Maková panenka

„Vykašlu se na to, opravdu vykašlu!“ soptila. „Jedna mu vaří, pere, žehlí, cylindr napařuje, boty leští... A on? Nevděčník nevděčná!“ Přešla několik kroků sem a tam. „Pořád jenom někde poletuje. A prý: odpust, panenko, zdržel jsem se. Odpust, panenko, to ten či ten kumpán kdovíodkud mne svedl... A já husa hloupá mu to vždycky sežrala. A ještě ho litovala. Obkládečky na čelíčko dávala, aby hlavinka nebolinkala. Prdlajz! Ať se neopovažuje strčit sem už ani nos, záletník jeden! Že já hlupačka jsem si raději toho štramáka Ibrahima nevzala!“ Maková panenka si sbalila uzlík a na louce ji už nikdy nikdo neviděl.

"Tak to slyším prvně," zakroutila Alča nevěřícně hlavou.
"Se s tím zrovna nechlubím," protočila Hanka oči. Zoufale hleděla na červenou deku, na které ležel talíř s obloženými chleby, miska brambůrků a dokonce i flaška borůvkového vína.
"Pavouky bych chápala," řekla Alča.
"Já za to nemůžu," zaprotestovala Hanka. "Mají divný oči a lepkavý nožičky. A ty jejich sosáky jsou nejhorší, brrr," dodala a oklepala se, jak jí přeběhl mráz po zádech.
___________________________________

"Tak to bych se na to podíval," řekl Emanuel, když to zaslechl.
Rozhodl se, že té Hance přistane na rameni a představí se. Pak už se motýlů určitě bát nebude.

Nervózně si dlaní uhladila sukni.
„Děkuju za pozvání. Přinesla jsem k večeři lahvinku,“ nejistě se usmála.
Jeho rodiče se po sobě pokradmu podívali.
„Děkujeme,“ řekl překotně tatínek.
„To je od vás hezké,“ dodala maminka.
Po celý večer kvetoucí zdvořilostní komunikací však láhev zůstala nedotčená. Nevěděla, co si o tom myslet.

„Něco jsem zkazila?“ měla cestou domů na krajíčku.
„Ale to ne, to vůbec ne,“ řekl rozpačitě.
„Tak o co jde? Radila jsem se v obchodě a říkali, že je to výborná odrůda...“
„Naši na to nejsou zvyklí, tohle nepijou, víš... nemáme na nektar vybavení. Táta nejradši plzeň,“ objal ji Emanuel.

"Já to dělat nebudu! Budu všem pro smích!"
"Nikdo tě nepozná a navíc je to tvoje povinnost, když se na to tvoje sestra vybodla."
"Ani mi ji nepřipomínej. Napřed si podepíše tu smlouvu, ani si nepřečte, jak vysoká pokuta nás čeká, když se to nenatočí a pak si klidně uteče s tou... princeznou na hrášku!"
"Teď už spíš na máčku."
"Hahaha. Podívej se na mě. Vypadám jak debil."
"Myslíš, že já mám radost z toho příšerného cylindru, co mi kostymérka vybrala? Ta ženská nemá vkus. Ale náhodou..." Motýl Emanuel se přitulí k Makovému panáčkovi.
"...Ta červená sukýnka ti strašně sekne!"

Stará makovice spala a lehce se kývala ze strany na stranu. Kolébaly ji klidné tóny a nikde nebyl nikdo kdo by ji rušil z jejího spánku kvůli nějakým potížím. Obyvatelé paloučku měli klidný den a Maková panenka s motýlem Emanuelem tančili svůj taneček, aniž by se vyskytl někdo kdo by jim ho chtěl překazit. Ostatní se dívali, hráli hudby či se tu a tam přidali také se tančit.
Tu se mysl staré Makovice dostala na povrch, pomalu a klidně. Otevřela rozespale oči a viděla jak se všichni poklidně baví, nebezpečí nehrozí. Usmála se, zavřela oči a nechala se kolébat dál.

„Kde to jsme?“ zeptala se Geneviéve.
Sloun se rozhlédla. „Nevím,“ řekla po chvíli. „Nejspíš jsme se…“
„Ztratily!“ vykřikla Geneviéve a rozbrečela se.
„Geneviéve,“ pokárala ji Sloun, „nebreč už zase!“
Geneviéve přestala brečet a zeptala se: „Ale čeho se najíme, kde přenocujeme?“
„Hmm,“ Sloun se rozhlédla. „Hele, támhle je makovice.“
Dívky se najedly zrnek z makovice a položily se na mech. Po makových zrnkách hned usnuly.
Večer přišla na louku Maková panenka pro svoji makovici.
„Kde je?“ zeptala se v duchu.
Pak si všimla spících dívek a hned to pochopila. „Ony mi ji vyjedly! To se nedivím, že spí jak zabité.“

Na polích rozkvetly makové panenky,
motýli toužili zvedat jim sukénky.
Objevil se licoměrník, co počestné znesvětí,
naslibuje modré z nebe a pošlape okvětí.
Emanuel našel jednu obzvlášť cudnou krásku,
vsadil se, že to měsíce dá jí poznat lásku.
Na konci té epizody zábrany šly stranou,
máky rudnou od té doby nad zvlčilou pannou.
Pomsta ovšem byla sladká, chcete slyšet více?
stačil k tomu jeden odvar z čerstvé makovice.
Místo teček kosočtverce, z ostudy měl šos,
chvíli musel strkat hlavu do písku jak pštros.
Poskvrnění dávno smyto, vlčí máky rudnou dál,
tenhle příběh, na mou duši, na housle mi cvrček hrál.

Viděla, jak kopou na zemi do něčeho, co byl ještě před chvílí Em a zatmělo se jí před očima. Její svalnaté ruce se proměnily ve dva ocelové buchary, z hrdla se ozval řev bizona v říji.
Její upravené nehty trhaly kůži i svaly a stříkající krev jí krásně ladila k její sukni do zvonu. Začala tančit a smrt hrála na pekelný flašinet…
…vytrhané očičiči…
…zlomenánáná žebra…
…ukousnutá varlatatata…
Byl konec.
Slzy došly, tak mu hladila zbytky potrhaných žlutých křídel.
Milovala ho. Celou tu dobu. I přesto, že jí po těch hormonech přestal říkat něžně moje Panenko a zůstala jen Makovice.