DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

Ten den byl smolný od samého rána.
Hotelový pokoj byl načichlý cigaretami. Thorne by se býval i vyspal, kdyby jeho kolegyně kvůli tomu celou noc teatrálně nevzdychala.
"Co taky čekat, v Brně," poznamenal u snídaně.
Agentka Osprey protočila oči. "Radši se o ten český humor nesnaž."
Načež přišla urgentní zpráva, že se sledovaný objekt magicky přemístil někam, kde neměli pravomoce. Povolali je zpátky do Prahy.
"Šalinou nebo po D1?" řekl Thorne.
Osprey prskla a otevřela si portál.
Nezbylo mu, než jet vlakem. Víčka se mu klížila už od Pardubic.
Další, co uslyšel, bylo už jen:
"Ústí nad Labem, hlavní nádraží."

Jarda ucítil ostrou bolest v noze. Hned poté začal vnímat i další bolestivá místa na ruce, zádech a hlavě. Pomalu otevřel oči. Sluneční paprsky ho zprvu oslepily.

Bylo jich ale méně, než čekal. Když dokázal zaostřit, uviděl kolem sebe skálu.

Byl na dně rokliny.

Začal vzpomínat, kde a proč je. Když v tom se mu zase připomenula noha. Pohled na ní odhalil zakrvácené a natržené kalhoty. Zkusil zahýbat chodidlem.

Naštetí se hýbalo jak mělo, i když ztuha. Jarda se podíval pod kalhoty, naštěstí to byla jen odřenina.

Postupně prošel zbytek těla. Vše nějak sloužilo jak mělo.

Šel hledat cestu ven.

Ráno bylo ponořené v husté mlze. Ne, ne. Zamžikal očima. Paprsky zářícího sluníčka se mu bolestivě zapíchly do tváře. Ráno bylo krásné a slunečné, ta mlha mu seděla v hlavě. Zatřásl s ní, aby mlhu vyklepal, ale to byla chyba. Rozduněla se jako zvon.
Co jsme to jenom dělali, přemýšlel. Nejdřív zelenou, potom pár fernetů a samozřejmě vše prolívali pivem. Potom šli ze zábavy přes les domů. No a kde je teď? Rozhlédl se ze svého místa v příkopu u silnice. Kolem se táhlo skalnaté údolí k nějakým baráčkům. A co se to píše támhle na ceduli? Curahuara de Carangas?

Sometimes this town feels like a purgatory, only you have no idea what you did that you were punished for. It chews you up, grinds you down, spits you out. So here I was, woken up by the familiar sound of sirens. Plenty of worse ways and places to wake up. Stripped down to your tighty-whities in an alley, staring into the barrels of a shotgun in a dark warehouse. Hanging upside down from a bridge. Been there, done that.

I'd rather wake up in one of those situation than like this.
Same time, same date, fourteenth time and counting.

Hlava mu třeštila a když otevřel oči, shledal, že je v místnosti se zamřížovaným oknem, kde postel, na níž ležel, byla jediným kusem nábytku.
Záhy se rozpomněl na pajzl, kde čekal na kontakt z kořenářského gangu, který se s mistrem snažili infiltrovat. Poslední vzpomínka byla rána do zátylku.
Vstal a zabušil na dveře. „Pusťte mě odtud!“
Otevřela se špehýrka. „Brzdi, mladej,“ řekl chlap na druhé straně. „Když benga přivezou borce ze Zorgovy díry, tak to vždycky chce aspoň dva dny.“
„Pusťte mě, jsem Jedi!“
Chlap se rozesmál. „Patnáct let dělám na záchytce, ale tohle jsem ještě neslyšel. Pořádně se prospi.“

Lioness opened her eyes and met Sarmad's gaze.
"Using magic to persuade me mine is somehow 'wrong' seems a bit hypocritical," she said firmly. "Where would *you* be without it?"
His lips curled into a half-smile.
"I know life without magic. It's what I use, not who I am. You can choose to close your eyes again and go back to your dream world... or you can finally wake up and find out what is real."
"Not all awakenings lead to reality... sometimes they only land you in a different nightmare."
He shrugged.
"Are you too scared to try it?"

Poloostrůvek nad mořem je dosti bezpečné místo.
Nastražíte vhodně hlasité překážky, aby vás příchod potenciálního nepřítele probudil, a můžete všichni spokojeně zalehnout ukolébáváni tichým šploucháním moře.
Chaluhy zpříjemňují tlačící oblázky a když se člověk zabalí do celty, je jen lehce provlhlý.
Čtyři démoni spali.
Spánek nepotřebují, ale je tak příjemný!
Šplouch. Šplouch.
Úplněk zaléval světlem krajinu.
ŠpLOucH. ŠPlouCH.
ŠPLOUCH!
Náhle nebylo jen vlhko shora, ale doslova mokro zespoda.
„Sakra!“
Nastalo vymotávání se z celt.
Divoké pohledy dokola... kdyby měl vrcholící příliv oči, posměšně by jim pohledy oplácel.
Z poloostrůvku už zůstal jen osamělý kámen. Zmenšoval se.
Motorky zmizely pod hladinou.

Quiet. Dark. Wood.
You start banging around you but there is not enough space. You can't breathe or move. Your lungs fill up with dust. Oxygen is almost gone.
And you know, you will die here. Six feet underground.
Loud noises. People, cars, kids, rain. Light. Your bed. Cosy sheets. Warm. You try to get up. But you can't. You feel exhausted and your limbs are not working. Everything is grey. And you feel dead inside.
You don't care where you'll wake up next. Scary, sad, confusing, happy. You don't care. Because you don't want to wake up at all.

