Druhá smuténka

Pierre se přikrčil.
„Jestlis ho odradil…“ zasyčela Annelise. „Kde takového najdu?“ Sáhla po kabátě.
Venku lilo. Nejblíž byl tréninkový hangár.
Kadeta našla pod křídlem Potezu se zlobivým podvozkem. Z obličeje v dlaních mu kapala voda.
„Kadete?“
Nic.
„Sergeji?“ zkusila.
Zvedl hlavu. „Promiňte. Musíte si myslet…“
Annelise chytila jeho – ledovou – ruku. „Neblbni, kadete. Každý máme něco.“ Vytáhla kapesník. „Usuš se. A proboha nevykej mi.“
Vzhlédl zlatavě hnědýma, hrozně mladýma očima: „Já… můj otec…“ Vzdychl. „Děkuju.“
"Chceš mi to říct?“ nabídla tiše.
Kývl.
Pierre je našel o půlnoci - Sergej spal Annelise v klíně. Přisedl si.
„Blbečku,“ zašeptala a opřela se o něj.

Mademoiselle Halévy, máte nějaké rady pro začínající piloty?
Pane Pierre, především že když se budou točit jako korouhvičky a málem jim vysadí karburátor, pozemní personál je pravděpodobně insultuje kladivem.
Nestálo by za takovou insubordinací židozednářské spiknutí?
Jak jistě víte z tisku, pane Pierre, židozednářské spiknutí stojí téměř za vším. Například svádění nevinných mladíků na scestí sodomie praktikují takřka výhradně židé!
(kašel, smích)
K tématu svádění, mademoiselle, slyšel jsem, že za vámi poslední dobou brousí kadeti?
Zde se zdržím komentáře, nebylo dosud dobroušeno.
Poslední otázka. Kdybych kadeta dostal na zácvik, je dobrým kandidátem pro svedení na scestí sodomie?
(tlumené žuchnutí, smích)

Sergej pozoroval Annelisin úsměv nad sklenicí grenadiny. Kromě jména o ní zatím věděl, že je mechanička, ale chtěla by létat. A studovat konzervatoř. A je hrozně chytrá.
Jejich ruce se pomalu přibližovaly, jeho opálená, její ušmouhaná od oleje. Napětí doteku viselo ve vzduchu.
Přerušil ho Pierre: „Kadete, připij si se mnou!“
Sergej ztuhl. „Nepiju,“ řekl – příliš – úsečně.
Pierra neodradil: „Tady pije každý! I mrtvýmu nalejeme!“
Sergej chtěl zažertovat… ale v ústech mu vyschlo, Annelise ho pozorovala a…
Krev na dubových prknech, smrad vodky a lidského zoufalství… otec leží na stole, ve sněhu bosé stopy…
Odstrčil Pierra a utekl do deště.

Kantýnou byl slyšet klavír. A piloti – kterým se Sergej od neděle vyhýbal. Zaklel a zkusil utéct. Marně.
Zvonivé „Kadete!“ nešlo přeslechnout.
Byl to on, škodolibě se křenil.
„Prý hodně víte o letové bezpečnosti!“
Sergej málem vypěnil: „Pochopil jsem. Slečna dává přednost vám. Když dovolíte…“
Kudrnatá klavíristka se rozesmála. „To bych prosila, však tady Pierra znám už nějaký pátek!“
„Neházej flintu do žita, kadete,“ zalaškoval Pierre. „To doženeš.“
Sergej je konečně porovnal – oba tmavovlasí, zahnuté nosy, rozepnuté uniformy – a seznal, že je idiot.
Pierre mu pokynul: „Slečna pije grenadinu. Ale rozmysli se,“ mrknul, až Sergej kdovíproč zrudnul. „Já jsem ten hodnější.“

Srnec křupkal po sněhu. Anna si podložila pažbu, jako na Sibiři. Jenže tehdy úlovky nosil Aljoša, o sušené maso se dělila s Romanem.
Tady první odpadl Alexej, jediným zdravým okem neudržel mušku. Za mě už loví Dobryňa s Iljou, drbal psy se smíchem.
Roman dlouho kulhavým krokem vytrvale následoval, dohlížel na ni, rozněcoval zmrzlý cit.
Annu led v nitru chránil. Od bolesti, bratrů… i syna.
Zpomaluješ mě, stačilo jedinkrát. Už nikdy nešel.
Samým přemýšlením ztratila srnce. Tiše zaklela. Pak dusot, křupnutí. Dobryňa přiběhl s psí láskou a krvavou mordou.
„Že si nedáte pokoj,“ zavrčela Anna. Pak psovi poděkovala sušeným masem.

