Svět pod hlavou

"Ke sledovačce je třeba zakusovat, Jardo."
"Sakra. Máme jen tři okurky."
Skutečně je tomu tak.
Ministr Obzina ještě vytáhne balíček sušenek a předem otevře flašku slivovice.
"Tak jdeme na to. Klíčové slovo: Honza."

Díl Případů Majora Zemana Studna se sice týkat událostí současných, byl však shledán politicky velmi nezávadným, hlavně díky zmínce o spasitelské invazi vojsk varšavské smlouvy.
Pouze věta "V dubnu, ještě tam budou" by měla být nahrazena větou "Duben, ještě tam budem".
Jiří Procházka scénář upravil a oddechl si. Záložní scénáře nebude muset rozpracovávat.
Zatím.

Sušenky byly panem ministrem shledány jako naprosto nevhodné zakusovadlo, jakmile se ráno vzpamatoval.

"Musíš jít." Zašeptal Martin a rozkašlal se, že se musel opřít o plot.
"Ne, dokážeme to spolu! Budeš v pořádku, přísahám." Naléhal Filip klečící v blátě. "Můžeš utéct."
Plachý s námahou zvedl hlavu, dlaní si zakrýval průstřel. "Já jsem mrtvej, mladej. Ty musíš odejít, rozumíš?" Slabě se pousmál a v tom dešti, se splihlými vlasy vypadal mnohem starší.
"Nenechám tě tu." Marvan prostrčil pletivem prsty, aby je mohl proplést s Martinovými.
"Necháš. Nechci umřít zbytečně." Plachý opřel o plot čelo.
"Miluju tě." Vtiskl mu na něj Marvan krátký polibek.
Nevěděl, zda mu po tvářích stekají slzy, nebo všudypřítomné kapky deště.

2017
Marvan se probudil z kómatu do svého vlastního světa, kterému za mák nerozuměl.
Pátral po těch, které navštívil v minulosti. Našel téměř všechny, kromě Plachého.
Mohl svět být jako dřív po Martinově smrti?
Kouřil méně, když postával s cigaretou, Martinova absence byla palčivější.
Postrádal důvěrnost, kterou si mohl dovolit při hovorech s ním - Plachý se zbytečně nevyptával, prostě byl u něj.
Martin ustál Filipův sarkasmus, zvládal ho oplácet.
Nic nebude jako dřív, uvědomoval si Marvan.
Na ulici do Marvana narazil nějaký muž.
"To seš slepej, mladej?"
Filip věděl, přestože neviděl jeho obličej.
"Mám snad slepeckou hůl?" Odsekl reinkarnovanému Martinovi.

"Filipe, mám pocit, že ti nedokážu věřit." Plachému v přítmí vyvolávací místnosti nebylo vidět do obličeje, ale zněl zraněně.
"Můžeš mi věřit, Martine." Odpověděl Marvan naprosto vážně, nebyl zvyklý na Plachého projevujícího city.
"Řekneš mi někdy, co jsi zač? Odkud jsi?" Zeptal se Plachý na rovinu.
Zasloužil si pravdu o Marvanovi, ale Marvan mu ji nemohl říct, nevěděl, jak.
Vypáčil z Martinových prstů fotku a pak ho vzal za ruce.
"Všechno ti jednou řeknu, slibuju." Povzbudivě stiskl Plachému dlaně.
"No dobře, mladej." Nechal se obměkčit a věnoval Marvanovi rozpačitý úsměv.
Ani jeden z nich ten rozhovor v dalších dnech nezmínil.

"Na tohle já nejsem, mladej," poraženecky přiznal Plachý po hodinách dívání z nemocničního okna.
"To zvládneš, Martine." Tišil ho Marvan, i když si tolik jistý nebyl. Možná bylo opravdu tolik aut a zvuků na Plachého trochu moc.
"Jak si najdu práci?" Zoufal Plachý.
"To zvládneš, zaplatíš si nějakou nástavbu." Vysvětloval Marvan.
"Nemám ani korunu."
"Půjčíme si na byt a nějak to zvládnem." Stiskl mu Marvan ruku.
"Obecní byty nejsou? Nebo levný podnájmy?" Plachý ničemu nerozuměl.
"Všechno si musíš zaplatit." Marvan se smutně usmál.
"Dřív to byl komunismus, teď to jsou peníze," povzdechl si Plachý a převalil se tváří ke zdi.

"Copak jsem vám to neřekl stokrát?" Špalek byl nehorázně vytočený, ale ani Plachý, ani Marvan si z toho nedělali hlavu.
"Šejbu prostě nemůžete vyslýchat!" Přecházel po místnosti.
"Šejba je předseda Národního výboru, na tyhle kruhy lidí jsme krátký. Všichni!" Vyštěkl Marvanovi do obličeje. Ten nehnul ani brvou.
"A dost, ještě jednou a případ dostane Klement. Na co čekáte? Vypadněte!" Zařval a otočil se k nim zády na důkaz, že s nimi skončil.
Jakmile se za nimi zaklaply dveře, pohlédli na sebe.
"Teď si podáme mladýho Šejbu." Rozhodl Marvan a Plachý mu hodil klíčky od auta.
"Tak na co čekáš, mladej?"