Večerníček

Nakupovat chodil moc rád. A úplně nejraději chodil na trh. Bylo tam takových zajímavostí, všechno si mohl důkladně prohlédnout, prozkoumat, očichat, zkrátka v trhu jeden vždycky ví, co kupuje, no né?
Rozšafně a pomalu chodil s košíkem mezi stánky a prodavači a prodavačky mu úslužně vybrané zboží do košíku hezky naskládali a ještě ho s úsměvem pohladili.
„Seš blbá? Takový pěkný jabka? Tydle mu dej, stejně prd pozná!“
„Dovolte, paní, ale na tom seznamu jasně stojí čerstvá jablka, né nahnilá, tak bych prosil ta čerstvá,“ zabručel.
Zatímco manžel křísil prodavačku ze mdlob, Maxipes Fík s čerstvými jablky spokojeně odcházel domů.

Přes Martovo pole se k nám někdo blížil, bylo slyšet udýchaný zpěv.
„Pověřen úkoly,
ženu si to po poli.“
Á, věčně nestíhající brouk Kvapník, císařský posel. Snad nese zprávu o propuštění mých nevinných synů, pomyslel jsem si.
„Vy jste Titus Čmelánikus? Otec Čmeldy a Brumdy, obviněných z úkladného zabití císařova bratra v masožravé rostlině? Tohle vám mám předat,“ strčil mi do ruky zkrvavený pytel a odchvátal.
A v tom pytli... jejich... jejich sosáčky. Moji ubozí chlapci! Jak jen císař mohl?! Copak neví, že čmeláci jsou chránění? Já... já... já přemůžu svou válečnickou náturu a pošlu na něj ten Zelený mír!

Pořad pro dospělé, Večerňajs nikdy moc neslavil úspěch. Až to vypadalo, že ho vyřadí z programu. To se ale nelíbilo jeho účinkujícím.
Ovlivnilo to i výplaty v takovém rázu, že Křemek a Vochomůra se museli nastěhovat k sobě, aby ušetřili.
Rákosníka ta závist na jiné sledovanější pořady tak sebrala, že z toho celý zezelenal.
Amála se přidala ke květinovým lidem, kde jí začali říkat "víla".
Bob na to hodil bobek a šel se přestěhovat do klobouku, kde našel dalšího králíka.
„Uděláme z toho pořad pro děti,” navrhl Krtek. „Děcka dycky ocení divný individua.”
A tak všichni dostali to správné ocenění.

„Lítání, lítání.“ Mumlá si a listuje obrovskou knihou. „Á, tady je to, dyť to mám i podtrhaný.“ Narovná se. Polohlasem čte, jednou rukou si ukazuje v textu, na druhé vypočítává jednotlivé body:
Čarodejnice má lítat přiměřeně vysoko, přiměřeně rychle a hlavně koukat, kde co lítá.
„To je všechno?“ Vyděsí se. „To mi ke zkoušce nemůže stačit!“ A začne přerovnávat a prohledávat všechny knížky.
…
Hluk padající hromady knih vzbudí havrana.
„Co je to tu za hrrůzu?!“ Rozhlíží se po světnici zarované knihami.
„Zítra mám zkoušku a neumím lítání.“ Vzlykne Malá čarodejnice.
„Prrosím tě, pojď se prroletět, nebo se do zítrra zblázníš!“

"Takže," řekl Bodie. "Co upálit všechny ty kacíře s exekucí?"
"To není dobrý nápad, pak by je mohli najít Dalekové," poznamenal Doktor spěšně.
"Pokud budou upálení, mohli by mít poškození pravého timuru," poznamenala Kůstka.
"To vyoperujeme," řekl Dr. House dívaje se na Margaret.
"Upálíme," pronesla zasvěceně Rudá kněžka.
"Skočím pro oheň," nabídl se nezištně Maxipes Fík.
"Mám ho pěknou zásobu ve sklepě," ozval se Aegon. "Je nádherně zelený!"
"Nebo je utopíme v rumu," nabídl se ochotně Jack Sparrow.
"Elixíry jsou dobré," přikývl spokojeně Severus.
Před tím to bylo děsivé... ale jen co se všichni spřátelili, bylo to o dost děsivější...

Stará makovice spala a lehce se kývala ze strany na stranu. Kolébaly ji klidné tóny a nikde nebyl nikdo kdo by ji rušil z jejího spánku kvůli nějakým potížím. Obyvatelé paloučku měli klidný den a Maková panenka s motýlem Emanuelem tančili svůj taneček, aniž by se vyskytl někdo kdo by jim ho chtěl překazit. Ostatní se dívali, hráli hudby či se tu a tam přidali také se tančit.
Tu se mysl staré Makovice dostala na povrch, pomalu a klidně. Otevřela rozespale oči a viděla jak se všichni poklidně baví, nebezpečí nehrozí. Usmála se, zavřela oči a nechala se kolébat dál.

„Pojďte pane, budeme si hrát!“
„A na co?“
„Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa! Jsem hrozně zvědavej, jak to tam vypadá.“
Medvídek se hbitě přetváří do koloběžky.
„Ale pane, to bych daleko nedojel.“
Medvídek se zamyslí, pak vytahne ouška do vrtulky a za chvilku z něho je letadélko.
„Kdepak pane, to je taky pomalý.“
A z letadélka je v mžiku prima tryskáč. „Ale pane, nebude to moc nebezpečný?“
„No jo, ale co teď?“
Medvídek si pohladí bříško a nafukuje se a vytahuje do čtverce krásně pruhovaného polštáře: „Pane, můžete si o cizích krajích nechat zdát!“
Dobrou noc!

Užívala si teplého odpoledne a na domluvenou schůzku nespěchala. Seděl na lavičce se skloněnou hlavou a když už byla těsně u něj, rozmáchl se a zuřivě něčím mrštil. V jezírku pár metrů před ním to šplouchlo.
„Co to bylo?“ zeptala se, když si vedle něj sedala.
„Telefon, takový ten moderní,“ odpověděl a ani se na ni nepodíval.
„Jeden z těch chytrých?“
„Spíš by se to mělo jmenovat drzý telefon. Vynadal mi za to, že ho neumím používat. Dostal jsem ho od dětí.“
„Pamatuješ si na to sluchátko, co jsme mívali, Machu?“
„Samozřejmě, Šebestová. To alespoň mluvilo slušně a nevybíjelo se.“

„Poleťte, čmeláčci, no nebojte se, poleťte za mnou! Ukážu vám kytku, z jaké jste ještě nesosali! To se pomějete!“
„Čmeldo, kde seš? Nám Pučmeloud všechen kvítkový prášek vysbírá!“
„Ale dyť jó! Se kvůli Pučmeloudovi nepřetrhnu!“
Přesto zamával křidýlky a zrychlil, takže byl u neobvyklé rostliny první.
Ta jako by do světa, kde si brouk dělá z brouka jen legraci, vůbec nepatřila. Spíš připomínala místa, kde si brouk dělá z brouka svačinu.
Čmelda do květu víc naboural než vletěl. Okvětní lístky za ním zaklaply.
„Čmeldo! Čmeldo, jsi tam!“
„Jisťé! Brumdo, tady je mrtvola. Brumdo, pomóc! Pomóc!“
A Pučmeloud se jen smál.