Paměť rozdrcená na štěrk

Když vane příhodný vítr, přilétají balony. Bezhlučně a zdánlivě neškodně visí nad krajinou jako stříbrné lampiony. Vojáci je sestřelují, může prý kvůli nim spadnout letadlo.
Splasklé balony rolníci nacházejí na polích. Přibližovat se k nim je zakázáno. Občas vybuchne nálož a někoho popálí, větší nebezpečí ale znamenají letáky, které balony přinášejí. Smrdí kriminálem. Stává se dokonce, že někomu leták podstrčí při domovní prohlídce. Vidíte, soudruzi?! Paktuje se s nepřítelem!
Alžběta čeká na mezi, otec jel povozem nález hlásit. Balon vypadá jako obludná medúza vyvržená na břeh. Zafouká vítr, medúza sebou zacuká a vyzvrátí několik papírů.
Jeden z nich Alžběta schová.

Jára čekal v sadě pod hrušní. Lokty opřené o kolena, hlavu opřenou o lokty, myslela nejdřív, že spí. Tiše se stulila k němu do loňské trávy.
"Přišel mi dopis od táty."
Vzpomněla na ten, co dostal před rokem ve stejnou dobu. Na Větrově nasaďte brambory ze zadního sklepa. Je chladno, počkejte po Josefu. K obrázku přijde jetelina... Stokrát čtený.
Ten letošní byl jiný.
Zanechal jsem ti prokleté dědictví. Snad mi jednou odpustíš. Kdybychom se již neviděli, pamatuj na mě v dobrém. Postarej se o maminku a děti.
Pěst zprudka dopadla mezi drny: "Kurvy!"
A pak se jí v náručí rozplakal.

Stáli proti sobě v sadu, mezi sebou raneček s mákem, co ukradla rodičům, aby měl na dodávky.
Otce mu zavřeli, v devatenácti z něj byl sedřený hospodář a hlava rodiny.
Měl bys vstoupit do družstva. Jenom se ničíš!
Věděla, že by měla mlčet, ale hráz se protrhla, úzkost, bezmoc a zlost se valily ven a nešly zastavit. Jen ta zatracená sedlácká pýcha ti brání!
Usmál se koutkem úst: to nemůžeš pochopit.
Tak mi to vysvětli! Ale nestála o vysvětlování. Jenom chtěla být pro něj důležitější než ten furiantský vzdor.
Nemohla vyhrát.
Raneček spadl do prachu a drahocenný mák se rozsypal.

Alžběta to na půdě miluje už od dětství.
Seno je ještě čerstvé, sladce voní po mateřídoušce a škrábe na krku. Na hambálkách se suší svazky makovic, řebříčku a vratiče. Mezi prkny ve štítě proniká do horkého šera proud světla a v něm se tetelí zrníčka prachu. Po krokvi nekonečně pomalu stéká pryskyřičná slza. Je dusno, čas se ztišil a zpomalil. K večeru se nejspíš přižene bouřka.
Alžběta leží v seně, přimhouřenýma očima sleduje mihotavé stíny makovic a intenzivně vnímá tichou přítomnost Járy vedle sebe. Kdesi vytrvale bzučí moucha.
A potom, skoro jakoby náhodou, se její ruky zlehka dotkne jeho dlaň.

Alžběta si nepamatuje, jak se sem dostala. Neví, proč ji tu drží, ani z čeho je obviněná. Snaží se rozpomenout - k uzoufání marně. Občas jako by koutkem oka zahlédla stín vzpomínky, ale když se po ní ohlédne, je pryč. Uvědomuje si bolestně to prázdné nic uvnitř sebe. Cosi tam bylo a teď už není.
Alžběta ví, co se jí stalo. Když nezlomí člověka násilím, mají jinou zbraň. Dokonale civilizovanou a dokonale účinnou: drogu. Drogu, která zlomí člověku vůli. Prý se jí nedá vzdorovat.
A má vedlejší účinky.
Velké výpadky paměti.
Vyrvali jí kus duše, rána krvácí úzkostí a nejde zhojit.

Začíná jaro, ale Alžběta cítí jenom chlad.
Strach, prázdnotu a hořké stýskání.
Odvrátí se od okna a opatrně se vydá ke své posteli. Bosé nohy jako by patřily někomu jinému, musí se soustředit na každý krok. Snad je to hladem. Nepamatuje si, kdy naposledy jedla.
Konečně vyčerpaně dopadne na slamník.
Naproti ní sedí na své posteli ta ženská.
"Nevíte, kdy dostaneme něco k jídlu?"
Ženská čmárá do notesu jeden kroužek vedle druhého a mlčí.
"Vy nemáte hlad?"
Konečně zvedne oči. Zlé oči zlého člověka.
"Žrádlo! Na nic jinýho nemyslíš," vyplivne.
Alžběta se schoulí jako po ráně.
Víc ptát se neodváží.

Alžběta znala Járu Kropila odjakživa. Ostatní kluci ze vsi byli drobní, hubení a jako rtuť. Jára o hlavu vyšší, při těle, obvykle se někde hrbil nad knihou. Brýlatý kluk s tváří plnou boláků.
Pak bylo najednou něco jinak. Alžběta si přesně vybavuje ten okamžik.
Telí se jim Stračena a všechno jde špatně. Kropilovi poslali na výpomoc Járu. Ruku až po rameno v krávě, vlasy slepené potem a krví, špinavou tvář zkřivenou úsilím.
Bez brýlí.
Silný, zručný.
Společně tahají za porodní provazy, najednou je telátko venku.
Alžběta s úžasem sleduje ten zázrak.
Kdy se z Járy stal tak zatraceně přitažlivý mužský?

Je předjaří. Vítr přinesl odkudsi z polí hořkosladkou vůni rozoraných brázd. Sychravým nebem táhne hejno divokých kachen. Alžběta i přes sklo zřetelně slyší pravidelné údery jejich křídel. Vracejí se domů. Možná ještě dnes před klekáním poletí nad jejich chalupou. Možná se zrovna v tu chvíli Jára zastaví ve vratech stodoly, pravou rukou si zacloní oči a druhou zvedne kachnám na pozdrav. Možná mu přerostlé vlasy zrovna v tu chvíli prozáří večerní slunce. Tak jako loni. Možná. Snad.
Alžběta pomalu zvedne dlaň a přitiskne na studené sklo zkřehlé prsty.
Mříž na okně zrovna v tu chvíli vnímá víc než kdy jindy.