Poručíka Poulina plískanice na ranveji nerozhazovala
„Kadeti! Když vám při vzletu vypne motor, co uděláte?“ přehlédl tucet zmoklých slepic před sebou. „Letíte dál! Přistanete někde v kukuřici! Pokud se otočíte, tak co?“ Poručík spokojeně spráskl ruce: „Smrt v plamenech, pánové!“
V neděli si Sergej užíval opušťáku a jarního větříku. Tedy - dokud do něj nenaletěla hrst not. Ty pronásledovala dívka - kudrnatá a nejkrásnější na světě.
"Tys je chytil!"
Serjoža zkusil rozpaky přetavit ve světácký úsměv: "Pilot musí být pohotový. Jinak, víte co, smrt v plamenech!"
Rozesmála se. "Tak díky, pilote!"
Čekajícího důstojníka - staršího, urostlejšího, s křídly na hrudi - uviděl až tehdy.

Vinobraní v Montminu? No jistěže pamatuju… Byli jsme tam jedinkrát, Aljoša nás musel sehnat jako jehňata.
Pořád vidím to zlaté slunce na zelené vinici, zlaté víno v opletených demižonech. Večer se tančilo na udupané hlíně pod nachovou klenbou. Anuška, pentle ve vlasech, vířila jako bystřina v Zábojových pažích.
Já netančil, tehdy jsem kulhal ještě hůř… ale pak přišla Marguerite…
Včas jsem zmlknul. Některé příběhy se nevypráví. Natož patnáctiletým synovcům.
Sergej pochopil – ale ty jeho medové oči naslouchaly. Jako Anniny, v těch pevně spletených večerech, důvěrných hovorech, které byly jenom naše.
Dokud se mnou ještě mluvila. Dokud ty oči nezakalil žal.

Celý měsíc si Záboj nedovolil myslet. Držel pohromadě domácnost, zaháněl chuť na vodku. Modlil se jen za zdraví.
Věděl, že ho pozorují. Aljoša přicházel každý pátek, Roman krátký strmý kopec kulhal obden. Oba pomáhali – ale pohledy se tázali. Zlomí se? Pije?
Záboj se neptal.
Z horeček procitla v prosinci. Opatrně ji objal, pod pachem nemoci vůně bříz. Na okamžik uvěřil – že to zvládnou, spolu.
„Neplakej, Anuško,“ zašeptal. „Zkusíme to znovu.“
Zdřevěněla. „Nikdy. Nedonutíš mě," zašeptala prázdně.
Nadechl se až ve stodole, mezi loky ze schované lahve. Na hořkém dně vzhlédl vzhůru, jako Ježíš na Golgotě. A jako on se ptal.

Stojíme nad rozsypanou ošatkou makovic, které upustila.
Uvařte z nich odvar, na bolest řekla bába, když odcházela.
Tři dospělí chlapi, jak opaření. Znám tohleto puknutí půlky světa. Když Aljošovu Colette pokopal kůň, byl také ztracený.
Až Anna tehdy, jako vždy, věděla kam dál. Jenže teď…
„Musíte vybrat - dítě, nebo matku?“ Záboj jen opuchle zamrkal, omráčený tou krutostí. S Alexejem jsme nezaváhali: „Anušku.“
Záboj sevřel pěsti... ale neodporoval.
Co by udělala ona?
„Potřebujeme vodu. A na slamníku pláče Serjoža, potřebuje utěšit," rozbil jsem ticho.
Omráčeně poslechli.
Počkal jsem, než odešli. Ve světnici čekal bílý uzlíček.
Tu nejhorší práci jsem nechal sobě.

Tenký papír se leskne, tužka po něm klouže. Sergej dojel do Marlens na půjčené motorce. Před náborovou kanceláří sedí už hodinu. V Marlens ho neznají. V Marlens mu je osmnáct.
My bojovali, abys ty válku nikdy neviděl.
Sergej vzhlédne k nebi. Prohání se tam ptáci. A brzy i on.
Otec se jenom rozesmál. Letadla si pamatuju, dobře padala… Pak si přihnul. Zase.
Maminka míchala strach s únavou. Kdyby nás Bůh chtěl vidět létat, dal nám křídla! Ale pak odešla do lesa. Zase.
Sergej odhodlaně podepíše svou falešnou osmnáctku.
Nerozumí modernímu světu. Létání je dnes mnohem bezpečnější!
A nic jim nedluží.