Chrám (originální fandom)

Varování: Tohle není laskavý fandom.
V tomto Chrámu jsem Ženou slunečního Boha. Jako takové mi při každé oběti přísluší místo po levici Prvního.
Když krev přestane téct, podá mi misku.
Patří to k mému úřadu. Nevšímám si záblesku soucitu v jeho očích.
Přede mnou zastávala úřad má matka. Před ní její matka... Jsem jedenáctá Žena v jedné pokrevní řadě.
Jako dítě mě První houpal na kolenou a smutně šeptal, jak moc se podobám své babičce.
Když se miska s krví dotkne rtů, ucítím v lůně první kopnutí.
Nepláču. Slzy znamenají slabost. A já jsem Žena slunečního Boha.
První krev, kterou jsem pila, patřila mé matce.

“Chlapče, chlapče, snad tě omlouvá mládí a naivita,” povzdechl směrem ke schoulenému tělu.
“Zatím jsem o tom nechtěl slyšet, ale spiknutí proti Chrámovým představeným...” káravě zakroutil hlavou a nechal mladíka vynést z cely.
“Dneska to nebude sluneční kůl,” řekl laskavě a podíval se z okna. Ač k polednímu, stmívalo se.
“Ale neměj strach, vybereme náhradní program.” Úsměv.
“Těmhle říkám svišti,” zálibně přejel po řadě kovových válečků.
“Obvykle jich používám všech deset, ale ty užs měl tu čest s jejich příbuzným hryzcem.”
“Takže,” jemně mladíka pohladil po tváři, “Dneska se konečně dostaneme k tomu hlavnímu.” Zacvakl první svišť.
“Dneska smíš odpovídat...”

Každá výprava míří až na konec světa.
Tahle je devátá od začátku Chrámové Expanze.
Malé území sevřené horami. Soběstačné a prosperující. Mladý král bez přímého dědice. Dobře vycvičená armáda. Připraveni na obranu.
Členové výpravy přijdou postupně. Nenápadně. Splývají s okolím. Zkoumají. Vyhodnocují. Žijí své malé životy. A když se jim nabídne, dokážou využít příležitosti.
Tady zatmění znamená slavnost. Radostnou a nevázanou. Plné ulice lidí. Křik. Hluk. Ohňostroj. Průvod. Král projíždí ulicemi a kyne davům. Neopatrně.
Po jeho smrti upadne země do chaosu válek o následnictví. Časem přijdou Svatí bojovníci a zemi ovládnou.
Konec světa se posune zase o kousek dál.

Věnováno A., stvořitelce onoho místa, s úctou ;-)
Párek malých svišťů utekl matce. Měl je k snídani.
Vychrtlý a nahrbený. Mluvil nesrozumitelně, slintal.
Z domova ho vyhnali, když mu bylo šest. Předtím ho nemilosrdně týrali.
Samota byla horší.
Přežil.
Byl chytrý a obratný.
Ale nikdo to nevěděl.
Přežíval dál, blízko místa, po kterém toužil.
V trýznivém vedru dní, v mrazivém chladu nocí.
Byl věrný a odhodlaný.
Ale nikdo o jeho oddanost nestál.
Lehával tváří k zemi před branami.
Věděl, že o něm vědí.
Nebyl hoden.
Ale jeho touha byla veliká.
Protože dotek nože na hrdle je pořád ještě dotek.
Protože žádný novic v Chrámu nežije a neumírá sám.

Ve Frontě koluje hromada historek.
Říká se...
...že První Chrámu chodí v přestrojení do Fronty a ochutnává polívku pro žebráky.
...že když na nádvoří se dvěma kotlema, kterym Fronta končí, umře vydavač polívky, je příští žebrák přijatej na jeho místo.
...že do levýho kotle přidávaj jed, aby zkrátili Frontu.
Samo, že to jsou všechno žvásty.
Ve vratech stojí koordinátor a posílá příchozí střídavě k pravýmu a levýmu kotlíku.
Když jsem postoupil na osmý místo v řadě, došlo mi, že na mě vyjde levej. A tak jsem využil všeobecný fascinace zatměním a nechal se předběhnout nějakym nezkušenym nováčkem.
Jistota je jistota.

