadoufal, že získává náskok.
A pak neměl pod nohama nic než prázdno.
Jeho tlupa se v tomto kraji moc nezdrží. Přijdou ale jiní, a po nich ještě jiní, a nakonec vznikne nedaleko místa jeho skonu vesnice, která ponese jméno Hranice.
Na něj si už nikdo nevzpomene.

Aristoteles neuměl plavat. Přesto dovolil cizímu chlapci, aby ho to naučil a začali spolu pravidelně chodit do bazénu.
Aristoteles neměl kamarády. Ale z toho cizího chlapce se stal Dante a nikdo mu nebyl bližší.
Aristoteles nebyl hrdina. Skončil však před auto a zabránil tak smrti svého nejlepšího kamaráda.
Aristotelovi se nelíbili kluci, ale stejně bylo na Dantovi něco vzrušujícího, něco co nemohl nechat být.
Aristotela nikdy nenapadlo, že by byl gay, ale přesto se zamiloval do chlapce. A kdo by se bál milovat Danta?
Dante ho neustále vyzýval k překračováním hranic a objevování nových cest. Za nic by to nevyměnil.

Historický okamžik nastával.
Kosmická loď přistávala na Marsu. Posádka už byla připravena.
Na Zemi rostlo napětí, snad všichni lidé napjatě sledovali obrazovky. Další hranice lidského poznání měla být překonána.
Přistání proběhlo úspěšně.
A už to tu bylo, první člen posádky se chystal vystoupit. Otevřel dveře, aby jako první člověk stanul na Rudé planetě -
- a venku spatřil několik zelených mužíčků s velikýma očima, kteří se šklebili od ucha k uchu.
První z nich spustil skřehotavým hlasem:
„Vítejte u nás! Přiletěli jste právě včas. Alza uvádí na trh nové modely laptopů a tabletů za velmi výhodné ceny! Tak neváhejte a nakupujte, pozemšťané!“

Dobrodružství. Touha dostihnout obzor. A bojovnost. Tyhle věci máme v rodině.
Už můj děd se nespokojil s tím, že bude jen farmář. Dokonce se kvůli tomu nepohodl se sousedem a ten tuhle debatu už nerozchodil. Poté musel děda i rodinou z Norska odejít na západ, na Island.
Ale i můj táta musel nakonec kvůli zabití (jak jinak) pár neřádů odejít pryč. Zamířil zrovna tak na západ do neznámých vod. A objevil zde novou zem, jenž nazval Groenland.
Jsem Lief Eriksson a stejně jako můj otec a jeho otec, i já se plavím na západ do neznámých vod, k neznámým břehům.

Ne že bych objevila své hranice. Protože jsem si až donedávna myslela, že nějaké existují. Žila jsem v domnění, že má tvorba je extrémně omezená, byla jsem přesvědčená o tom, že mám příliš utaženou uzdečku a můj mozek nedokáže generovat originalitu.
V této soutěži se nemusím starat o nápady. Prakticky jsem se jen snažila přijít na to, jestli se všechna témata vecpou do mých hranic. A po několika dnech jsem zjistila, že nemám žádné omezení.
Dospěla jsem k názoru, že má tvorba v nynější době nezná hranic. Dokážu zpracovat prakticky cokoliv, i když to není příliš povedené. Ale dokážu to.

Konečně byli v Bradavicích i jejich nejmladší, což byl dobrý důvod k oslavě. Čtveřice seděla v obývacím pokoji a popíjela whisky.
„Na plný pracovní úvazek!" pronesla přípitek Ginny.
„Někteří z nás dávno pracují na dva plné úvazky," připomněla jí Hermiona.
Ron s Harrym si vyměnili pobavené pohledy.
Zábavu přerušila až sova klepající zobákem na okno.
Ginny hned tlumočila dceřino nadšení: „Prý spí v Nebelvírské věži vedle Clary Woodové. A přejedla se pudinku. Jak si vede Hugo?"
Ron byl bledý a beze slova podal sestře dopis.
Ta se zmohla jen na výkřik: „ZMIJOZEL?!"
U rodu Weasleyových byl asi čas na změnu.

nedaleko státní hranice, podzim 1950
Opatrně klopýtají mezi stíny nočního lesa. Spěch je žene, těžce oddechují. Kmeny stromů skřípají v sílícím větru. Každé křupnutí větvičky pod nohama přesto zní hlasitě jako výstřel.
Náhle, jakoby z ničeho, zhmotní se před nimi tmavá silueta. Pohraničník. Srdce vynechá několik úderů. Ostré "Halt!" zní jako rajská hudba.
Celníci ho předali americké vojenské kontrarozvědce. V kamnech útulně praská oheň, z rádia hraje jazz, americký důstojník nabízí kubánské doutníky a švýcarskou čokoládu. Ptá se na poměry v republice, na případné kontakty ochotné ke spolupráci.
Venouš ochotně vypovídá. Pak si všimne, že důstojník používá český psací stroj.

Celé hodiny se modlil, aby mu Bůh seslal znamení.
Doufal. Obával se. Tápal.
Nezabiješ! pravil Hospodin zástupů, jehož slova jsou jako kov znějící a kámen pukající.
Je však také psáno: Poženete své nepřátele, takže padnou před vámi mečem! blouznil zaníceně, bije se pevně sevřenou pěstí v prsa.
- Ano, Johne Feltone, mečem - nikoli dýkou ukrytou v záňadří -
„Ach, Bože, pomoz mi,“ sténal ve chvílích mučivých pochybností, stravujících jeho duši jako plameny samotného pekla. „Jak odlišit hranici mezi oddaností Tobě a mrzkým zločinem?“
- To rozhodnutí náleží pouze tobě, Johne Feltone -
Nakonec si vybral.
S vědomím, že některé hranice lze překročit pouze jednou…
***

A proč bys nemohla dělat ten poslech? Tak si dej ten tvůj přístroj k rádiu!
No tak řekneme, aby mluvil víc nahlas, pak budeš bez problémů rozumět, ne?
A proč s náma nechceš do té hospody jít? Ty se jenom vymlouváš! A vůbec, mi ti
zopakujeme, co se říkalo...
Proč se musím pořád opakovat! Je to otravný!
Jsi hluchá, nebo co?
Jste pěkně neslušná, takhle mi neodpovědět na pozdrav! Kam ta dnešní generace spěje!
A ty jako neumíš odezírat? Dyť je to lehký!
Mluvíš moc hezky, nevěřím ti, že neslyšíš!
Nevidí moje hranice. Nechápou je, neznají je. Nezajímá je to.