Paměť rozdrcená na štěrk

Alžběta cítí, že něco je špatně.
Co je to za chlapa?
Připomíná jí Járu, ale je starý.
Pláče?
Tenkrát v sadu, když četli otcův dopis. Kolébala ho jako děcko a plakali spolu. Pak ji líbal, poprvé.
Podává jí knihu. Její knihu o zemi vanilky a banánů.
Nechala za ni Járovi pod polštářem parádní brýle. Tolik mu slušely!
Stesk do ní udeří, až se zakymácí.
On ji zachytí.
Jeho vůně ji obejme. Járova vůně.
Vůně kůže, dýmu a pryskyřice. Vůně bezpečí.
Najednou i poslední klapka zapadne na své místo a Alžběta ví, že v téhle náruči je správně.
Šťastně se usměje.

Jára nakonec s Lojzovou hrou souhlasil.
Měl sice karty rozdané mizerně, ale s tím, co držel v ruce, hrál poctivě a nejlíp, jak to šlo. Lojza se nečekaně ukázal jako dobrý a férový spoluhráč. I když měl červené eso v rukávu, nakonec ho proti Járovi nikdy nepoužil. Navíc uměl hrát podle nových pravidel, dostával předem různé hlášky a provedl Járu bezpečně všemi dosavadními nástrahami.
Jen máti se s takovou hrou pořád nemůže smířit, pro ní to vždycky bude spolčování s ďáblem.

Alžběta se usměje.
Položí malého Jarouška něžně do kolíbky a jde mužským k těm kartám připravit chleba se škvarky.

Louskají v kuchyni ořechy. Hodiny odtikávají noc rozhodnutí.
"Chceš těm banditům dělat pohůnka? Starat se o to, co naloupili?" zlobí se máti. "Už napořád zůstaneš jedním z nich, nikdo ti to neodpáře."
"Mám se radši dívat, jak ty pole rychtují?"
"Zrychtují je tak jako tak." Máti se ohání louskáčkem, jako kdyby to byla palečnice.
Alžběta tiše pláče, černou Tatru už už vidí za vraty. "Co když ho vážně zavřou?"
Jára se pod stolem zlehka dotkne jejího kolene.
"Vezmi to, synku," zabafá otec z fajfky. Zůstal z něj jen stín hospodáře, kterým býval. "Vezmi to a budeme doufat."
Další skořápka praskne.

Svítá. Jeden za druhým brodí se chlapi po pás šedou mlhou. První paprsky slunce se zalesknou na čepelích kos. Do ticha začínají křičet ptáci. Je půl páté.

Sekáči v řadě postupují zeleným mořem. Tráva je křehká a plná rosy. Vlna za vlnou klesá v příboji žencům pod nohy. Je půl osmé.

Po modrém nebi se pomalu sunou bílá oblaka. Děvčata v řadě postupují loukou. Tráva je vláčná a sladce voní. Je půl páté.

Stmívá se. Seno skopené, chasa se vrací domů, žertují. Je půl jedenácté.

Usínají v bílých duchnách, vlasy jim voní prvním senem, prsty propletené. Je půl druhé ráno.

Cestou na zámeček jsem se u Vietnamce stavila pro ty slíbené banány.
Stařenka je obrací v rukou, hladí slupku.
"To je... To je banán?" vydechne skoro nábožně.
Přikývnu.
"Četla jsem o nich." Než ji stačím zastavit, ukousne špičku. "Fuj, to je hnusný!"
Ukážu, jak se banán loupe. První ukusuje po malých kousíčkách, každé sousto blaženě vychutnává. Druhý banán v ní zmizí během chvilky a už loupe třetí. Doufám, že jí nebude špatně. To by mi sestra dala!
Slupky jako předmět doličný vyhodím do koše.
Stařenka se na mě usměje:
"Hrozně ráda bych někdy ochutnala banány. Ještě nikdy jsem banány nejedla."

