DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2015.

Příštích pár dnů Tom studoval historii Páté provincie. Nechtěl, ale Danovi na tom nějak záleželo...Jenže musel chodit do školy.
"Bitva v Mlhavém údolí je posledním z řady bojů o následnictví." poučoval Dana, když přišel víkend. "Skončila právě se ztrátou koruny."
"Proč?"
"Zbylé provincie neuznají vládcem nikoho, kdo nenosí stejnou korunu. A tak musel král Borghen jít zpátky odkuď přišel, bez svých čtyř tisíc mužů, kterých tam zahynulo, a čekat, až se koruna najde."
"Chceš říct, že jestli korunu najdeme, staneme se králi??"
"To je právě to blbý." povzdechl si Tom nešťastně. "Jenom lidi z Páté...My jsme ze Čtvrté..."

Byla nebyla malá zombička. Jednoho dne jí maminka poslala za babičkou s košíčkem čerstvých mozků.
Zombička poslechla a šla. Jenomže to byla zlobivá zombička, a tak se neplížila ve stínech, ale klidně si vykračovala po asfaltové cestičce. A co se nestalo, potkala běžce.
„Ahoj zombičko, co tu děláš?“ zeptal se.
„Nesu babičce čerstvé mozky.“
„A kde bydlí babička?“
„Ve stoce za sídlištěm.“
„Aha,“ řekl běžec a zase odběhl. Jenomže byl to zlý běžec. Běžel si pro baseballovou pálku, kterou chtěl babičce urazit hlavu!
Ale babička se nedala a běžce sežrala. A čerstvé mozky si pak se zombičkou daly jako zákusek.

Slunce nesměle polechtalo ranní oblohu, když Girard zaklepal na dveře velitele přístavu.
„Girarde, to jste vy,“ pronesl velitel ledově, jakmile vstoupil. Výhrůžně poklepával prsty o leštěné dřevo. Oranžové paprsky kreslily na desce stolu mihotavé obrazce.
„Pane, přinesl jsem vám žádost o propuštění ze služby.“ Položil listinu na stůl. „Zde jsou mé důvody.“ Podal veliteli zapečetěnou obálku. Raději odejde dobrovolně než z donucení. Vrátí se domů, kde ho čeká žena a děti. Jistě pořádně vyrostly za ty bezmála dva roky, co je neviděl.
„Je vám jasné, že v tom případě, přijdete o svůj podíl ze Stelly.“
„Jsem s tím srozuměn, pane.“

“Šéfe, tohle bude hit!”
“Umí to všechno. Od odhánění psů po všestrannou diagnózu mechanických i biologických objektů.”
“Navíc se dá použít jako baterka nebo univerzální ovladač.”
“Tahle krátká tyčka je multifunkční nástroj nahrazující zastaralou bedýnku s nářadím!”
“A pokud ji budeme prodávat v elegantní modré dřevěné krabičce...”
“Tohle prostě bude trefa!”
“Podívej Horste, nebereš si s tímhle,” šéf si tu tyčku se svítícím koncem pečlivě prohlédl, “udělátkem, až moc velké sousto? Tomuhle neuvěří ani diváci teleshoppingu.”
Horst schlípl.
“Neber si to tak,” uklidňoval ho nadřízený, “začneš s něčím menším. Třeba tady, mixér tak silný, že rozdrtí na prášek i beton!”

Přeběhnout po stěně, odrazit se, chytit se a zhoupnout. Přeskákat mezi několika sloupy. Přistát. Jo, to sakra půjde, pomyslel si. Tenhle perský parkour byla pro něj hračička.
Vyběhl, odrazil se, chytil a zhoupl. Skočil na sloup, na druhý, na tře- špatný směr. Do prdele! pomyslel si při svém pádu.
Ještě že uměl vracet čas.
Tak znova.
Vyšlo to.
Na konci se stejně musel vrátit na začátek. A těch čtyři tisíce minut si pamatoval sám. Možná proto se lidi nikdy nepoučili a s pískem si hráli pořád.
Na tyhle hovadiny jsem už fakt starej, pomyslel si, když se ty písky vrátili.