Svatí bojovníci jsou vychováváni přísně.
Aby se oprostili od vnějšího světa, ztrácejí vstupem do Chrámu jména. Byl oslovován Sedmý.
Svatí bojovníci neznají zahálku.
Ani v okamžiku zatmění, kdy celý Chrám soustředil pozornost na odvrácení konce světa, se vyučování nezastavilo. Probíhala přednáška o taktice. Sedmý pozorně sledoval výklad zpod přivřených víček.
Svatí bojovníci hledají poučení v každé vteřině.
A Sedmý sledoval, jak sluneční Bůh klidně setrvává na místě, nepropadá bojovému šílenství a nakonec vyhrává. Došel k pochopení, že běs není správnou volbou. Bojovat a zabíjet je třeba s klidnou hlavou.
To byl jeho první krok k vedení krvavě vítězné svaté války.

Kdyby se před celou každé ráno neobjevil příděl řídké šlichty, myslel by, že na něj už zapoměli.
Bon-boni bojovali proti Chrámu tak dávno. Bojovali a byli poraženi. Jen šest přežilo a bylo zajato. V úzkých věžních celách postupně chřadli a umírali. On byl poslední. On věřil.
Přijímal ponížení, protože věřil, že se musí udržet při síle.
Věřil, že bude ještě jednou povolán do svatého boje.
Ten den nastal!
Bon-bonský měsíční bůh vyrazil do útoku.
Poslední Bon-bon provázel jeho postup vroucnou modlitbou. Když nastala tma, myslel na vítězství. Ale měsíc pokračoval v cestě. Zatmění odeznělo.
Ráno poté zůstal bon-bonův příděl nedotčen.

V rozpisu hlídek jsem pokaždé pátý.
Kolem poledne se před Jeho komnatou nikdy neděje nic zajímavého.
Byl bych hádal, že se tu nikdy neděje nic zajímavého.
Ale kamarádi z noční vypráví historky, kterým se zdráhám uvěřit.
Je tak nepravděpodobné, že právě On by se bál tmy. Pán zástupů, mocný a nikdy neporažený.
Jenže...
Dneska se začalo stmívat uprostřed dne. Chrámové modlitby se nesou nezvyklým rytmem.
Kroky.
Dveře vrznou. Padá mi k nohám a třese se. Prosí. Prosí o smrt.
Vypočítává hříchy a bezpráví, kterých se dopustil.
Cítím převahu. Příležitost. Pro tohle stálo za to žít.
Nechávám ho naživu. Ať trpí.

Čas okrádá.
Stane se to nenápadně.
Krůček po krůčku.
Ta, která se u stolu posune až na čtvrté místo, je jen o trochu víc než služka.
Neunesu tu potupu.
Neunesu tvou potupu.
Nemělo to skončit takhle.
Nemělo to skončit takhle.
Ale teď s tím můžu něco udělat.
Ale teď s tím můžu něco udělat.
Sobecká smrt je hřích.
Sobecká smrt je hřích.
Ale existuje hřích, když se Bůh nedívá?
Ale existuje hřích, když se Bůh nedívá?
Zbavím se té potupy!
Zbavím tě té potupy!
Své dvě starší souložnice našel až ráno po zatmění. Mrtvé.
Třetí i čtvrtá židle zůstaly prázdné.

Marcel se večer začal bát.
Viktora ráno postihl průjem.
Já byl až třetí volba.
Kráčel jsem jistým krokem.
Hejno novicek mě sledovalo z ambitu. Zaslechl jsem pár obdivných vzdechů. Sebevědomě jsem se usmál, ale nepodíval se na ně.
Zachraňoval jsem svět.
Na oběti, která má odvrátit zkázu, je nejdůležitější dobrovolnost.
Marcelův strýc je v Radě.
Viktor má bohatou rodinu.
Já bych po vyhoštění z Chrámu zastání nenašel.
Lehl jsem si na oltář a zaklonil hlavu.
Kámen chladil v zátylku jen do chvíle, kdy ho zalila horká krev.
Někdy je oběť dobrovolná.
Někdy je dobrovolnost jen synonymem pro nedostatek lepších voleb.