V masně jako obvykle nemají maso. Na veřejích přilípnutá vyhláška se seznamem neplničů dodávek, aby všem dobrým soudruhům bylo jasné, kdo může za ten nedostatek.
Výloha masny je tentokrát nezvykle plná. Kolem kašírované prasečí hlavy, už notně vyšisované sluncem, je dnes vyskládaná pyramida zhruba dvaceti masových konzerv.
Vesnický upír hoduje, zatímco naše děti hladoví, hlásá nápis vyvedený krasopisně podučitelem Morávkem.
Soused konzervy z poslední zabijačky schovával, až bude nejhůř.
Okrádat se nenecháme!
Komise je našla a zabavila.

Výloha tabáku vedle je také poloprázdná. Kromě uschlého karafiátu jen zvětšená fotografie prvního dělnického prezidenta.

Ve které výkladní skříni je ta skutečná bestie?

Nic jí nevyčetl a ona mu nic nevysvětlovala. Ale jeho oči, zklamané oči, ty na ní žalovaly. Věděla, že mu ublížila. Jako by kolem sebe chodili mlčky. Mluvili, ale to podstatné si neřekli. Přetrhli špagátek, konec se třepil a nešel navázat.

V noci nemohla spát, ležela s očima široce otevřenýma do tmy a polykala slzy.
Jednou večer nahmatala pod polštářem knihu. Překvapeně ji vzala do rukou, sama se otevřela. Ze stránek zavoněly dálky a koření. Perokresby cizokrajných rostlin a podivných zvířat, dunících vodopádů a domorodých chatrčí. V krajině banánorodé, upoutal ji popisek.

Jára ji našel spící s knihou v náručí.

Je Bílá sobota. Alžběta chystá sváteční mazance.
Bílá mouka se sype řičicí do bílé mísy s modrým rantlem.

Je Bílá sobota. Jára vykládá z vagonů pytle s cementem.
Pytel se někdy protrhne a cement se sype na ramena, za krk, na záda.

Mouka se mísí s kváskem v lepkavé těsto. Vařečka ťuká o porcelán, po čele stéká kapička potu. V těstu začínají praskat puchýře.

Járovi pot stéká do očí. Cementový prach se mísí s potem v lepkavou mazanici. Rozežírá kůži do hnisavých puchýřů.

Jára si píská a vzpomíná na Alžbětu.
Alžběta si zpívá a myslí na Lojzka.

Je Bílá sobota.

Ošetřovatelka dusá chodbou, sotva s ní držím krok. Zdravotnické pantofle hlasitě mlaskají na naleštěném linu. Taky sestra nespokojeně mlaskne.
"Neskáču zrovna kvůli tobě radostí, děvenko! S dobrovolníky jsou vždycky jenom potíže."
Pak by mohla být ráda, že já nejsem žádný dobrovolník. Jsem tu za trest, ale jestli to neví, já jí to vykládat nebudu.
"Tady," zastaví sestra před posledními dveřmi v dlouhé řadě a bez klepání je rozrazí.
Dvě lůžka, stolek, židle a pach desinfekce. Byl by to úplně obyčejný nemocniční pokoj, kdyby okno nezakrývala mříž.
U okna stojí drobná stařenka, oběma rukama svírá mříže a upřeně zírá do zahrady.

Stříhali metr. Jára na vojně, Alžběta doma. Bylo to jako obřad, po večerní modlitbě odstřihnout další kousek. Alžbětu těšilo vědomí, že ta chvíle je jejich, společná.
Na třicítce mu poslala civilní šaty. Košili s láskou prala a žehlila, jako by se s ní mazlila a představovala si, že ta pohlazení ucítí, až ji obleče.
Na dvacítce napekla linecké, které miloval.
Na desítce vybalila výbavu, která celou dobu ležela v bedýnkách v komoře. Nádobí osvobodila z novinových kabátků, vyleštila skleničky a příbory. Prádlo vybělila na slunci.
Poslední ráno do batistu povlekla peřiny.
Na nádraží čekali všichni. Alžběta, máti i holčičky.
Nepřijel.