" Auuu!"
" Čo je?"
" Spadol som."
" ... aha."
" Si si istá, že máš zápalky v pivnici?"
" Hej. Teda, dúfam. Baterku som nevidela od vlaňajšej stanovačky a zapaľovač som včera stratila..."
" Ja sa bojím."
" Ale veď si chlap."
" No a čo. Ja sa bojím. Hľadaj rýchlo."
" Veď mi pomôž, pôjde to rýchlejšie."
" Aaaaa!"
" No čo je zas?!"
" Zamotal som sa do pavučiny! Aaa, ježišikriste, teraz ma zožerie pavúk a zostaneš tu naveky uväznená s mojím mŕtvym telom!"
" Nevrešti, myslím, že som práve našla zápalky."
" Kim, ja sa bojím."
" Sklapni, Johnny."
Keď Kim škrtla zápalkou, pivnicu osvetlil blesk prichádzajúci z vonka. Búrka práve začala.

Budík vyzvání v danou hodinu,
stále rozmrzele zírám na rodinu,
šourám se z kuchyně do koupelny,
na vlasy útočím s urputností šelmy.
Trocha pudru, řasenky a lesku,
nemohl by mi nikdo říci blesku,
vlasy pečlivě narovnat,
oblečením sestry odrovnat,
vyvenčit psa a hurá na cestu,
bez hádek a bez protestu.
Škola, cvičení, učení a oběd,
pak se musím umýt opět,
zalehnout do postele,
kterou pes mezitím rozedere,
druhý den ráno budík zvoní dál,
aniž by se kdokoli ptal,
pokračuji ve svém stereotypu,
ale zatím se z toho nerozsypu.
Ona šeď je trochu příšera,
ale můžu říci – zítřek jsem prožila včera.

Jaké to je být nemrtvý? Zpočátku zvláštní. Především přijdete o srdeční tep, který dosud udával přirozený rytmus vašeho organismu. Přestanete být unavení, hladoví. Lidé se vás bojí, i přes všechny ty krásné brožury a spoty z vás mají strach. Tak se snažíte zapadnout: nosíte mejkap, kontaktní čočky, naoko jíte, sem tam snaživě zívnete. Na chvíli dokonce sami uvěříte tomu, že žijete. Možná jsem jen pozér, přemýšlíte (v noci, namísto spánku). Možná, kdybych se trochu snažil, začal bych i dýchat, obnovil srdeční puls…
„Hej, zombíku!“
„Mozkyyy, mozkyyy!“
„Můžu si na tebe zastřílet? Stejně neumřeš!“
Stejně neumřu. Stejně se nikdy znovu nenadechnu.

„Alžběto! Ty a whisky? Neříkalas, že nepiješ?“
„Potřebovala jsem se... otupit?“
„Že tys zase koukala na zprávy!“
„Brandy, mě z toho všeho jímá beznaděj. Svět se zbláznil, jakoby nic normálního neplatilo. Vraždu klidně nazvou popravou a z vrahů jsou extrémisti. Když ty svoje extrémní hrátky natočej na video, tak jim to jiný debilové ještě vysílají po celým světě. Jak můžeme s tímhle žít?“
„Hele, nelituj se. U nás se taky občas někteří draci utrhnou do anarchie. Ovšem uznávám, že pak je kolem nich takové divné ticho...“
„Brandy, co takhle ještě jednoho panáka?“
„Ne, šupinko. Pojď, radši půjdeme vyděsit sprejerskej gang!“

Byla jsen malé dítě, kterému chyběl druhý dědeček. A Vy jste byl sice "jen" soused na patře, ale já si Vás adoptovala.
Kdykoliv jsme si povídali o nejnovějších zprávách a hrůzách ve světě, tak jste jen odpověděl, že ci přijde v dalších dnech už jste dávno zažil. Nic horšího už být nemůže. A já Vám věřila. Vždyť jste prošel třemi koncentračními tábory a stejně jste vyšel nezlomený a věřící v dobro.
A teď tu najednou nejste. Ano, bylo Vám devadesát, ale stejně to není fér. A hrozně to bolí! Moc mi bude chybět Váš úsměv. Sbohem pane Dobromysle, sbohem dědečku.