DMD č. 17. pro 17. 4. 2026. Téma: Došlo kafe

Jeden by řekl, že po těch letech vstávání jsem si na budíček zvykla.
Jeden by se pletl.
Doploužím se do Velké síně a nepřítomně zírám na prázdný talíř.
Ten se brzy zaplní.
Poslyšte, ta magie má něco do sebe!
Naleju si horký čaj, nasypu lžičku cukru (jen jednu, nebo mě nechtějte vidět), přidám mléko, napiju se... začínám se cítit jako člověk.
A podívám se na San.
Vypadá zoufale a zkoumá všechny konvice v dosahu. 
„Ono není?“ zaúpí a zatváří se jako postavička z anime. Pak její pohled padne na Pátou kolej.
„Ony ho vypily! No počkejte!“
Asi se trochu bojím.
 

Paprsky slunce, které pronikly přes škvíru mezi závěsy.

Vstal, protáhl se.

Následně otevřel okno.

Čas na kafe.

Neřešil, jak vypadá, že do té kuchyně jde bosý a neoblečený, cíl byl jasný.

Udělat si kafe. Pořádný šálek espressa.

Nechal nahřát kávovar, mezitím, co si podal noviny, nachystal snídani v podobě míchaných vajíček se zeleninou. 

Všechno šlo podle jeho plánu.

Ale...

Když si podal páku, že do ní nechá vpadnout nadrcenou kávu, nic se nestalo. Byl prázdný. Nenašel ani sáček s novou.

Zanadával.

Jak mohl zapomenout dokoupit zásoby?

Co vlastně včera dělal?

Však to ani nebyl jeho apartmán.

"Ráno... Druhý šuplík zespoda..."

Wolf and Eagle seemed to be adamant about their need to speak with Lioness.

Raven's hand combed through his hair in frustration. He brought the mug to his lips - empty.

Shaking his head the agent stalked into the kitchenette and refilled it by memory.

"...what is THIS???" he sputtered out the brown liquid which most definitely was not coffee.

"Mushroom 'coffee'," a timid voice said from behind his back. "It gives the same amount of energy, more actually, when you detox, and doesn't have the caffeine crash attached to it. The antioxidants lower cortisol..."

"But why is the coffee gone?"

„Trvalé klopení do chřtánu tohoto žalostného nápoje stačí k tomu, aby byl dvacetiletý chlap okouzlen a aby mu zavázalo jeho rozkrokový chránič. Dělá je tak vychrtlými jako hlad, tak ztrhanými jako závist či jako stará politováníhodná bačkora přimáčknutá inkubem. Když vystoupí odtud, nemají nic vlhkého, jen svoje usmrkané nosy, nic ztuhlého, jen svoje klouby, nic jim nestojí, jen jejich uši.“ Toto je jen cenzurní výňatek z petice londýnských žen proti kávě z roku 1674. Chlapi byli vyprázdnění a zmrzačení, že se stávalí vyprahlými jako pouště, odkud podle vznešených dam káva pocházela. Kvůli memorandu se pokusil král Karel II. zavřít kavárny.

"Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe! Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé zdi mám stále na očích."

Naše tělo a mysl jsou úžasně vytvořené. Obojí ale občas potřebuje vzpruhu. Vůně a chuť (קָפֶה), chemie rozpuštěná v krvi, nás může pozvednout fyzicky, pomoct překonat únavu, i zapudit splín. 

Na duchovní krizi ale potřebujeme jiný lék. Takový, který nedojde a nevyschne. Dlaň (כַּפָּה), do které je vyryto naše jméno, se natahuje ku pomoci - a vždycky dosáhne. V Hospodinově dlani dojdeme záchrany.

„Moje jméno je Alastor Moody. Jsem tu, abych vás vyškolil, co se stane, když nebudete dělat svoji práci. Havárie!“

To slovo napsal na flipchart a dvakrát podtrhl. 

„Letadlo zdechne a spadne. Zdechne letadlo – zdechnou lidi. To si musíte uvědomit! Musíte být precizní! Musíte dávat pozor!“ zařval na Mundunguse a hodil po něm fixu. „Za války jsme si všechno opravovali sami. Věděli jsme, že se na stroje můžeme spolehnout. Dneska se piloti spoléhají na vás! Tak je kurva nezklamte! A teď mi přineste silný espresso!“

„Kafe nejni,“ zabručel Hagrid. „Kávovar se rozbil a nikdo ho neopravil.“

Fixa ho trefila do hlavy. 

„Když jde o máslo nebo cukr, prosím,“ připustil plukovník von Strohm, „ale zrnková káva? Za koho mě máte, René?“
„Ale pane plukovníku,“ nevzdával se René, „můj podnik se jmenuje ‚Kavárna René‘. Jak to bude vypadat, když nebude mít v nabídce kávu? To už ho můžu přejmenovat na cibulačkové bistro.“
Ale ani plukovník neustupoval: „René, tohle není běžný proviant. Pravou kávu má možná tak generál von Klinkerhofen, ale ptát se ho…“
„Nechci ji přece zadarmo,“ naléhal dál kavárník. „Můžu ji vyměnit za mokrý celer nebo…“
To v plukovníkově výrazu spustilo známky rozpolcenosti. „No dobře, uvidím, co se dá dělat,“ slíbil nakonec.
 

V roce šestnáct set dvacet se v Českých zemích káva nepila, třebaže Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic již měl to potěšení se s kávou setkat. Pil ji na cestách po Blízkém Východě. První kávovník v Českých zemích vykvetl ve skleníku pražské jezuitské koleje roku šestnáct set devadesát osm.

Daniel to kdysi kdesi četl a teď se mu to vybavilo, když se po obřadu pomazání nemocných za pomoci Vraspíra s Jaroslavem postavil na nohy a ucítil závan kávy následovaný měkkým žuchnutím spadlého balíčku kávy.

"Došlo mi kafe," vysvětlil kněz, když balíček sbíral. "Dnes je všude zavřeno, zachránila mě paní kostelnice."

"Pánové, vím, že jste zejména na pivo, ale stejně si dovolím nabídnout. Inovoval jsem kávovou sekci, mám nového dodavatele kávy i nový kávovar, dnes mi sem došla první zásilka jeho kafe. Ochutnejte někdy," vyzývá Méďa štamgasty.

"Méďo, ty snad hodláš konkurovat kavárnám," praví Jimram.

"To určitě ne, ale slušný podnik musí mít dnes i kafe na úrovni. Dávno pryč jsou doby, kdy jsem tu mohl nabízet jen turka a rozpustnou a nikdo se nad tím nepozastavil."

"Dnes už ne, ale někdy si jistě dám," slibuje Lev. "Scholastika se ze mě v poslední době snaží udělat kávofajnšmekra,  určitě si to vychutnám."