Vyhřívané terárium, dostatek jídla, klid.
Po náročné cestě si Trevor v obchodě s kouzelným zvířectvem lebedil.
Jojo, to se to jinak probouzí, když nevstáváš za hromů a blesků, když se nemusíš bát, kdo tě sezobne nebo sežere, když se probereš v lektvaristické laboratoři plné sklenic v lihu naložených mrtvočichů.

Nejen dobré bydlo je však potřeba k životní spokojenosti. Sotva se Trevor trochu otřepal, začal ho trápit nedostatek inteligence kouzelnické populace. Mohl kvákat matematické řady jak o život, nikdo z nakupujících se nechytal.

Ropucha nepatří k oblíbeným mazlíčkům, malomyslněl, s takovou se odeklení nedočkám. Právě tehdy do obchodu vešel Algie Longbottom.

Jsou místa, kde nechcete spát, a jsou místa, na kterých se nechcete probudit. Merlin ví, že Sirius si užil dost z obou výše jmenovaných kategorií.
Ať už šlo o jeho tmavý, osamělý pokoj na Grimmauldově náměstí, Zapovězený les plný havěti nebo něco podobně hrozného, nic nemohlo překonat bezútěšnost Azkabanu.
Samozřejmě se snažil předstírat, že žádné z těch míst ho nepoznamenalo, ale nakonec už předstíral jenom před sebou. A když večer zavřel oči, mnohdy nezvládl ani to.
Jenže teď ho do nového dne nevítala zima, hlad ani mozkomoři, ale laskavé doteky a šálek kakaa. V takových chvílích stálo za to žít.

Když jsem je uviděl stát s Ondrou u branky, málem mi vypadl hrnek s kafem. Vypadali zvalchovaně. Holka, asi dvacetiletá, měla červené oči a její bílé tričko teď připomínalo kvalitní maskáč. Kluk zíral do země a z nosu mu kapala krev.
"Helejte, my mysleli, že se tam může stanovat, žejo," spustil rozpačitě.
"Jo?" řekl Ondra. "A tý cedule Pozor, pastviny, jste si všimli taky?"
"Ráno," řekla holka. "Jenže to už tam ty ovce lítaly jako jeblý!"
"Jedna mě kopla do oka."
Položil jsem hrnek. Opatrně.
"Vemte místo. Přinesu lékárničku."
"Pomůžu ti."
Nějakým zázrakem jsme se zvládli rozchechtat až v baráku.

Něco je dané: Členové Rady bydlí na Hradčanské, poskoci na Dejvické.
Něco vyplyne z okolností: Šroťák je na Náměstí Míru, šmelí se v nedodělaném Déčku.
Něco prostě všichni ví: Usneš na Zličíně, ztratíš rozum. Usteleš si na Rajské, k ránu přijde příšera. Můstek noční můry přitahuje. Na Vyšehradě se nebydlí, z povrchu prosakuje záření.
Ani Prcek s Lucií se neodváží strávit tady noc, přesto někdy nad ránem přijdou, sednou si na opuštěné nástupiště a opřou se o olověné zastínění oken. Když mají štěstí, na kratičko se jim zdá, že cítí lehký dotyk tepla, když venku vychází slunce, které nikdy neuvidí.

Již dlouho churavíš. Tvá mysl je zamlžená. Většinu času si neuvědomuješ, kde se nacházíš. Kamenné stěny, závěsy mrtvolného pachu, těžké dveře, vyvrácené z pantů. Při pohledu z okna - zkroucené stromy, černá hladina.

Každé ráno se probouzíš v měkké posteli a přeješ si, aby další den nikdy nepřišel.

A pak jednou -

Tma.

Vteřiny odtikávají hlasitě, jak kostelní zvon. Mění se v minuty, hodiny... dny.

Poslední síly ubývají. Jazyk se lepí na patro, žaludek se zkroutil do vysušeného hnízda.

Nehty ulámané, krvácející, třísky se zabodávají do pavučinovitě bílé kůže.

A proč... proč nepřestat bojovat?

"Uložili jsme ji do hrobky živou"! vzkřikne věčnost.

Sledoval jsem hodinky, jak se houpají ze strany na stranu a stále jsem si nebyl jistý. Nebylo to místo, které bych chtěl znovu navštívit, znovu zažít.

Na chvíli jsem přerušil oční kontakt s předmětem a zaostřil zpět na terapeuta. S profesionálním klidem se na mě usmál a pokýval hlavou. Nebyl jsem si jistý, zda je to povzbuzení poddat se finálnímu kroku expoziční terapie či souhlas s tím, že si to ještě snad můžu rozmyslet.

Tak jako tak, pokud tohle nezvládnu, nikdy se s tím nevyrovnám.

A tak jsem zavřel oči, abych se prubudil tam, kam jsem se nikdy nechtěl vrátit.

Nebylo ani poledne a Konstantinova pracovní morálka již vyvěsila bílý prapor. S perem v inkoustu si přehrával poslední večer, slovo od slova, pohyb po pohybu. Právě když se schylovalo k poslednímu... „Promiňte...“
„Что ты здесь...?“ popuzen vypálil svou mateřštinou a při doprovodném gestu málem zhatil několik hodin práce. Lahvičku s inkoustem zadržel na poslední chvíli.
„Přišel jsem za tetičkou.“
„V dílně,“ odvětil doufaje ve zmizení všech a všeho.
„Promiňte,“ nemizel zdvořilostní typ.
„Dílna je vpravo.“ Vetřelec se nepohnul.
„Vy jste Rus? To jste už musel sloužit v armádě...“
Musel? Málokde by se chtěl probouzet méně než v zavšivených kasárnách. „Samozřejmě.“