Útočiště Metro

Polír na Hradčanskou nechodí, ale Prcek se občas zatoulá. Žijí tam tamti. Jejich děti nemusí pracovat, chodí se učit a často hrají hry. Většinou v nich jde o to, něco nemít, něčeho se zbavit, což Prcek nechápe (proč, například, je zlé mít babu? Prcek má svou babičku rád a žít bez ní by neuměl). Ale rád se na ně dívá a jim to nevadí, vlastně si ho vůbec nevšímají. Po jedné z her našel zapomenutou obrázkovou kartičku (nikdo ji nechtěl, komu zůstala, ten prohrál). Prcek ji má doma a někdy, když je sám, si s tou smutnou, umouněnou tvářičkou povídá.

Prcek má nejradši Můstek, dneska ale pomáhá Polírovi na Náměstí Míru šrotovat železo. Na Můstku žije Slepý Tom. Má krásný hlas. Polír moc nemluví, často chrchlá a rudě plive na koleje. Prcek se Políra trochu bojí. Slepého Toma se nebojí nikdo. Prcek miluje jeho příběhy o světě nahoře, i když neví, co je tráva, nebe nebo motýl. V Tomových příbězích všechno zničily příšery.
„Budu mít zbraň, až budu velký, a zabiju příšery,“ řekne Prcek nahlas.
„Troubo," plivne Polír na hromadu šrotu, „z čeho si myslíš, že tu děláme všechny ty lžíce, misky a hrábě? Příšery nejsou, Prcku. Jsou jenom lidi.“