V mlze připomínají šedé přízraky. Stojí na apelplace navlečení do starých uniforem wehrmachtu, lezavo zalézá pod límce. Třesou se chladem a nevyspáním.
Z vlhkých kabátů výrazně čpí plesnivina a pach zaschlého potu.

Podél řady prochází slovenský důstojník v ušance a kožešinovém límci.
Máš okuliare? Jsi kripel!
Kriplové, krok vzad!

Ostatní vpravo vbok, pochodem vchod, dusání bagančat a krátká přátelství se rozplývají v mlze. Na apelplace jich zůstalo jen pár. Járovi se vlhkost sráží na brýlích. Ještě netuší, že to je teď jeho největší kapitál. Jen díky brýlím právě unikl peklu uhelné šachty. S lopatou a krompáčem bude bojovat nad zemí.

Na návsi je rozruch, houf děvčátek tam pokřikuje a dovádí, Alžběta zahlédne uprostřed Járovu sedmiletou sestru Márinku. Jako obrázek z čítanky, usměje se.

Alžběta si zacloní oči proti ostrému slunci. Děti se smějí a prozpěvují nějaké rozpočítadlo. "...v rakvi veze!" dolétne kousek říkačky k Alžbětě. Márinka stojí uprostřed kruhu poskakujících dětí a tiskne si dlaně na uši. Kruh se svírá, je stále divočejší, točí se v poledním žáru rychleji, rychleji.

Alžběta se rozběhne. Rozrazí děti. Popadne uplakanou Márinku a táhne ji domů.
"Rozoráme všechny meze, kulak už se v rakvi veze!" letí za nimi.

Čítanky z Alžbětina dětství jsou přepsané.

Jára soustředěně hřebelcuje koně, na Alžbětu se ani nepodívá.
"Nevezmu si tě. Měla by sis najít jiného."
"Miluju tě," dotkne se jeho ruky, on ucukne.
Alžběta namočí houbu a otře koníkovi žuchvy. "Říkal jsi, že spolu zvládneme všechno."
Hřbílko dlouho tiše klouže po srsti. Konečně se zastaví.
"Dva roky budu pryč, Bětko. Máma se radši udře k smrti, než by statek vydala, a tebe udře taky. To chceš?"
Hledí na sebe přes koňský hřbet.
"Žena kulaka. Zkazíš si život a já tu přitom ani nebudu."
Alžběta se usměje: "Říkal jsi, že spolu zvládneme všechno!"
Vypadá v tu chvíli jako Madona.

Jára čekal v sadě pod hrušní. Lokty opřené o kolena, hlavu opřenou o lokty, myslela nejdřív, že spí. Tiše se stulila k němu do loňské trávy.
"Přišel mi dopis od táty."

Vzpomněla na ten, co dostal před rokem ve stejnou dobu. Na Větrově nasaďte brambory ze zadního sklepa. Je chladno, počkejte po Josefu. K obrázku přijde jetelina... Stokrát čtený.

Ten letošní byl jiný.
Zanechal jsem ti prokleté dědictví. Snad mi jednou odpustíš. Kdybychom se již neviděli, pamatuj na mě v dobrém. Postarej se o maminku a děti.

Pěst zprudka dopadla mezi drny: "Kurvy!"
A pak se jí v náručí rozplakal.

Alžběta to na půdě miluje už od dětství.

Seno je ještě čerstvé, sladce voní po mateřídoušce a škrábe na krku. Na hambálkách se suší svazky makovic, řebříčku a vratiče. Mezi prkny ve štítě proniká do horkého šera proud světla a v něm se tetelí zrníčka prachu. Po krokvi nekonečně pomalu stéká pryskyřičná slza. Je dusno, čas se ztišil a zpomalil. K večeru se nejspíš přižene bouřka.

Alžběta leží v seně, přimhouřenýma očima sleduje mihotavé stíny makovic a intenzivně vnímá tichou přítomnost Járy vedle sebe. Kdesi vytrvale bzučí moucha.

A potom, skoro jakoby náhodou, se její ruky zlehka dotkne jeho dlaň.